poslal a napsal Lukáš Fišer
Vlkův úvod:
Lukáš Fišer je občasný autor Kosy. Před pár dny mi od něj přišel následující mail
ako občasný přispívatel Vašeho blogu, vzhledem k tomu, že občas uveřejňujete i knižní tipy, si Vám dovoluji poslat ukázku ze své knihy O nás zvířatech, kterou mi ilustroval divadelník Matěj Forman a nyní vydalo nakladatelství Dobrovský. Jak vypovídá název, je nejen o zvířatech, ale i o lidech. Tvoří ji 26 krátkých povídek. Jednu z nich, inspirovanou lidskou blbostí z pohledu krávy, Vám posílám.
Třeba Vaše čtenáře pobaví a zaujme.
Hezký den a hlavně zdraví Vám přeje
Lukáš Fišer
Není důvod, proč bych nevyhověl!
Prdící kráva Judita
Judita žila u moře v jedné zemi na severu Evropy. Bylo to daleko od řeky Gangy, kde jsou krávy posvátné, protože mají hluboký pohled plný klidu a míru. Až se všichni lidé začnou dívat na svět hlubokým pohledem plným klidu a míru, nastane na světě ráj. V zemi na severu Evropy, kde žila kráva Judita, lidé spíše věřili, že ráj bude, až budou mít nadbytek jídla, domů, aut, zábavy a radostí, a proto organizovaně a spořádaně pracovali od rána do večera a občas se k tomu třeba i pomodlili.
Byli to potomci válečníků, kteří na helmách nosili rohy, podobně jako nosí rohy na hlavě i kráva. Možná proto se krávě Juditě s nimi žilo docela dobře. Vyrostla na malé farmě, každý den mohla spásat trávu na zelených pastvinách, kde foukal vlhký vzduch od moře, často pršelo a louka měla v sobě spoustu zeleně a sílu mořských vln. V létě, když pálilo slunce, se Judita zhluboka napila vody, pak si lehla do stínu a poslouchala, jak šumí vítr a zpívají ptáci. Jeden malý ptáček byl dokonce její kamarád, nechávala ho sedět na své hlavě a dělalo jí to dobře.
Jednou přijel na jejich farmu cizí pán z města, dlouze mluvil s Juditiným farmářem Ragnildem. Ten si pak pořídil před dům jakousi hučící bednu a přestalo se kouřit z komína. Juditě kouř nevadil, hluk od bedny však ano. Naštěstí jenom ve chlévě. O to raději byla, když mohla vyrazit ven na pastvu poslouchat jen vítr a ptáky.
Za rok nato zase přijel ten samý pán z města a zase dlouho mluvil s Ragnildem. Potom společně vyrazili na pastvinu, kde Judita ráda držela ve stínu siestu a něco tam spolu plánovali. Dělali kroky sem a zpátky, pak zatloukali kolíky a natahovali na ně plastové bílé pásky. Judita nerozuměla tomu, co ti dva činí. Jen si všimla, že po minulé návštěvě všude tam, kam šlápl ten pán z města, přestala růst tráva. Pomyslela si, že to bude asi těmi jeho divnými polobotkami. Farmář Ragnild chodil po farmě v holínkách a trávě to nijak neubližovalo. Po měsíci na Juditino oblíbené místo přijeli dělníci a namontovali přes celou louku prapodivné desky. V létě pohlcovaly sluneční paprsky a ptáci nad nimi nechtěli lítat, jak Juditě prozradil její ptačí kamarád. Pod deskami tráva nerostla vůbec.
Judita byla smutná, že už se na své milované louce nemůže pást, ale naštěstí Ragnild měl i jiné pastviny, a tak se rychle se vším smířila. Možná by i zapomněla, jenomže to by se zase nesměl objevit ten divný pán z města. Jak ho Judita spatřila v jeho lesklých polobotkách, postrašeně zabučela. Zase odešli s Ragnildem do jiného rohu farmy, dlouze něco plánovali, kreslili do papírů, vyměřovali a natahovali pásky.
