Retro: O tom úplně nejhorším…

Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

…přečetl však, co vyšlo z pera
A. Smitha, čímž byl kovaný
ekonom: došel k poznání,
co podporuje rozkvět státu,
proč nezpůsobí škodu těm,
kdo vládnou čistým produktem,
že nedávají přednost zlatu.

A.S.Puškin “Evžen Oněgin”
Přeložila Olga Mašková
ODEON, PRAHA 1987

Praxe je kritériem pravdy.

Teng Siao-pching

Často mě obviňují z pesimismu, nejenom komentující, ale i přátelé. Já v takovém případě vždy připomínám starý vtip o tom, že pesimista je pouze dobře informovaný optimista. V každém vtipu je kromě humoru také trocha pravdy – v reálném životě jsem spíše optimistou, jenomže množství shromážděných a zpracovaných informací mne nutí dívat se do budoucnosti z určitého specifického úhlu pohledu, který se silně liší od obecně přijatého. Proto, když začínám vykládat a vysvětlovat svůj pohled na věc, někteří spoluobčané mne vnímají jako jakéhosi podivína, snažícího se do veřejného prostoru protlačit nepřijatelné či snad dokonce pro společnost a stát nebezpečné myšlenky. A jelikož je z neznámého důvodu nehodlají vyvracet argumenty, přecházejí okamžitě do osobní roviny a konstruují různé nepěkné dohady na margo mé skromné persony.

Kluci, ani omylem! Nehodlám nikoho agitovat, ani se nesnažím někoho měnit a už vůbec se nechci dotknout něčí bolavé ješitnosti – prostě se se všemi zájemci dělím svým viděním skutečnosti. Jestliže někdo sdílí tento pohled – vítejte do reality, máme o čem spolu hovořit, a když ne – tak tomu bohužel nepomůžu. Ale neztrácejte náladu – informační prostor je obrovský, pro všechno je tam místa dost, včetně vašeho názoru.

A kdo má pravdu a kdo ne – ukáže čas, nebude ani nutné dlouho čekat. Všeho všudy před měsícem jsem psal (dopis č. 4) o hnoji a deficitu obchodní výměny – mnozí se mi tehdy posmívali, kdosi dokonce nabízel sázku ohledně Krymu a všeho ostatního. No a? Krym již odplul, na řadě jsou Doněcká a Luganská nezávislé republiky, Charkov, Nikolajev a Oděsa zaklekly v blocích, ceny stoupají, dolar plave, no a dále podle textu – zatím to nikdo nezrušil. Kde jsem skutečně udělal chybu – účet za neodebraný plyn vystřihli ne za 12 miliard dolarů, nýbrž za pouhých 11,388 miliard. Ten účet jsem ovšem nevystavoval já, takže možná se spletli v Gazpromu a něco nezapočítali.

A to všechno se děje ne proto, že jsem něco strašného vyčaroval nebo vyvěštil hrabaje se v kávové sedlině, jde o logiku událostí. A ta buď je, nebo není. A právě na přáních či ideologických bludech jednotlivých občanů nezávislá logika vývoje historických procesů je předmětem mých úvah.

No a jako pokračování tématu o logice procesů jsem v dopise o výzvách slíbil “…později pohovořit o tom úplně nejhorším”. Dnes tedy ten den nastal.

To úplně nejhorší je politická ekonomie, tedy přesněji závěry z ní vyplývající.

Politickou ekonomii jako vědu začali zpracovávat dostatečně dávno, již v 18.století. V určité etapě rozvoje společenských věd sehrála mimořádně důležitou, řekl bych dokonce, že v některých případech až osudovou roli. Leč přesto, objektivita procesů, jež tato věda popisuje, nikdy nebyla zpochybněna. Tudíž i zákony, jimiž se řídí vývoj těchto procesů, působí i nadále v celosvětovém měřítku, a to dokonce i tehdy, kdy my o nich vůbec nepřemýšlíme. Jak říkala hrdinka jednoho starého filmu: ”…jestliže vás v pařížském metru neosahávají, neplyne z toho, že pařížské metro neexistuje”.

Přesto v průběhu posledních dvaceti let na politickou ekonomii důkladně a naprosto nezaslouženě zapomněli. Místo ní, na výrobní lince nazvané podle italského města Boloňa, nalévají do hlav dospívajícího pokolení na dané historické etapě naprosto neadekvátní vědu „Economics“, a v tom lepším případě navíc základy monetaristiké teorie Johna Maynarda Keynese (jako volitelný předmět).

