Nedávná vyjádření ministra školství Roberta Plagy nám bohužel berou naději, že by se naše školství měnilo k lepšímu. Naopak, jeho plán zavést povinnou školku již od 4 let věku dítěte nás přesvědčuje, že státní převýchova a další státní dohled nad rodiči hrozí i za této vlády. A díky některým ministrům se tento tlak ještě může utužovat. Jako obvykle se plán na povinnou školku již od 4 let balí do líbivých slov o „rovných příležitostech“, „přípravě na školu“ nebo „pomoci ohroženým skupinám“. Ve skutečnosti půjde o další systémový zásah do základních práv rodiny a autonomie rodičovské výchovy.
Předškolní věk je pro vývoj dítěte zásadní, o tom není pochyb. Otázkou však zůstává, kdo by měl mít hlavní slovo v tom, jak a kde toto období dítě stráví. A zda školka je službou státu pro rodiče nebo naopak. Ale úplně nejzásadnější otázkou je, jak školští odborníci vlastně chápou rodiče. Poslední dobou se zdá, že rodiče jako takoví jsou pro ně překážkou úplně ve všem a je jedno, jestli spadají do kategorie těch nepřizpůsobivých nebo naopak těch zodpovědnějších. Ti jedni totiž do škol předávají děti málo připravené a ti druzí zase příliš kvalitou vyčnívají a tím de facto zvyšují nežádoucí nerovnosti, proti obojímu se nejlépe bojuje vytlačením rodičů z ovlivňování vlastních dětí jak z jedné, tak z druhé strany. Zní to paradoxně, ale je to tak. Tažení školských odborníků, kteří ministrovi další povinný ročník školky radí, tohle ilustruje úplně nejlépe. Jak to tedy je?
Rodič je základem vývoje
Státní politika se stále častěji tváří, jako by rodina byla pro dítě rizikovým prostředím, ze kterého je potřeba ho co nejdříve „zachránit“ a předat ho do péče institucí. Tento přístup je veden nejen nedůvěrou vůči rodičům, ale také ekonomickými faktory jako zaměstnanost žen a snaha co nejrychleji vrátit rodiče, zejména matky, po rodičovské dovolené zpět na trh práce – ostatně i sama vláda zavádění dřívější a rozšířené docházky do školky výslovně spojuje s tím, že rodičům usnadní brzký návrat do zaměstnání.
Jenže pro dítě v raném věku je přirozeným a nejlepším prostředím stabilní rodinné zázemí. Raná citová vazba na rodiče vytváří základ pro celoživotní psychickou odolnost, sebevědomí a schopnost navazovat zdravé vztahy. Nucený přechod do kolektivního zařízení v příliš nízkém věku může u mnoha dětí způsobit chronický stres a pocit nejistoty. Samozřejmě, že u dětí, které doma zažívají něco jiného, může emocionálně neutrální instituce působit lépe než rozhádaná rodina. Jenže každá instituce má své limity a může jen něco zmírnit, fungující rodinu nikdy plně nenahradí.
Plošný diktát
Každé dítě je navíc jiné a razí jiné tempo vývoje. Co vyhovuje jednomu tříletému či čtyřletému dítěti, může druhému uškodit. Povinná docházka odebírá rodičům možnost rozhodnout se podle individuálních potřeb jejich vlastní dcery nebo syna.
Místo toho, aby stát podporoval pestrost možností – od zapojení prarodičů do výchovy až po podporu rodičů, kteří chtějí zůstat s dětmi doma –, volí nejjednodušší, ale nejagresivnější cestu: všeobecnou povinnost a represi.
Prarodiče bývají pro spoustu rodin přirozenou volbou, jak dítěti předškolní věk zpříjemnit, aniž by přišlo o rodinné zázemí. Zrovna flexibilnější docházka ve školce je právě příležitostí pro babičky a dědečky, ideálně doplněná daňovým zvýhodněním mezigenerační péče – v debatě o povinné školce se o tom ale prakticky vůbec nemluví.
Proč opakovat stejné chyby?
