Když na konci roku přijali v německých Brémách do nemocnice třiašedesátiletého pacienta s vysokou horečkou a dušností, vypadalo to na obyčejnou chřipku. Během 16 dní v nemocnici se však jeho stav neustále zhoršoval, horečka vyšplhala až k jednačtyřiceti stupňům a postupně mu selhávaly orgány. Lékaři byli bezradní. Muž netrpěl ani bolestmi hlavy, ani ztuhlostí krku či dalšími příznaky zánětu mozkových blan, který by mohl vysvětlit zhoršující se stav. Nasadili tedy koktejl antibiotik proti několika různým bakteriálním infekcím a doufali, že zabere. Marně.
Teprve po čtyřech dnech doktoři objevili viníka – bakterii Capnocytophaga canimorsus, která se vyskytuje běžně v tlamách psů a koček. Pár týdnů před propuknutím potíží muže – jehož jméno kvůli ohraně osobních údajů časopis European Journal of Case Reports in Internal Medicine, který o neobvyklém případu informoval, nezveřejnil – totiž olízl pes. Tak se vetřelec dostal do lidského organismu a zapříčinil těžkou infekci, která se může ve výjimečných případech vyvinout zvláště u osob s oslabeným imunitním systémem; což byl i tento případ. I když lékaři dělali, co mohli, muže se jim zachránit nepodařilo.
Kdyby byl zdravý a obranyschopnost jeho organismu zafungovala tak, jak měla, nějaké psí olíznutí by nebylo tématem k diskusi. V opačném případě ale může být i taková banalita fatální. O příčinách našeho stále chatrnějšího zdraví bychom se mohli bavit dlouhé hodiny a takový stres, průmyslově vyráběné potraviny či chemikálie v životním prostředí by jistě v našem žebříčku obsadily přední místa. Přesto ale platí, že lidské tělo je natolik úžasný výtvor, že má dostatek prostředků proto, aby se vyrovnalo i s nepříznivými vlivy a něco takového jej vůbec nemuselo rozhodit. Hranice mezi zdravím a nemocí je však velmi tenká.
Co ale vlastně rozhoduje o tom, jestli nájezdy chemikálií, sofistikovaných bakterií nebo nebezpečných virů odrazí přirozená obrana těla, nebo nás naopak rozloží jedno olíznutí? Odpověď zní možná překvapivě: informace.
Hra života
„Abychom pochopili rozdíl mezi zdravím a nemocí, musíme nejprve porozumět tomu, co je život,“ píše ve své knize Léčba informací Marie Vilánková. Absolventka Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy se dlouhodobě věnuje nejen přírodní medicíně, ale také výzkumu v oblasti teorie informace ke vztahu k lidskému organismu. Díky své analyticko-informatické průpravě se autorka dokáže na lidské tělo a jeho fungování podívat z docela jiného, nezvyklého úhlu. Tak, jako to v první polovině 20. století udělal třeba geniální matematik, kvantový a jaderný fyzik a také chemik maďarského původu John von Neumann. Ten se kromě toho, že se podílel na vývoji atomové bomby, která zničila Hirošimu a Nagasaki, naštěstí zabýval i méně výbušnými a daleko prospěšnějšími úkoly. Kladl si například otázku, co je to život a inteligence.
Tento myslitel de facto jako první popsal architekturu digitálního počítače. Jeho fungování přitom „opsal“ z přírody, neboť se inspiroval principy fungování živých organismů. Na základě svých poznatků sestrojil takzvaný buněčný automat, což je určitý typ fyzikálního modelu reálné situace. Jde vlastně o stroj, který kontroluje i opravuje sám sebe. Britský matematik John Horton Conway pak von Neumannovu teorii rozvinul a sestrojil dvourozměrný buněčný automat, jenž svým chováním připomíná vývoj společenství živých organismů. Nazval jej příznačně Hra života.