Za nějaký čas přijeli dělníci, dělali hrozný hluk s velkým strojem, který kovovou hlavou trkal do země tak dlouho, až vyrobil velikou jámu. Do ní nalili spoustu betonu a nanosili tuny železa. Judita už nevěděla, kde najde na farmě klid. Když dělníci odjeli, zhluboka si oddechla a začala dávat Ragnildovi zase více mléka. Jenomže její štěstí netrvalo dlouho. Na betonových základech vyrostla vysoká věž s obrovskou vrtulí. Když se začala točit, Judita se při pastvě bála. Podvědomě se vždycky trochu přikrčila, když na ni pohlédla. Také její kamarád ptáček zmizel a Juditě bylo smutno. Jak si v poledne lehla do stínu, neměl jí kdo zpívat. Ani vítr jí už nedělal radost jako dříve, když s konečky dlouhé trávy houpal jako s vlnami na moři. Jak zesílil, protivná vrtule se zrychlila a strašila jí svým zvukem ještě víc. Judita měla pocit, že se na ni vítr a vrtule domluvily.
Když opět přijel ten zlý pán v polobotkách, kvůli kterým ani po roce někde tráva nevyrostla, Judita dostala strach. Viděla, že i její farmář Ragnild nemá z návštěvy polobotkáře žádnou radost. Rozhazoval rukama, křičel, a pak roztrhal před vetřelcem nějaké papíry. Pán v polobotkách pokrčil rameny, nasedl do auta a odjel.
Večer přišel Ragnild za Juditou do chléva, vzal si její hlavu do dlaní, což udělal naposledy, když byla ještě telátko. Dlouho se jí díval do očí, které byly najednou plné lásky, klidu a míru.
„Judito,“ řekl jí vážně. „Naše planeta je nemocná. Každým rokem se otepluje.“ Judita si ničeho takového nevšimla, a to na rozdíl od lidí byla celý den buď venku na pastvě, nebo ve chlívě, kam foukalo otevřenými vraty. „Když něco neuděláme, bude zle.“ Judita naslouchala, kdyby mohla něco udělat, udělala by to. „Právě jsem se dozvěděl, že naši planetu otepluje tvoje prdění,“ řekl Ragnild zdrceně. „Budu za něj muset platit pokutu státu.“ Judita nevěděla, co znamená slovo platit, nechápala, že existují nějaké peníze. Možná, že kdyby to věděla, nebyl by její pohled tak hluboký, plný klidu a míru. „Musím se rozhodnout, zda si tě vůbec můžu nechat,“ pravil smutně Ragnild při odchodu ze chléva.
Judita osaměla, byla zdrcená z toho, co slyšela. Měla ráda život na farmě i přes ty divné věci, které se na ní v poslední době objevily. Přepadl ji strach a udělalo se jí špatně od předžaludků a žaludku. Stáhl se jí bachor, čepec i kniha a ve slezi cítila křeče.
Když druhý den ráno vyrazila Judita na pastvu, byla pevně rozhodnutá. Musí to dokázat. Musí si svou farmu vybojovat a zachránit planetu. Jedla opatrně a pomalinku. Snažila se nepít moc vody, a když si unavená chtěla lehnout do stínu, dávala pozor, aby si při tom nezmáčkla břicho. V noci cítila křeče v celém těle, nejen v bachoru, čepci, knize a slezu. Bůh nad ní ale držel ochrannou ruku, protože krávy jsou posvátné.
Za pár dní, když se Judita právě ploužila v rohu farmy, foukl poryv větru od moře a roztočil velkou vrtuli nad ní. Judita v tu chvíli pocítila něco nového. Tíha těla, kterou musela nosit na svých nohou, kamsi zmizela. Začala se vznášet kamsi vzhůru, do modrého nebe nad ní, a z farmy byla náhle farmička mizící v dálce. Juditu, nafouklou jak balón, spatřil její kamarád ptáček, a aby se nebála, letěl vedle ní. Spolu zmizeli za dalekým obzorem, kde jsou ještě země, ve kterých prdění krav nikomu nevadí.
Možná si říkáte, že jsem napsal pěknou hloupost, ale já si s těmi hloupostmi nezačal.
