Nikdy nezapomenu na ten pocit, který jsem měla, když jsem poprvé potkala syny svého přítele. Byla jsem na večírku u příležitosti Super Bowlu a chodili jsme spolu asi šest měsíců. Vešel s nimi a způsob, jakým se svými kluky jednal, mi rozbušil srdce. Ještě dojemnější to bylo, když jeden z nich, stále v dresu týmu, který právě prohrál, tam seděl rozpačitý a zticha. Můj přítel si z něj kvůli jeho zklamání nedělal legraci. Nesnažil se před ostatními předvádět. Prostě ho utěšil s přístupem „To zvládneš, kámo!“, tak jak to dělá otec, když ví, že chlapcova sebejistota utrpěla ránu a že potřebuje spíše pevnou ruku než proslov nebo dokonce objetí.
Je to ten nejaktivnější otec, jakého jsem v životě viděla. Ne proto, že by se snažil někomu něco dokázat nebo se předvádět, ale proto, že takový prostě je. Vaří. Uklízí. Stará se. Čas a energie, které věnuje svým dětem, zdaleka přesahují částku, kterou vynakládá na placení účtů.
Ten večer Super Bowlu mi utkvěl v paměti, protože vystihl něco, co naše kultura stále nechápe správně. Prožíváme skutečný posun v rodinném životě. Výzkumy ukazují, že otcové se doma a ve vztahu ke svým dětem angažují více než kterákoli předchozí generace mužů. Údaje z Institutu pro rodinné studie a dalších výzkumníků ukazují, že ženatí otcové malých dětí nyní věnují péči o děti a domácím pracím mnohem více hodin než jejich vrstevníci v 60. letech. Zejména otcové s vysokoškolským vzděláním zvýšili čas, který věnují péči o děti o několik hodin týdně. Jak neustále zdůrazňuji, staromódní otec ze sitcomů, který se schovává za novinami, zatímco máma dělá všechno ostatní, už neodpovídá realitě. V ekonomice založené na dvou příjmech převzali muži větší část každodenní práce spojené s výchovou dětí.
Tato změna je v mnoha rodinách nutností. Je to také dar. Zapojení otcové jsou prospěšní pro děti, matky i celé společenství. Děti s ženatými a angažovanými otci mají lepší sebekontrolu, méně problémů s chováním, lepší jazykový vývoj a jasnější cestu do dospělosti. Chlapci se méně často dostávají do potíží. Dívky s přítomnými a zapojenými otci v domácnosti méně často trpí osamělostí, problémy se sebevědomím a depresemi.
Otcové si hrají jinak než matky. Více se s dětmi perou. Trochu víc na ně tlačí. Otevírají jim svět. V tom spočívá smysl otcovství.
Takže ano, oslavujme otce s nosítkem na dítě. Oslavujme otce, který ví, z jakého hrnečku s pítkem bude jeho batole skutečně pít. Oslavujme muže, který dokáže budovat kariéru a přesto si po srdcervoucím Super Bowlu sedne na podlahu. Měli bychom to vykřikovat z plných plic.
Otec není druhá matka
Ale je tu jeden problém, který mi nedá spát: Příliš mnoho lidí dnes mluví, jako by otcové byli prostě jen druhé matky. Jako by rodina byla jen dva zaměnitelní dospělí, kteří si rozdělují úkoly v tabulce. Jako by největší pochvalou, kterou můžete muži dát, bylo, že se chová „přesně jako máma“. Nedávný článek v The Independent jásá nad tím, že „otcové mohou být přesně jako maminky, a to je síla“. Ale o to právě nejde! Článek úplně přehlíží a vůbec nezmiňuje způsoby, jakými jsou otcové jako rodiče jiní než matky a silní jako muži!
Řekněme si to na rovinu: Otcové nejsou matky. V dnešní měnící se době je velmi důležité, abychom si tento rozdíl jasně uvědomovali.
Můj přítel Carlo z Brooklynu má malou dceru a o víkendech je to vždy on, kdo ji vozí na hodiny baletu. Říká mi, že tam není jediný táta; ve skutečnosti jsou to často právě otcové, kdo v sobotu vozí své dcery do kroužku. Říká, že to kluci milují, protože jim to dává šanci navázat kontakt a utužit vztah. Je to skvělý způsob, jak zapojit otce do života dcery, aniž by se otcové museli předstírat, že jsou matkami. Věnují svůj čas tím nejlepším způsobem, fandí svým dcerám a zároveň zůstávají muži.
