Rostislav Iščenko
25. 3. 2018 zdroj
Rostislav Iščenko o otravě v Salisbury, reakci Bruselu na případ Skripalja a Evropanech úchylkářích. Evropská unie, která se zabývala „záležitostí Skripalja“, vyjádřila svou solidaritu s Velkou Británií, ale vyhnula se materializaci slovní podpory.
Na úrovni Hondurasu
V zásadě znamená celý „balíček společných akcí EU“ odvolání vyslance Evropské unie z Ruska ke konzultacím. Plány jednotlivých zemí na vyhoštění ruských diplomatů, vyslovené po zasedání v Bruselu, jsou přijímány na národní úrovni a vyjadřují podporu konkrétní vlády, nikoliv EU jako celku. Kdyby tomu bylo jinak, každá země EU by povinně odvolala dohodnutý počet ruských diplomatů.
Vyhoštění pracovníků velvyslanectví, snižování stavu diplomatických misí, zmrazování nebo omezování kontaktů na nejvyšší úrovni jsou čistě diplomatické kroky. Mohou být dobře naservírovány v informační sféře, udělat radost pocitu národní samolibosti („Jak jsme je dostali!“), ale vážné problémy státu, proti němuž jsou nasměrovány, nečiní. Přesněji, pokud USA odmítnou mluvit s Hondurasem, pak Honduras bude mít vážné problémy, ale pokud Honduras odmítne s USA promluvit, USA si toho ani nevšimnou.
Tak vida, důstojní Evropané se v zásadě vyhnuli jakýmkoliv opatřením proti Rusku. Merkelová ústně podpořila přítelkyni Mayovou, ale hned po Trumpovi prohlásila, že čeká na důkaz ruské viny předtím, než učiní konkrétní rozhodnutí. A možnost uložení vážných sankcí na úrovni EU však vedoucí představitelé Evropské unie operativně zablokovali ještě před zasedáním ministrů zahraničí.
Proto byl také Boris Johnson nucen říci, že Británie netrvá na sankcích. Je lepší předstírat, že to nebylo příliš žádoucí, než na tom trvat, ale být kategoricky odmítnut. No a vyhoštění diplomatů, což hrozí uspořádat někteří evropští Hondurasané (pokud se odváží), pocítí pouze oni sami. A všimnou si toho právě v okamžiku, kdy bude nutné se na něčem s Ruskem urychleně domlouvat, ale na velvyslanectví nebude kvůli vyhoštění „profilový odborník“.
Opět je všechno o plynu
Jsem si jist, že jediné rozumné vysvětlení pro provokaci se Skripaljem, která zjevně neměla čas, aby sehrála úlohu v ruských volbách, je pokus o zmaření výstavby Severního proudu 2. Otrava – obvinění – jednota – sankce – proud, zhruba takto měly být naplánovány události v Londýně. Ale Skripal utrpěl zbytečně. EU dosud nezačala vytvářet společnou pozici, když zkušená Merkelová, která chápe, kam vane britský vítr, učinila několik prohlášení za sebou, jejichž obecný význam spočíval v tom, že Severní proud je obchod, velmi dobrý obchod a, protože to je jenom obchod a není na něm nic politického, Německo se nikdy nevzdá tak skvělého obchodu , ať se stane v Evropě a jejím okolí cokoliv.
Vlastní síly k přitlačení na Berlín Londýn neměl, USA v osobě Trumpa samy zaujaly nejednoznačnou pozici a požadovali od „džentlmenů“ důkazy. A pozice EU se nemůže příliš lišit od pozice Německa, protože Německo to přece je EU, která může existovat bez jakékoli země, ale právě bez SRN ne.
Ve skutečnosti dostali Britové na summitu Evropské unie možnost, aby si zachovali tvář nebo, jak se u nich říká, „zavřeli hubu a odešli“. Francie (pokud se rozhodne) a hraniční státy, které není třeba litovat, budou šťastně simulovat „velkou diplomatickou válku“ s Ruskem. Z Londýna za to dostanou nějaké podpory nebo menší preference. Od Ruska – do nosu, aby se jim pro příště protivilo strkat nos do her pro dospělé. Tisk si ještě nějaký čas s tématem pohraje a poté na ně úspěšně zapomene (bez ohledu na to, zda Skripal přežije). Budou zapomenuta i „výhružná“ prohlášení EU.
Britové budou moci za půl roku předstírat, že se nic nestalo, jen se unáhlili, a začnou tiše vztahy s Ruskem obnovovat. Tím spíš, že do té doby může mít královna klidně jinou vládu – Mayová má za sebou příliš mnoho trapasů.
Albion bez lesku
Pokud se britská vláda rozhodne postupovat jinou cestou, bude muset vynaložit mimořádná úsilí na to, aby získala potřebný verdikt expertů OPCW (verdikt, který však Rusko přímo neobviní, ale přinejmenším nejednoznačný). Na základě tohoto verdiktu bude muset Londýn ještě protlačit rozhodnutí britských soudů, což není také snadné. A teprve pak se pokusí znovu tlačit na své evropské spojence, aby přitvrdili své pozice. Zabere to čas, bude to vyžadovat značné prostředky a nemusí se nutně dosáhnout požadovaného výsledku.
Zatím Londýn váhá. Ještě několik týdnů váhání a téma opustí informační prostor, verze boje definitivně ztratí naléhavost a nezbude než se jen tiše odplazit.
Celkově zatím „případ Skripalja“ ukazuje, že britský předpoklad toho, že po opuštění EU bude Londýn dokonce účinněji ovlivňovat její politiku, aniž by byl vázán konkrétními ekonomickými a humanitárními závazky, utrpěl fiasko. EU se úspěšně politicky distancuje od Londýna, ekonomicky odírá Británii podmínkami pro vystoupení z Unie, podobně jako nedávna odírala Východoevropany podmínkami pro vstup. A USA přestaly být pro Londýn spolehlivou oporou.
„Brilantní izolaci“ 19. století se Spojenému království nepodařilo opakovat. Izolace jako by je, ale s brilancí se to nějak nestalo.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