Nejzábavnější na tom je, že tato Economics nedokáže vysvětlit příčiny vleklé a všeobecné krize, trápící světovou ekonomiku od roku 2008, a nenabízí žádné recepty jak zastavit ten střemhlavý let, ve kterém se tato ekonomika celé ty roky nachází. Přesněji, recepty se samozřejmě nabízejí, jenomže nemoc neléčí, ale naopak – zhoršují. A tento nepříjemný fakt vyvolává kognitivní disonanci rvoucí ganglia nejenom “gromadjanam svitu” (občanům světa) co mají dluhů až nad hlavu, ale i velice seriózním chlapcům, kteří mají v popisu práce globální rozhodování, jenomže často nechápou co se vlastně děje, kam utíkat a co s tím vším vůbec dělat. Jak říkával nezapomenutelný Kozma Petrovič Prutkov: „Mnohé věci nechápeme ne proto, že naše chápání je nedostatečné, ale proto, že ony věci jsou mimo sféru našeho chápání“.

A nyní zkusím vysvětlit, proč politickou ekonomii nahradili ve společenském vědomí Economicsem – je to vážně zajímavé. Jde o to, že klasická politická ekonomie postuluje jednu pro kapitalismus krajně nepříjemnou věc, a konkrétně JEHO KONEČNOST. Tedy, že dříve nebo později natáhne bačkory (tedy totální a absolutní konec). No a hned po pohřbu těch, co nezvládnou novou historickou realitu, bude nutné sednout na nejbližší pařez a velice vážně popřemýšlet o novém modelu organizace světa.

A protože v současné realitě vládnou kapitalisté, tento fakt všelijak zamlčují a skrývají před širokou veřejností, protože pro kapitalisty je to velice mrzuté a nepříjemné – na skládku se nikomu nechce, zvláště když v současném okamžiku jsi nejen úplný hegemon, ale i král celé hory.

Staří Římané říkávali „De mortuis aut bene, aut nihil“ (O mrtvých buď dobře, nebo nic). Vědci zavádějící Economics se inspirovali moudrostí věků a o budoucím zesnulém – kapitalismu, se rozhodli mluvit jen v dobrém, apriori jej uznávajíce za nesmrtelnou konstantu. Ve střednědobé perspektivě se ukázali býti daleko chytřejší a praktičtější než jejich kolegové – přímočaří a trochu naivní političtí ekonomové (no vážně – kdo stojí o pravdu?). Takže, na rozdíl od svých polozapomenutých kolegů, adepti Economics se nacházejí v naprosté grantové vatě, přesto že nemohou na dané téma nic vysvětlit. Což připomíná situaci se středověkou alchymií – vždyť přece všichni chápali, že je tu nějaké šarlatánství, ale stejně ji aktivně financovali, protože moc potřebovali peníze.

Mám za to, že většina čtenářů si při slovech “politická ekonomie” vybaví velké přátele proletariátu – Marxe a Engelse, kteří celkem přesvědčivě a vědecky dokázali nevyhnutelnost krachu kapitalismu v důsledku rozvoje výrobních sil a nevyhnutelnost historického přechodu k novému společenskému výrobnímu způsobu. Jejich teorii zatím nikdo pořádně nevyvrátil, pouze praxe, která je jak známo – kritériem pravdy, nesplnila očekávání klasiků, čehož jsme my všichni svědky.

Podle mého se Marx a Engels zmýlili ve velikosti a ničivé schopnosti strašidla komunismu. Když pozorně pohlédneme na to, co je nyní již historií – jimi vyvolané strašidlo poobcházelo Evropou, a protože tam pro sebe nenašlo nic zajímavého, omylem zabloudilo do Ruského Impéria, kde pak nadělalo známé věci. Poté v jeho nekonečných prostorách zabloudilo a postupně se rozplynulo v kosmickém prostoru. Zahynulo úplně, nebo má ještě šanci na reinkarnaci? – Na to existují různé názory. Jedni mystici se domnívají, že nejenom strašidla, ale vůbec všichni duchové jsou nesmrtelní již ze své podstaty, druzí mystici (z praktických důvodů jim budeme říkat economicsisté), mají za to, že konkrétně tento duch patří do pekla a v naší skutečnosti nemá naprosto co pohledávat, neboť i tak je všechno skvělé a báječné, a co se mě týče, já se k tomu vyjádřím jindy.