Sledovala jsem jeden z posledních rozhovorů zesnulé Glorie Steinemové, proslulé americké feministky. Nikdy předtím jsem se při poslechu rozhovoru necítila tak frustrovaná. Nejenže se zdála být zcela mimo realitu, pokud jde o výzvy, kterým dnes čelíme ve vztazích mezi muži a ženami – výzvy, k jejichž vzniku významně přispěla právě její práce –, ale také neustále zdůrazňovala, že muži a ženy se nijak neliší, že jsme prostě všichni lidé. Zářila, když popisovala, kolik mužů dnes nosí nosiče na děti a tlačí kočárky. Považovala to za důkaz, že muži jsou stejní jako ženy a že tato stejnost je pro společnost velkým pokrokem.
Ale rodiče nejsou zaměnitelní, jak naznačovala Steinemová. Rovná důstojnost a vyváženější rozdělení času stráveného péčí o děti není totéž jako identická role! Skandujeme „rovnost pohlaví teď“, dokud do místnosti nevstoupí realita. Sledujte, co se děje ve válce nebo při přírodních katastrofách. Najednou nikdo nepochybuje o rozdílu mezi muži a ženami. Příroda si pamatuje to, na co tato ideologie zapomněla.
Čím více předstíráme, že otcové jsou stejní jako matky, tím více poškozujeme vztah mezi muži a ženami. Rodiny neprosperují na stejnosti. Prosperují na vzájemném doplňování: dva lidé, kteří vnášejí různé silné stránky do téže milované práce. Když vymažeme představu o těchto rozdílech, nedosáhneme spravedlnosti. Dosáhneme zmatení, zášti a tichého pocitu, že ani jeden z rodičů, ať už muž, nebo žena, nesmí být plně sám sebou.
Rodiny potřebují mužskou energii, kterou přinášejí otcové: hru, která hraničí s rizikem; očekávání, že dítě zvládne víc, než si myslí; přítomnost, která říká: „Pokud to bude nutné, postavím se mezi tebe a svět“; a autoritativní postavu, díky níž budou děti, zejména chlapci, v budoucnu respektovat autoritu. Studie ukazují, že děti v tomto kontextu dokonce reagují na mužský hlas odlišně. Matky přinášejí něco, co žádný politický dokument nemůže zpochybnit. Když otcům říkáme, aby vychovávali jako matky, nepozvedáme tím otcovství. Naopak snižujeme význam mateřství i otcovství. Zacházíme s ženstvím jako s výchozím nastavením člověka a s mužstvím jako s kostýmem, který by měl být pro dobro dětí odložen.
A to se neomezuje jen na dětský pokoj nebo hernu. Moderní ekonomika se stále více opírá o vlastnosti a odvětví, která jsou typicky ženská. Kategorie povolání, které stále rostou, jsou ty, v nichž již ženy dominují: školství, zdravotnictví, administrativa a pečovatelské profese. Komentátoři se na tyto obory dívají a prohlašují, že v nich potřebujeme více mužů. A já souhlasím! Chlapci potřebují učitele-muže. Pacientům prospívají zdravotní bratři. Rodiny potřebují muže v institucích, které formují příští generaci a kde se skutečně nacházejí pracovní místa.
Důvodem, proč v těchto profesích potřebujeme muže, je však to, že tam patří i mužská energie. Mužský učitel pomáhá neposednému chlapci tím, že je mužem, ke kterému se chlapec může vzhlížet, s nímž se může srovnávat a kterému může důvěřovat. Desítky let jsme se to snažili vysvětlovat tou nejlaskavější možnou lží: že muži a ženy jsou stejní a že jakýkoli zbývající rozdíl je společenskou chybou, kterou je třeba napravit, nikoli projevem přírody.
Otcové však nejsou matkami. Muži a ženy nikdy neměli být soupeři a nikdy jsme neměli být navzájem kopiemi. Jsme v jednom týmu. Tým funguje nejlépe, když každý hráč může přinést to, co jen on nebo ona přirozeně dokáže přinést, a právě tak budujeme silné rodiny.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