Abychom si onu hru života dokázali lépe představit, nemůžeme na organismus nahlížet jen jako na hmotu. Často vnímáme tělo jako shluk kostí, svalů, šlach a vnitřních orgánů, které spolupracují, jako jakýsi stroj, kde, když se něco pokazí, prostě se opraví, nebo dokonce vymění součástka a jede se dál. Co se ale na věc podívat stejným pohledem jako oba známí matematici, kteří si všimli, že tělo nefunguje jako stroj, ale naopak stroj může fungovat jako tělo?
Lidské tělo tvoří v podstatě hromada primitivních, živých buněk. Připomíná knihu, která je sestavena z písmenek. Aby dával obsah knihy smysl, musí být z písmen vytvořena slova a z nich věty. Podobně jsou strukturovány i buňky v těle, které spolu ladí a komunikují. „Kdyby spolu komunikovat přestaly, tělo by se doslova fyzicky i mentálně rozpadlo,“ píše Marie Vilánková v Léčbě informací, příběhu, který se díky srozumitelnému a svěžímu jazyku čte jedním dechem. Jako poněkud netradiční detektivka, kde čtenář může spolu s autorkou odhalovat „pachatele“ – v tomto případě příčiny různých zdravotních neduhů. „Právě díky tomu, že buňky spolupracují a komunikují, vytvářejí úžasný celek, lidskou bytost s vědomím, která zvládne někdy až neuvěřitelné věci. Buňky jsou nosičem a vykonavatelem informace o nás, o naší duši.“
Problém ovšem nastane ve chvíli, kdy nám někdo hodí do příběhu vidle a jednotlivá slova a písmena přestanou dávat smysl. „Představte si, že knihu rozstříháme na jednotlivá slova a promícháme je. Najednou se příběh ztratí, maximálně podle některých slov dokážeme odhadnout, co to bylo za knihu. Jestli učebnice matematiky, biologie nebo pohádka. Pokud bychom ji rozstříhali na jednotlivá písmena a zamíchali, nevěděli bychom už vůbec nic. Příběh (informace) je v knize uložen ve správném pořadí písmen, slov a vět. Informace je vždy uložena do vztahů.“
Zatímco ale v knize jsou vztahy mezi jednotlivými písmeny lineární, tedy jedno písmeno je kladeno za druhé, živé organismy ukládají informace mnohem sofistikovaněji – do komplikovaně provázaných sítí. Marie Vilánková naznačuje, jak bychom si složitou komunikaci v těle mohli představit: „Jeden příběh by se četl klasicky, písmeno po písmeni. Některá písmena by byla barevná a tvořila by jiný příběh. Písmena by se mohla lišit podle velikosti, tvarů, některá písmena by byla tučná, jiná zase psaná kurzívou… Mohli bychom informace ukládat ještě mnohem složitěji a do textu je zašifrovat, mohli bychom vkládat různé podmínky – třeba pokud je písmeno červené, skoč na stránku 5 či na pozici 28, pokud modré, čti dál. Pokud je v této větě víc než pět písmen r, tak kaž-dé písmeno zaměň za následující v abecedě. Možností kódování je nekonečně mnoho. Je to jako šifra. Neumíme-li číst neb neznáme jazyk, ve které je kniha napsaná, příběh si nepřečteme. Jestliže nerozumíme tomu, jakým způsobem je informace do těla zašifrovaná, nedokážeme ji přečíst. To ale neznamená, že v těle není uložena. V našem těle jsou uložené životní příběhy našich předků. (…) Jakýkoli systém, tedy i člověka, nemůžeme pochopit rozkládáním, analýzou a poznáváním jednotlivých prvků. Z rozstříhaných písmen se toho moc nenaučíme. Naopak potřebujeme systémové myšlení, abychom dokázali vnímat celek a porozuměli mu. Co se týče pochopení lidského těla a duše, platí rčení, že pro stromy nevidíme často les.“
Vtisknout hmotě tvar
Jakmile se něco porouchá, pro tělo není problém to opravit. V případě, že je informace v těle dobře uchována, nemocný či poškozený orgán podle těchto instrukcí a informací zregeneruje. Jak podotýká autorka, když si pamatujeme příběh a někdo vytrhne stránku z knihy, můžeme ji dopsat. Jiná situace nastává, když přestane fungovat komunikace.