A zatím – moje oblíbená anekdota:

– Otázka pro Rádio Jerevan: Budou v komunismu peníze?
– Odpověď: Ortodoxní marxisté se domnívají, že nebudou. Revizionisté mají za to, že určitě budou. Jenomže my, důslední marx-leninisté, víme, že u někoho budou a u někoho nebudou.

No a dnes se budeme bavit právě o těch, u kterých peníze nebudou v nejbližší historické perspektivě, přitom nezávisle na tom, jak padnou karty. Budete se smát, ale jsou to právě kapitalisté. A peníze nebudou mít právě z důvodu rozvoje kapitalismu. Kdežto při nějakém jiném zřízení se u nich peníze možná znovu objeví, jenomže to už přestanou být kapitalisty. Takový paradox.

A nevymyslel si to žádný Karel Marx (ten nefušoval do paradoxů – pouštěl do Evropy strašidla), ale již vzpomínaný Adam Smith, kterého, naprosto zaslouženě, považují za otce politické ekonomie. Ve svém klasickém díle „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“, vydaném v roce 1776, tento učený muž velmi moudře popsal kapitalistický výrobní způsob a jakoby mimochodem odhalil prostou ideu s velmi daleko jdoucími důsledky.

Citát:

Kap.3: “Dělba práce je omezena velikostí trhu.
Protože možnost směny vede k dělbě práce, je úroveň dělby práce vždy omezena mezemi možností směny, neboli, jinými slovy, velikostí trhu”.

Důsledky vyplývající z této věty jsou pro nás velmi důležité, ovšem vědec, zdá se, ne úplně zhodnotil stupeň její tragičnosti pro potomky. Myslím, že je to dáno tím, že v prostém a pohodlném roce 1776 se svět zdál býti nekonečným a autor si prostě nedokázal představit ani globální ekonomiku, ani globální trh, na kterém my všichni dnes žijící musíme makat od rána do večera za kousek chleba s máslem (a často i bez másla).

Pokusím se rozžvýkat klasikovu myšlenku podrobněji. Jak známo, kapitalismus je možný jen při prohlubování dělby práce – Adam Smith to velmi srozumitelně dokázal. A nyní si představme velmi primitivní, naprosto uzavřený systém s maximálně možným prohloubením dělby práce v konkrétním vymyšleném státě. V tomto systému existují kapitalista, dělník a stát, reprezentovaný úředníkem. Ten systém můžeme samozřejmě učinit složitějším dodáním dalších prvků, ale pro čistotu myšlenkového experimentu tři prvky zcela postačí. Hlavní podmínky jsou: další prohlubování dělby práce není možné, systém je uzavřený, tj. nic do něj nevstupuje zvenčí a nic nevychází ven.

Na první pohled je vše v pořádku, solidní a ušlechtilé: kapitalista investuje kapitál do výrobního procesu, kupuje haly, stroje, suroviny, platí dělníkovi výplatu, státu odevzdává daně, ze kterých se platí plat úředníka, který kryje kapitalistu a drží dělníka na krátké oprati. Zatím se zdá být vše v pořádku – všichni pracují. Výsledkem společné činnosti prvků systému je zboží. VÝROBNÍ CENA (výrobní náklady) tohoto zboží je minimálně tvořena mzdou dělníka a mzdou úředníka (náklady na suroviny, stroje a procenta z úvěru pro zjednodušení nezapočítáváme, bereme je jakoby zadara – řekněme jako z privatizace).

