Babiš i Macinka dali jasně najevo, co si o vměšování Ústavního soudu do politiky myslí: oba s rozhodnutím soudu otevřeně nesouhlasí. Andrej Babiš zdůraznil, že podle Ústavy určuje zahraniční politiku vláda a premiér je ten, kdo spojencům má vysvětloval postoje kabinetu. Ne prezident. (A už vůbec ne v otázkách obranných výdajů nebo podpory Ukrajiny, kde se prezidentův názor diametrálně liší od programu vlády.)
Stejně kritický je i Petr Macinka. Ten podtrhnul, že vedení české delegace náleží vládě, nikoliv prezidentovi. Současně upozornil, že prezident a kabinet se v některých otázkách zahraniční politiky rozcházejí, a právě proto by měl stát navenek reprezentovat ten, kdo za tuto politiku nese ústavní odpovědnost.
Možností, jak Pavla odstavit, je celá řada. Bude sice přítomen, ale jeko páté kolo u vozu. Vedení delegace má totiž v rukou vláda. A ta už oznámila, že hlavou české delegace bude premiér. Prezident tak sice v Ankaře bude přítomen, ale pouze jako člen delegace. To je rozdíl nejen protokolární, ale především politický.
Další kapitolou je program summitu. Premiér může usilovat o účast na všech klíčových jednáních, zatímco prezident bude přítomen jen tam, kde to umožní organizátoři a protokol NATO Jinými slovy: zatímco Babiš bude sedět u hlavního stolu, může Pavel čekat na další bod programu na chodbě..
Posadí Macinka Pavla mezi zavazadla?
Malé píchance může vláda Pavlovi připravit při dopravě. Nikde totiž není stanoveno, že premiér a prezident musí letět společně, bydlet ve stejném hotelu nebo sdílet stejný doprovod. Prezidentovi musí být účast umožněna, nikoliv zorganizována jako komfortní státní cesta. Je tedy docela možné, že Macinka posadí Pavla ve speciálu někam dozadu mezi kufry, nebo ho rovnou posle linkou ČSA.
Stejně tak může vláda rozhodovat o velikosti prezidentského doprovodu. S odkazem na kapacitní či rozpočtové důvody může být prezidentská delegace zredukována na jednu, dvě osoby.
A nakonec možná to nejdůležitější – mediální obraz summitu. Premiér může pořádat vlastní tiskové konference, bilaterální schůzky s ostatními státníky a prezentovat stanoviska vlády jako oficiální pozici České republiky. Kamery budou přirozeně sledovat především toho, kdo vede delegaci a jedná s partnery.
Rozhodnutí Ústavního soudu je Pavlovou výhrou v prvním poločase. Druhý se ale bude hrát v Ankaře. A tam má vláda našlápnuto k vítězství.
Ústavní soud je politický
Celá kauza ukazuje hlubší problém: Ústavní soud se stále viditelněji stává politickým hráčem. Formálně rozhoduje v taláru a s odkazem na Ústavu. Fakticky však stále častěji vstupuje do sporů, které by měly řešit volené politické orgány, nikoliv soudci.
Velkou roli hraje způsob, jakým je Ústavní soud obsazován. Soudce jmenuje prezident se souhlasem Senátu. Ten byl po dlouhou dobu ovládán stranami, které dnes tvoří opozici. Personální složení soudu tak odráží politické poměry a preference z doby, kdy byli jednotliví soudci vybíráni.
Pokud Ústavní soud předběžným opatřením vstupuje do sporu mezi vládou a prezidentem a fakticky určuje, kdo se zúčastní vrcholného mezinárodního summitu, překračuje hranici mezi ochranou Ústavy a aktivním spoluutvářením politiky.