Pokud ale vše šlape, jak má, tedy my nasloucháme a písmenka v příběhu jsou seřazena správně za sebou, není důvod do organismu nijak zasahovat – poradí si se vším sám. Tak, jako se ale spousta lidí nestará o to, jak funguje počítač, dokud na něm lze pracovat a hrát hry, nezajímá se ani o potřeby svého těla a duše. Spoléháme na to, že organismus vše zvládne, a situaci mu nikterak neulehčujeme. Často kouříme, pijeme alkohol, přejídáme se, málo se hýbeme, nervujeme se, neodpočíváme a všelijak jinak mu škodíme. A pak, když onemocníme, jsme překvapeni a vymýšlíme, jak to udělat, aby naše tělo fungovalo stejně jako dřív. Nejlépe pokud možno tak, abychom mohli pokračovat stejným stylem jako dosud. Takhle to ale v přírodě nefunguje…
V principu jde především o to, abychom pomohli tělu udržovat rovnovážné prostředí, kde spolu buňky mohou správně komunikovat, a škodili mu co možná nejméně. Jak už to ale v životě chodí, obvykle si věcí začneme vážit, až když o ně přijdeme. A výjimkou není ani zdraví.
Fenoménem dnešní doby jsou především chronická autoimunitní onemocnění, se kterými si lékařská věda neví rady. V tomto případě místo aby imunitní buňky zabránily vnějšímu nepříteli v poškozování těla, kvůli své špatné komunikaci naopak samy tělo ničí. V těle máme kromě imunitního systému, jehož úkolem je provádět ochranu a úklid, ještě další dva informační systémy závislé na správné komunikaci buněk – nervový systém pro řízení a hormonální pro zásobování. Ve skutečnosti se jedná o jeden provázaný celek.
V každém tomto systému buňky mluví vlastním jazykem a posílají si mezi sebou zprávy. Systémy nejsou oddělené, ale úzce spolupracují. „Všechny buňky v těle musejí plnit svoji funkci a musejí vědět, co se v těle a okolo něj děje. Pokud se dostane do těla infekce, imunita má za úkol ji zlikvidovat. Na to však potřebuje hodně energie a stavební hmoty pro tvorbu protilátek a zabijáckých buněk, které nepřítele zlikvidují. Jakmile se zaktivizuje imunita, všimne si toho nervový systém, který svoje rozhodování uzpůsobí nové situaci. Cítíme se proto najednou unavení a neteční a máme chuť spát – což by v tu chvíli bylo pro tělo ideální. Ušetřená energie pak zbyde na reakci imunitního systému.“ V této chvíli se nejeví jako nejlepší nápad odejít normálně do práce. Většina lidí ale nemá příliš na výběr, a pokud je to jen trochu možné, přemůžou se a například virózu „úspěšně“ přechodí, čímž situaci jen zhorší.
Poté, co zareaguje nervový systém, všimne si toho i ten hormonální. Zastaví například trávení a ukládání zásob do tkání, naopak energii z tkání začne uvolňovat, aby zbylo tělu dost sil na bitvu s infekcí. Náš organismus má nejen řadu účinných nástrojů pro boj s infekcí, bakteriemi, viry a škodlivinami, ale následně dokáže také úžasně zregenerovat. Pokud je ovšem správně informován. Informovat vlastně doslova znamená vložit (in) tvar (form). Informace je tedy to, co vtiskne hmotě tvar.
