Spojenecké vojenské a hospodářské dodávky Stalinovu Sovětskému svazu v rámci programu půjčky a pronájmu (Lend-Lease) patří dodnes mezi často diskutovaná témata druhé světové války. Jedni tvrdí, že právě ony zachránily Sovětský svaz před porážkou, druzí jejich význam bagatelizují. Faktem však je, že zejména dodávky strategických surovin, jako byl hliník nebo letecký benzín, ale také vojenské obuvi, potravin, tanků, nákladních automobilů a jeepů významně pomohly Rudé armádě překonat nejtěžší období války. Později, podpořené obrovskou vlastní sovětskou výrobou, umožnily přejít do ofenzivy a zahájit postup směrem do Německa.
Foto: B-29 Superfortress | Wikimedia Commons / Public domain
Spojenecké dodávky však nejsou hlavním tématem tohoto příspěvku.
Nezanedbatelnou část dodávek tvořily také letouny. Vedle stíhaček P-39 Airacobra, Hawker Hurricane nebo později Supermarine Spitfire šlo především o dva americké bombardéry – Douglas A-20 Boston a North American B-25 Mitchell. Právě druhým jmenovaným typem byly vyzbrojovány sovětské dálkové bombardovací pluky, které se do té doby musely spoléhat na domácí bombardéry DB-3 a jejich modernizovanou verzi Iljušin Il-4. S těmito stroji Sověti dosáhli několika významných úspěchů, například už v létě 1941 podnikli nálety na Berlín. Velkým problémem však zůstávala absence skutečně moderního strategického bombardéru s dlouhým doletem a vysokou nosností pum.
Josif Stalin proto dlouhodobě naléhal na své západní spojence, aby do programu vojenské pomoci zařadili také těžké bombardéry Boeing B-17 Flying Fortress a Consolidated B-24 Liberator. Jeho žádosti však byly opakovaně odmítnuty. Přesto se do Sovětského svazu několik těchto letounů dostalo – většinou šlo o stroje, které musely kvůli poruchám nouzově přistát na sovětském území. Sověti je následně zařadili do dvou bombardovacích pluků 45. letecké divize. Ve výzbroji vydržely B-17 až do roku 1947, Liberatory dokonce do roku 1950.
Když se na scéně objevil nový přetlakový strategický bombardér Boeing B-29 Superfortress, zatoužil Stalin samozřejmě i po něm. A nemusel čekat dlouho.
Křest ohněm absolvovaly první B-29 v řadách USAAF 5. června 1944 při náletu na železniční cíle v thajském Bangkoku. Už o necelé dva měsíce později, 20. července 1944, přistála na území Sovětského svazu první Superpevnost.
Šlo o letoun B-29-5-BW sériového čísla 42-6256 nesoucí jméno Ramp Tramp, vyrobený společností Boeing ve Wichitě ve státě Kansas. Patřil ke 770. bombardovací peruti 462. těžké bombardovací skupiny 20. letecké armády USAAF, která operovala z čínských letišť.
Onoho 20. července odstartovala jedenáctičlenná posádka pod velením kapitána Howarda Jarrella k útoku na japonské cíle v Anšanu v Mandžusku. Nad cílem byl bombardér vážně poškozen protiletadlovou palbou. Přišel o dva motory a pravděpodobně byla vyřazena i radiostanice, protože radista Jerome C. Zuerche již nereagoval na volání ostatních letounů.
Kapitánu Jarrellovi bylo jasné, že návrat na základnu je nemožný. Nechtěl riskovat zajetí Japonci, a proto zamířil nejkratší cestou k sovětským hranicím. Ty bezpečně překonal a nakonec bez větších problémů přistál na letišti sovětského námořnictva Uglovoje nedaleko Vladivostoku.
Protože Sovětský svaz byl v té době s Japonskem stále formálně v míru, byla celá posádka internována. Později byla přes Írán repatriována zpět do Spojených států.
Ramp Tramp se tak stal prvním Boeingem B-29, který mohli sovětští letečtí odborníci důkladně prozkoumat.
Do konce války přistálo na sovětském území z různých důvodů celkem pět Superpevností B-29. Sověti této příležitosti maximálně využili. Za minimální náklady – mimochodem, vývoj B-29 stál Spojené státy přibližně dvě miliardy dolarů, tedy zhruba dvojnásobek nákladů na projekt Manhattan – letoun prakticky okopírovali.
Výsledkem se stal Tupolev Tu-4, který byl s drobnými úpravami zařazen do výzbroje sovětského letectva v roce 1947. Sériová výroba skončila v roce 1953 a vzniklo přibližně 1 300 letounů. Ve službě vydržely Tu-4 až do počátku 60. let.
Na závěr ještě jedna zajímavost. Samotný Ramp Tramp po válce Sovětům dále sloužil jako mateřský letoun pro vypouštění experimentálního kluzáku 346P, který vznikl dalším vývojem původně německého raketového letounu DFS 346.
Zdroj: Tomáš Klokočník – Druhá světová válka
