Dnes si povíme zběsilý příběh o tom, jak jedna ponorka potopila letadlovou loď, ostřelovala raketami města a nakonec ještě vykolejila vlak.
Foto: USS Barb (SS-220) | Adobe Stock
USS Barb (SS-220) byla ponorkou třídy Gato a z hlediska potopené tonáže čtvrtou nejúspěšnější americkou ponorkou druhé světové války. Na své konto si připsala sedmnáct nepřátelských lodí o celkovém výtlaku 96 628 tun.
Na začátku své kariéry působila v Atlantiku, brzy se však přesunula do Pacifiku, kde na ni čekala podstatně bohatší kořist. Dne 17. září 1944 potopila japonskou doprovodnou letadlovou loď Unjó. Ještě odvážnější akci provedla v noci na 23. ledna 1945, kdy pronikla do přístavu Namkwan na čínském pobřeží a zaútočila na konvoj třiceti plavidel. Vypálila deset torpéd, bylo zaznamenáno osm zásahů a potvrzeno potopení tří lodí. Za tuto mimořádnou akci obdržel kapitán Eugene „Lucky“ Fluckey (1913–2007) Medaili cti a USS Barb Prezidentskou citaci.
Tím ale její příběh zdaleka nekončil.
Ponorka prošla opravami a experimentální přestavbou. Byla vybavena palubním raketometem ráže 5 palců (127 mm) určeným k ostřelování pozemních cílů. Stala se tak první americkou ponorkou schopnou provádět raketové útoky na pevninu a předchůdcem pozdějších raketonosných ponorek.
Její dvanáctá bojová patrola začala 8. června 1945. Šlo o ofenzivní misi severně od ostrova Hokkaidó a východně od Karafuta (dnešního jižního Sachalinu), kam dorazila 21. června. Palubním dělem nejprve potopila dvě menší lodě a následujícího rána zaujala postavení přibližně pět kilometrů od centra města Šari v podprefektuře Ohocuku. Odtud vypálila dvanáct raket na město. Přestože škody nebyly velké, šlo o historicky první raketový útok vedený z ponorky. Japonci se domnívali, že město napadla letadla, a vůbec netušili, že střely přiletěly z moře.
Ponorka nebyla odhalena a několik dalších dní se věnovala své obvyklé bojové činnosti. Dne 2. července 1945 se vynořila přibližně kilometr od města Kaihjó na Tulením ostrově u východního pobřeží Sachalinu. Raketovou palbou a střelbou z protiletadlového kanónu ráže 40 mm zničila přibližně dvacet budov, tedy asi 60 % města. Velitel zvažoval také výsadek, ale od jeho provedení nakonec upustil kvůli čtyřem dobře rozmístěným kulometným hnízdům.
USS Barb následně ostřelovala také město Šikuka, potopila malou dopravní loď, unikla eskortním plavidlům obratným manévrováním na okraji minového pole a 18. července vypálila svá poslední torpéda proti lodi pobřežní obrany. Přesto její mise pokračovala – stále měla k dispozici palubní dělo i raketomet.
Následující den si kapitán povšiml železniční tratě vedoucí velmi blízko pobřeží u města Otasamu na východním pobřeží Karafuta. Tři dny trať pozoroval, zaznamenával provoz a sestavil si přesný obraz japonského „jízdního řádu“. Poté naplánoval jednu z nejodvážnějších speciálních operací celé války.
V noci na 23. července 1945 přistálo na japonském území osm dobrovolníků z posádky USS Barb. S nemalými obtížemi našli železniční trať a pod koleje umístili improvizovanou nálož o hmotnosti přibližně 25 kilogramů. Nálož byla zkonstruována tak, aby ji odpálil až projíždějící vlak.
Operace byla úspěšná.
Výbuch vykolejil lokomotivu a patnáct vagónů – dvanáct nákladních, dva osobní a jeden poštovní. Šlo o jedinou zdokumentovanou bojovou operaci amerických ozbrojených sil na japonských domovských ostrovech během druhé světové války.
V následujících dnech USS Barb podnikla ještě několik raketových útoků proti pobřežním městům, potopila řadu menších plavidel a svou poslední oběť – malou rybářskou loď – doslova dorazila taranem.
Dne 15. srpna 1945 zastihla posádku zpráva o japonské kapitulaci.
Koncem roku 1954 byla USS Barb předána italskému námořnictvu, kde sloužila pod jménem Enrico Tazzoli až do roku 1972. O tři roky později byla sešrotována a její mimořádný příběh se definitivně uzavřel.
Její legendární velitel Eugene Bennett Fluckey dosáhl v roce 1960 hodnosti kontradmirála, v roce 1972 odešel do výslužby a zemřel v roce 2007 ve věku 93 let. Pohřben je na hřbitově Námořní akademie Spojených států.
.jpg){kind=link}