Zdá se, že jedním z důsledků našeho materialistického pohledu na tělo jako mechanický stroj je postupná ztráta klíče k porozumění způsobu, jakým organismus komunikuje. A proto býváme hluší a slepí vůči signálům, jež směrem k nám vysílá. „Většinu informací, které buňky vnímají, nedokážeme přenést do svého vědomí. Pronikají do naší mysli pouze v záblescích ve formě pocitů, které nazýváme intuice nebo šestý smysl. Nedokážeme tyto informace přenést plně do vědomí, stejně jako nedokážeme vnímat informace uložené v buňkách a jejich vztazích,“ říká Marie Vilánková.
To je jedna rovina týkající se zdravého a „udržitelného“ života. Další potíž pak představují vnější faktory, které nám rozhodí v příběhu písmenka tak, že věty přestávají dávat smysl. Nejenže tedy neumíme dobře číst, ale i kdybychom to uměli, mnoho vět v našem příběhu přestalo dávat smysl.
Aby toho totiž nebylo málo, naší oslabené či nesprávně fungující imunity dokážou využít i vetřelci, kterým se naše slabost hodí. Jedna z nejzajímavějších pasáží Léčby informací se týká jiných inteligentních organismů, které připomínají svým fungováním naše buňky – bakterií, virů, plísní a jiných toxinů.
Tak, jako spolu komunikují buňky našeho těla, dorozumívají se i našemu tělu nepřátelské organismy, které mají svoji vlastní agendu a taktiku. A tak mezi písmenka, slova a věty našeho osobního příběhu, který jsme popisovali výše, proniknou cizí písmena, slova a věty, jež píší zase jiný příběh. Například příběh nemoci, únavy nebo třeba závislosti.
Cílem vetřelce je rozmnožit se, obsadit nová území a další těla, zabezpečit si dostatek potřebné potravy a stavebních látek nutných pro přežití a další rozmnožování. Jinými slovy – manipuluje naše buňky tak, aby dělaly přesně to, co si vetřelec přeje. Vetřelci si proto osvojili celou řadu triků, jak činnost našich buněk ovlivnit – například falšovat informace, rozesílat poplašné informace buňkám hormonálního a imunitního systému. Nejosvědčenější taktika jako u každého správného manipulátora je chovat se nenápadně a ovlivňovat organismus tak, aby si toho nevšiml. „Kvasinky mají rády jednoduché cukry. A tak způsobí, že nás bude přepadat touha po sladkém a neodoláme. Zákusek si dáme, i když bychom neměli,“ vysvětluje Marie Vilánková, jež se ve své práci specializuje i na eliminaci toxinů pomocí detoxikací a informační léčby, jimž se kniha též věnuje.
Například toxoplasma, vnitrobuněčný parazitický prvok, se rozmnožuje ve střevech šelem, jež se nakazí od hlodavců. Mezihostitelem se ale stává i člověk. „Když se toxoplasma dostane do organismu potravou, snaží se vytvořit cysty ve svalové a nervové tkáni. Ve svalové proto, aby jako potrava nakazila další živočichy, a zároveň by ovlivnila chování svého hostitele. Co udělá, když se dostane do mozku myši? Snaží se, aby ji kočka snáze chytila. Myš začne být odvážná a stále víc si dovolí. Klidně se producíruje před kočkou a myslí si, že se jí nemůže nic stát. Toxoplasma navíc zpomalí reakce myši. Podobně působí i na člověka.“
O tomto výzkumu informoval před čtyřmi lety profesor z Přírodovědecké fakulty Jaroslav Flégr: „Nejprve jsme prokázali, že toxoplasma mění povahu lidí. Ukázali jsme také, že zpomaluje reakční časy lidí, což znamená, že pomaleji reagují na nějaký podnět, třeba pomaleji uskočí před autem. První jsme také ukázali, že tyto změny mohou velmi podstatně ovlivnit jejich život. Nakažení mají totiž zhruba 2,7krát větší pravděpodobnost dopravní nehody než nenakažení. Ukázali jsme, že toxoplasma mění hladinu testosteronu, což zase může ovlivnit třeba sexuální chování lidí,“ popisuje Jaroslav Flégr s tím, že toxoplasmou je nakažena až třetina obyvatel České republiky. V létě roku 2019 pak profesor Flégr po pokračujícím výzkumu informoval, že se toxoplazmóza šíří též pohlavním stykem a že tento parazit významně snižuje inteligenci. Leccos by se tím vysvětlovalo. Až se na mě žena zase přísně podívá, že jsem zapomněl vynést koš nebo nakoupit, po jistotu jí ocituji výsledky výzkumu.
