Od referenda o odchodu Velké Británie z EU uběhlo přesně deset let. Proč se jedná o neúspěšný příběh?
Před deseti lety těsná většina Britů v referendu rozhodla ve prospěch opuštění Evropské unie. Samotný odchod z EU se udál mnohem později, po více než třech letech jednání 31. ledna 2020.
Britové za své rozhodnutí zaplatili citelnou cenu, ale slibované benefity se dosud nedostavily. Právě naopak, od ekonomiky až po migraci jsou výsledky brexitu rozpačité až kontraproduktivní.
Britská ekonomika tak za posledních deset let vzrostla o 11,7 %, méně, než je průměr států EU (14,7) nebo průměr USA (24,6) a Kanady (20,3).
Až 57 % Britů dnes považuje brexit za chybu, jen 30 % jej nadále podporuje. Obzvlášť velký je odpor mezi mladými voliči, v britské generaci Z si jen 16 % myslí, že byl úspěšný.
Mohlo být všechno jinak?
Kritici mohou namítat, že pomalý růst Spojeného království má jiné důvody, a vzhledem k málokrevnému hospodářskému vývoji v Německu – které rostlo ještě pomaleji – není jisté, zda by Spojené království rostlo rychleji, kdyby v EU zůstalo.
Protiargumentem může být vývoj Severního Irska, tedy jediného regionu, který zůstal součástí jednotného trhu. Přestože nominální HDP narostlo všude ve Velké Británii, nikde tento nárůst není větší než v tomto regionu.
Po očištění o inflaci severoirská ekonomika v letech 2015 až 2023 narostla o 16,5 % oproti 11 % v britském průměru. Severoirský růst určitě ovlivnil i ekonomický boom sousedního Irska. No setrvání na jednotném trhu jako faktor nelze ignorovat.
Studie amerického Národního úřadu pro ekonomický výzkum (NBER) odhaduje, že kdyby se neudál brexit, HDP Spojeného království na obyvatele by bylo o šest až osm procent vyšší než v postbrexitové realitě.
Ekonomové varující před brexitem se tak skutečně mýlili – škody jsou totiž asi ještě větší , než odhadovali. Na druhé straně však platí, že se nenaplnily ani přepálená varování před ztrátou 200 tisíc pracovních míst v londýnském City.
Jaké zisky?
Ještě horší než ekonomické škody je to, že ze slibovaných benefitů brexitu se dosud dostavilo jen máloco.
Část jeho zastánců – jako pozdější „ministr pro brexitové příležitosti“ Jacob Rees-Mogg – si od odchodu slibovala deregulaci a možnost uzavřít nové obchodní dohody, které by v EU blokovali Němci či Francouzi.
No Britové rychle pocítili, že Velká Británie ve 21. století už není tou velmocí, která dokázala diktovat podmínky, přičemž její vyjednávací pozice je často horší, než byla v době, kdy byla součástí velkého evropského bloku.
Britům se tak například v roce 2025 podařilo vyjednat novou obchodní dohodu s Indií. To bylo jasným úspěchem, ale už za pár měsíců vlastní, ještě rozsáhlejší dohodu oznámila Evropská unie.
Nenaplnila se ani naděje na velkou dohodu o svobodném obchodu se Spojenými státy.
I deregulace se udála zatím jen v dílčích sektorech, v biotechnologii či regulaci umělé inteligence. Tím se od té doby daří opravdu lépe, ale většina branží z toho dosud nic necítí. Neudála se ani velká deregulace ve finančním sektoru.
Právě naopak, místo poklesu byrokracie jí dříve přibylo, za šest let počet státních zaměstnanců v Británii vzrostl o 95 tisíc, připomíná Financial Times. V neposlední řadě se tak stalo v souvislosti s odchodem z jednotného trhu a potřebou většího počtu celníků.
„Brexit nám dal svobodu vytvořit více prostoru pro ekonomiku, ale této svobody jsme naplno nevyužili,“ přiznává ředitel Institutu pro ekonomické záležitosti (IEA) Daniel Hannan.
Úpadek pokračuje
To cítí i upadající regiony zejména na severu Anglie. Právě zde byla podpora brexitu největší, lidé totiž věřili, že odchodem z EU opět převezmou kontrolu nad vlastním osudem.
Realita je však tristnější. Londýn už sice neposílá miliardy do Bruselu, ale anglický venkov ztratil miliardy, které přicházely z kohezních fondů. Argument zastánců brexitu byl, že Londýn může regiony rozvíjet přímo, bez objížďky přes Brusel. Ale mnohé chudé regiony dostávají méně než dříve, v některých dotace poklesly o více než 30 %.
„Většina obchodů na hlavní ulici Freeman Street je zavřená: všude jsou zabedněné dveře, stažené žaluzie a stěny pokryté grafity jako Game Over nebo h8te (nenávist). Zůstaly jen obchody s alkoholem a vapkami, nezdravým jídlem, secondhandy, sázkové kanceláře, tetovací salony a zastavárny. A hospody, kde zákazníci popíjejí pivo už od rána. Pozoruhodný počet obyvatel trpí nadváhou, používá invalidní vozíky nebo berle. V bočních uličkách se na chodnících hromadí odpadky a dění venku sledují bezpečnostní kamery. V Grimsby bují kriminalita, zejména ta spojená s drogami. Ve vchodech mnoha domů přespávají bezdomovci,“ píše ve reportáži ze severoanglického Grimsby švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung (NZZ).
Lidé v Grimsby byli o brexitu přesvědčeni jako málokdo jiný, téměř 70 % z nich hlasovalo pro odchod z Unie. Ten však situaci jen zhoršil.