Povinný poslední ročník školky prosadila v roce 2016 ministryně Kateřina Valachová (ČSSD) – ovšem navzdory vlastní objednané analýze, ne díky ní. Předcházela tomu totiž rozsáhlá studie proveditelnosti „Kudy vede cesta“, kterou zpracovaly organizace Tady a teď a Demografické informační centrum, jejímž cílem bylo potvrdit zamýšlený směr. Na studii se podílel i Daniel Hůle, analytik Člověka v tísni, který se dlouhodobě věnuje rodinám ze sociálně vyloučených lokalit a který poctivě při představování výsledků studie řekl, že takový výsledek nečekali. O to cennější je, že i přes to byly její závěry takto prezentovány. Autoři oslovili stovky matek malých dětí po celé republice, desítky mladých romských matek v Karlovarském kraji a přes sto ředitelek a ředitelů školek – a výsledek vyzněl přesně opačně, než podle zadání měl. Plošnou povinnou docházku vyhodnotili jako neefektivní a navíc riskující, že přitíží už tak zatíženým rodinám, konkrétní čísla najdete v bodech níže. Nezisková organizace EDUin na to tehdy veřejně upozorňovala – podle ní vláda zaváděla povinnost, kterou její vlastní studie proveditelnosti nedoporučila. Zákon přesto o rok později prošel.
Tři cesty, jeden verdikt
Autoři studie přitom neprověřovali jen jednu variantu. Porovnávali hned tři cesty, jak dětem ze znevýhodněného prostředí pomoci. Kromě plošné povinnosti to byla i varianta zaručeného, ale nepovinného místa ve školce od tří let věku – tu doporučili jako realizovatelnou a veřejností vítanou, protože jde jen o nabídku, ne o nucení. A pak varianta povinnosti jen pro konkrétní, individuálně posouzené děti, u které narazili na ústavní pochybnosti a na riziko, že ještě přiživí předsudky vůči romským rodinám. Ze všech tří možností nakonec vyšla nejhůř právě ta, kterou si politici chtěli nechat potvrdit a kterou teď chce navíc rozšířit i ministr Plaga: bezvýjimečné donucení bez ohledu na to, jestli je konkrétní dítě opravdu ohrožené, nebo ne.
Sílící tlak na čím dál dřívější institucionalizaci dětí neobsahuje jen etické otazníky, ale naráží i na čísla, která se sice od té doby trochu změnila, ale není důvod předpokládat, že nějak výrazně. Přímo studie „Kudy vede cesta“ ukazovala, že plošné zavedení povinné docházky: (1) míjí se cílem: Podle propočtů studie „Kudy vede cesta“ jde v celé generaci pětiletých dětí jen o zhruba 1500 dětí ze znevýhodněného prostředí, které do školky nechodí – to je 1,3 % populačního ročníku. Kvůli této hrstce se má měnit život desetitisícům ostatních rodin. (2) je to draze zaplacené gesto: Nucení dětí, které školku nepotřebují, do povinné docházky by podle propočtů studie stálo stát ročně stovky milionů korun navíc – více než čtvrt milionu korun na každé jedno dítě, kterému má opatření teoreticky pomoci. Za tytéž peníze by šlo znevýhodněným dětem zajistit mnohem účinnější a adresnější podporu.
Pomoc, ne restrikce
Jak ukazují data z odborných studií, řešit problémy úzké skupiny dětí skrze plošné donucení desetitisíců fungujících rodin není skutečnou pomocí – je to jen pohodlná náhrada za terénní sociální práci, kterou stát odmítá dělat. Namísto drahých represivních opatření existují lepší cesty: zaručené, ale nepovinné místo ve školce pro ty, kdo o ně mají zájem, a cílená, adresná podpora tam, kde je to opravdu nutné.
Předškolní zařízení má být pro rodinu svobodnou službou a nabídkou, nikoliv povinností vymáhanou státním aparátem. Výchova a péče o nejmenší děti v prvé řadě patří do rukou rodičů, kteří mají právo i nejlepší předpoklady rozhodovat o tom, co jejich dítě skutečně potřebuje. Budeme-li k těmto krokům státu lhostejní, riskujeme, že zodpovědnost za naše děti se nenápadně, ale jistě přesune z rukou rodičů do rukou úřadů.
Řešit problémy úzké skupiny dětí skrze plošné donucení desetitisíců fungujících rodin není skutečnou pomocí.
Autorka je předsedkyní Aliance pro rodinu
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
