Jedu tramvají do středu města. Proti mně sedí asi šestnáctiletá dívka s andělským obličejem,  vyřazujícím dobro i laskavost v míře, který nevídáte každý den. Jednou z ní bude dobrá a chápající manželka a jedinečná matka a vychovatelka svých dětí, přemítám, a tu mě napadne, že i ona, přes veškerou její jistě čistou mysl a stejně jistě i její bezchybné skutky, je součástí jistého pozemského zla. Jeho součástí sice nedobrovolnou a současně i nepatrnou, jakou je třeba obilné zrníčko na obilném lánu, ale i tak s tímto zlem spojená. Proč tomu tak je a proč tomu tak musí být, dumám, a...