Přednášky pro veřejnost
Víc o Léčbě informací se dozvíte na těchto akcích:
12. 2. 2020 – 18.00 – Klatovy, Městská knihovna
19. 2. 2020 – 18.00 – Boršov nad Vltavou., komunitní centrum Josefina
27. 2. 2020 – 18.00 – Zlín, Golden Apple Cinema
28. 2. 2020 – 18.00 – Havlíčkův Brod, U Palánů
23. 4. 2020 – 18.00 – Karlovy Vary, Městská knihovna
Termíny v Rožnově pod Radhoštěm, v Prostějově a na dalších místech budou upřesňovány na stránkách www.lecbainformaci.cz
Marie Vilánková v knize zmiňuje i další mechanismy, které přispívají k informačnímu chaosu a řadě onemocnění. Na příkladu bakterie borrelií třeba ukazuje, jak jsou některé mikroorganismy rafinované. Borrelie je poměrně velká bakterie spirálovitého tvaru. Na povrchu má bičíky, kterými se rychle pohybuje a šroubovitě provrtává tkáněmi až do kloubů. „Pokud se naše imunitní buňky rozhodnou pamatovat si tuto bakterii podle části jejích bičíků, mohou udělat velikou chybu. Tyto bičíky jsou totiž vytvořeny z bílkovin velmi podobným těm, ze kterých jsou postaveny lidské klouby. Co se v těle děje? Imunitní buňky vytvoří protilátky, které se přilepují na bičíky borrelií. Tím je borrelie označena pro zničení. Jenže tyto protilátky také dosedají na naše klouby, a tak jsou také ničeny…“
Vrátíme-li se k našemu trefnému příměru s knihou, můžeme říct, že kdyby byl náš organismus jako kniha, parazita si můžeme představit jako vloženou stránku. Může na ní být ošklivý obrázek nebo krátký příběh. Většina čtenářů ale pochopí, že je to něco navíc a stránku jednoduše přeskočí. To nenaruší vnímání ani pochopení příběhu. U virů je to ale složitější. Ty jsou totiž jako písmena a slova; vplují do knihy a vepíšou se do originálu tak, že to nikdo nepozná. Mohou ale zcela změnit smysl vět, a pokud jsou dostatečně chytré nebo dobře naprogramované, přepíšou knihu takovým způsobem, že z romantické novely může vzniknout klidně horor. Ve vynikající Léčbě informací se dozvíte mimo jiné i to, jak se temnějším scénářům vyhnout, a spoustu dalších zajímavých poznatků ze světa medicíny, biologie i kvantové fyziky. Ze všeho nejdůležitější totiž je, aby autor zůstal v tak dobré kondici a o své dílo se staral natolik dobře, že jeho příběh nikdy nepřestane dávat smysl.
Marie Vilánková se svou úspěšnou knihou, kterou si můžete objednat na eshop.casopis-sifra.cz/kategorie/knihy či tel. 702 417 540, objíždí celou Českou republiku. Na veřejných přednáškách, jež navazují na loňské úspěšné turné, vysvětluje zájemcům o problematiku všechny souvislosti týkající se lidského zdraví i fungování lidského těla. Dozvíte se zde další podrobnosti o jedech z životního prostředí, jídla i vody, o různých druzích mikroorganismů i o tom, jak tělu dát správné informace, aby si s vetřelci poradilo.
Článek vyšel v časopise Šifra č. 1/2020
Příspěvek Opsáno z přírody. Co rozhoduje o tom, jestli naše tělo odolá nemoci a imunita odrazí útoky bakterií, virů a toxinů? pochází z Časopis Šifra