Jenomže dál začíná mystika, protože zboží je třeba prodat se ZISKEM – v tom je konec konců veškerý smysl kapitalistova snažení. Komu ale může prodat své zboží? Pouze tomu, kdo má peníze a potřebu toho zboží. A v našem zjednodušeném systému má reálné peníze pouze dělník a úředník, přičemž jich mají pouze tolik, kolik jim JIŽ kapitalista vyplatil – v procesu výroby zboží. A ANI O CHLUP VÍCE. A vtip spočívá v tom, že v tomto systému není místa pro zisk – spotřebitelům stačí peníze jen na to, aby si koupili ZBOŽÍ za součet disponibilních příjmů, t.j. maximálně – za VÝROBNÍ CENU. Na zisk pro kapitalistu v daném systému prostě nejsou peníze, ani v případě, když do ceny započítá trojnásobnou marži a spotřebitelé jeho zboží „no prostě moc potřebují“!!! A dokonce i když kapitalista sníží plat dělníkovi a vyhne se placení části daně, spotřebitelům (dělníkovi a úředníkovi) peníze na koupi zboží nepřibudou, není čím uspokojit hamižnost kapitalisty – TY PENÍZE SE PROSTĚ V PŘÍRODĚ NEVYSKYTUJÍ. Jestliže doplníme tento zjednodušený systém dalšími prvky: dalšími kapitalisty a dělníky, penzisty, pojišťovnami, burzami, hedge fondy, a vším možným – SPOTŘEBITELŮM SE PŘÍJMY NA TO, ABY KAPITALISTA MOHL DOSAHOVAT ZISKU, NEZVÝŠÍ. Takže se nabízí závěr: V SYSTÉMU S KONEČNÝM UZAVŘENÝM TRHEM NENÍ KAPITALISMUS MOŽNÝ! Z definice: nefunguje – a tečka. Situace podobná starému vousatému vtipu: 

„Kohne, kde berete peníze? – V nočním stolku. – A kdo je dává do nočního stolku? – Žena. – A kde je bere žena? – Já jí je dávám. – A odkud je berete vy? – Soudruhu vyšetřovateli, copak jste tupec? Vždyť jsem to už říkal – z nočního stolku“.

Takže, Karel Marx, nehledě na to, že to byl génius a ještě i vousatý, stejně nepochopil anekdotičnost kapitalismu. První, kdo začal cosi tušit, byla Rosa Luxemburgová. Známá nejenom tím, že všichni chlapi ve Společenství nezávislých států, skřípajíce zuby a zalévajíce roztrpčení alkoholem, slaví každého 8. března narozeniny její nejlepší přítelkyně Kláry Zetkinové, ale též vědeckými pracemi z teorie marxismu. Tato neobyčejná žena jako první vyslovila v knize „Akumulace kapitálu“ (1913) myšlenku, že hlavní problém kapitalismu spočívá v poptávce.

Citát:

“Marxova analýza utrpěla kromě jiného tím, že se pokoušel řešit problém, který chybně postavil jako otázku o “peněžních zdrojích”. Ve skutečnosti se bavíme o faktické poptávce, o odbytu zboží, nikoliv o zdrojích peněz k jejich zaplacení.”

A já bych to ještě trochu doplnil – problém spočívá v koupěschopné poptávce. Neboť pouhá holá poptávka, nevyfutrovaná hotovostí, nazývá se potřebami, jež mohou být skutečně nekonečnými (zvláště když je podpoříte televizní reklamou). Kdežto koupěschopná poptávka je, když dovolíte, vždy omezena reálnými příjmy. Rozdíl mezi potřebami a koupěschopnou poptávkou velmi dobře ilustruje známý přípitek „Můj praděd říkával: mám přání koupit dům, ale nemám tu možnost. Mám možnost koupit kozu, ale nemám to přání. Tak se pojďme napít na to, aby naše přání odpovídala naším možnostem.“ Určitě stojí za to se na to napít, neboť zpravidla neodpovídají. Tragédie, ale co se dá dělat…

Takže jak jsme viděli výše, není otázka zisku vůbec jednoduchá a dokonce trochu mystická, protože jsou to v podstatě peníze, které se objevují NAD to, co bylo kapitalistou utraceno na výrobu zboží, tedy peníze, které vznikly jako by z ničeho. Jenomže my všichni víme, že vytvářet peníze z ničeho umí pouze Federální rezervní systém USA – kdežto my se bavíme o kapitalistickém výrobním způsobu, který začal vládnout zpočátku Evropě a potom celému světu dlouho před založením Fedu.

Jak tento protiklad odstraňují v praktickém životě? Středověký anglický dramatik William Shakespeare měl za to, že „…z ničeho nebude zas nic“ (Král Lear). Jiný, málo známý klasik, stvořil stejně originální ideu: „Jestliže ve své kapse nenajdeš ani kopějku, nahlédni do sousedovy kapsy – peníze jsou zřejmě tam.“ No a na těchto dvou ubohých ideologických berličkách se drží celá mašina globálního kapitalismu.