„Britští rybáři neloví tresku obyčejnou ani třesku skvrnitou, po kterých je na domácím trhu poptávka; ty pocházejí z Islandu. Hlavním odběratelem britských ryb byla Evropa: částečně proto, že čerstvé ryby nelze přepravovat na velké vzdálenosti. Tento prodej však brexit zkomplikoval,“ vysvětluje profesor.
V Grimsby sice pracují tisíce dělníků v továrnách na zpracování ryb, ale těžkou práci se Britům dělat nechce, většina dělníků jsou proto Poláci či Rumuni.
Podobná situace je i v rybářství, které kdysi tvořilo hlavní zdroj obživy ve městě. „Lidé si často stěžují, že za úpadek rybářského průmyslu a Grimsby může buď EU, nebo brexit. Ale i kdyby rybářské lodě stále vycházely na moře, nenašli bychom žádné místní lidi ochotné dělat tuto těžkou práci: snášet zimu, vlhko, rozbouřené moře, nedostatek říká bývalý kapitán Bob Formby. Ten se mořeplavbě věnoval padesát let: nejprve v rybářství, potom pro ropné společnosti.
Lépe se rybářství daří v nedalekém Skotsku, ale zaměstnat se tam nechce nikdo. „Posádky na lodích tvoří Filipínci a Afričané,“ říká Formby. Lidé podle něj zpohodlněli, sedí před televizí a čekají na sociální dávky.
Už nesedí u stolu
Ranou pro postavení Británie je i to, že v EU už nesedí u stolu. Zatímco v minulosti mohla zevnitř Unie hledat spojence a lobbovat za společný kurz, nyní musí z dálky přihlížet, jak Unie rozhodne.
Jak nepříjemné to může být, pocítili Britové po setkání EU a seskupení latinskoamerických států CELAC před třemi lety. Ve společném komuniké se zmiňují (Brity kontrolované a Argentinou nárokované) Falklandské ostrovy pod argentinským názvem jako Malvíny.
Přestože EU podotkla, že k územnímu sporu nezajímá stanovisko, už samotné použití španělsko-argentinského názvu se v Buenos Aires vnímalo jako velké diplomatické vítězství. V Londýně se naopak setkalo s pohoršením.
Nespokojenost však byla Britům málo platná. „Spojené království není součástí EU. Jsou rozrušeni používáním názvu Malvíny. Kdyby byli v EU, možná by se proti tomu postavili,“ uštěpačně tehdy poznamenal jeden z evropských úředníků.
Migrace
Dalším zklamáním zastánců brexitu byl vývoj migrace. Ačkoli měl být nástrojem, jak se vyhnout přílivu migrantů a uprchlíků, kteří se valí na kontinent, výsledky byly opačné.
V důsledku pobrexitové reformy migrační politiky přišlo do Británie více lidí než kdykoli předtím. Zatímco do roku 2015 tam v čistém vyjádření (příchody minus odchody) přicházelo ročně zhruba tři sta tisíc lidí, z toho kolem 80 procent z EU, brexit to docela změnil.
Evropané postupně přicházeli ve stále menších počtech, v roce 2022 se příchod postupně zastavil, až se obrátil. Dnes počet Evropanů na odchodu přesahuje o desetitisíce nové příchody.
Na samotný počet migrantů to však dopad nemá – občany EU totiž nahradili přistěhovalci z jiných částí světa. Jen v roce 2023 tak počet migrantů ve Velké Británii narostl o téměř jeden milion. Tedy trojnásobně více než v dobách před brexitem a v drtivé většině ze zemí mimo EU.
„Po pandemii covidu-19 spustila Národní zdravotnická služba rozsáhlou náborovou kampaň. Jelikož zdravotničtí pracovníci z EU se zdráhali přijít do Británie, výrazně z ní profitovali lékaři a zdravotní sestry z Indie, Nigérie, Egypta, Pákistánu a Filipín,“ píše Financial Times.
Podobný trend se přitom udál i mezi méně kvalifikovanými pracovníky – s výsledkem, že největší skupiny cizinců dnes už netvoří Poláci a Rumuni, ale Indové a Pákistánci. Právě migranti ze třetích států jsou zřejmě největšími vítězi brexitu.
Hodně Britů se chce vrátit
Průzkumy proto ukazují dlouhodobě rostoucí počet Britů, kteří by se rádi znovu stali členy EU. Zatímco samotné referendum o odchodu z EU dopadlo těsným, ale jasným výsledkem 51,1 % za, 49,1 % proti, ne všichni zastánci kampaně Remain (zůstat) si mysleli, že návrat do EU bude mít smysl.
Na druhé straně část voličů brexitu svého rozhodnutí trpce litovala. V průzkumech proto od roku 2021 podíl Britů, kteří se chtějí vrátit do EU, vzrostl z 36 na 49,5 %, zatímco počet odpůrců poklesl z 38 na méně než 33 %.
V rychlý návrat Britů přesto doufat nelze. Otázka brexitu nadále polarizuje společnost natolik, že málokterý politik a žádná z velkých stran nechtějí otevřeně vyzvat ke změně kurzu.
I kdyby se to změnilo, jednání o návratu do EU by trvala zřejmě podobně dlouho jako jednání o odchodu, říkají odborníci.
Alespoň dočasně proto nejlepším řešením zůstávají dílčí řešení problémů, které brexitem vznikly. Britové se tak například od roku 2027 vracejí do evropského programu pro výměnu studentů Erasmus+.
Za každý z těchto ústupků si však EU dá zaplatit – jen za dohodu o Erasmu bude Londýn platit půl miliardy liber ročně. Pokud budou Britové podobným způsobem platit za každou výhodu, kterou jako členové Unie měli, rychle se jim bude stýskat za časy, kdy do bruselského rozpočtu přispívali „jen“ pár miliardami ročně.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