Vraťme se k dílu pí.Luxemburgové: „…Jelikož tímto způsobem v rámci kapitalistické společnosti rozhodně nelze najít kupce zboží, v němž je obsažena akumulovaná část nadhodnoty, zbývá pouze jediné – zahraniční obchod.“

Jinými slovy, aby uzavřený kapitalistický systém začal pracovat, je nutné ho otevřít – něco jako Pandořina skříňka. Jinými slovy, část zboží vyrobeného v systému daného státu je prostě NEZBYTNÉ vyvést ze systému a výhodně prodat na vnějším trhu. Právě z vnějších trhů vychází ona norma zisku, jež může být vložena do rozšíření kapitalistické výroby a do dalšího prohloubení dělby práce – cyklus se uzavřel. A jestliže tam něco s vnějšími trhy nevychází – pak hned viz.: Adam Smith: „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“ 1776, kap.3, jinými slovy, okamžitě narazíte na paradox uzavřeného systému a začínáte tiše hnít, neboť vaše kapitalistická činnost postrádá jakýkoliv ekonomický, filosofický či jiný smysl.

Existuje ovšem jeden chytrý trik – trh se dá rozšiřovat nejenom v prostoru, ale i v čase. Což znamená, stimulovat koupěschopnou poptávku systémem spotřebitelského úvěru – v takovém případě se vnějším trhem stává budoucnost a zisk se čerpá odtud. Takový stroj času vymyšlený lichváři! Jenže ani v tomto případě zásadní rozpor nikam nemizí, pouze se konec kapitalismu o něco „posune“.

Kapitalisté, na rozdíl od Marxe, celkem rychle pochopili, o co jde, ale veřejnosti tajemství “zlatého klíčku” neodhalili. Místo toho zorganizovali sérii buržoazních revolucí a poté, co se ve svých státech chopili moci, začali tlačit jimi dosazené vlády k rozšiřování vnějších trhů pro své zboží a k vytváření překážek pro zboží konkurentů. Kterýžto proces se nazývá kolonizace. Kolonie – to jsou řízené a ovládané trhy, na kterých mohli kapitalisté prodávat produkci svého průmyslu a na oplátku z nich vyvážet laciné suroviny a v omezené míře využívat místní levnou pracovní sílu.

A v tomto historického okamžiku započaly mnohé lokální válečné konflikty světové války, které, odhlédneme-li od veškeré slovní vaty určené k oblbování davu, se vedly o rozšíření a udržení trhů odbytu své produkce a též pro zatlačení nebo zničení konkurence.

Klasický případ: Malinký ostrovní stát Velká Británie vedl v 19. století dvě velké války proti obrovské kontinentální Číně za právo (a teď pozor!!!) – prodávat na jejím území opium. Ty války se tak i jmenují – „První opiová“ a „Druhá opiová“.

Konflikt spočíval v tom, že Čína si pro svou vnitřní potřebu všechno vyráběla sama a při tom omezovala přístup zahraničního zboží na svůj trh. Vznikla taková zábavná konfigurace – Anglie vyvážela z Číny čaj, hedvábí a porcelán, ale v Číně nemohla přímo nic prodat a byla nucena platit v hotovosti – tj. stříbrem, které se usazovalo v čínských truhlách. V určitém okamžiku Anglii prostě a jednoduše začalo chybět stříbro, načež mazaní Angličané vymysleli důvtipné schéma: V takzvaném Zlatém trojúhelníku (oblast nacházející se v horských oblastech dnešních Thajska, Myanmaru, a Laosu) místní dušmani pod britským patronátem pěstovali mák a vyráběli opium, které se dováželo do Číny. Zhulení Číňané pak radostně platili za importované opium stříbrem, za které Angličané získávali hedvábí, čaj i leccos jiného. A teď začalo stříbro chybět pro změnu Číně – kdo má v rodině narkomany, ví proč.

Toto schéma perfektně fungovalo, než si čínská vláda povšimla, že obyvatelstvu chybí peníze na placení daní, a vůbec že se s ním děje něco podivného. Konkrétně v okamžiku, kdy začala První opiová válka, bylo 90 % mužů do 40 let žijících v pobřežních oblastech Číny chronickými narkomany. Čínská vláda zareagovala na situaci naprosto adekvátně a zakázala dovoz opia na své suverénní území. Na to Anglie reagovala též naprosto adekvátně – vyhlásila Číně válku. A pak ještě jednou, pro jistotu. No bodejť – všechnu tu narkomafii kryla britská koruna. Samozřejmě, ne tak zcela bezplatně.

Výsledkem toho všeho bylo 100 let ponížení Číny, která se do té doby upřímně domnívala, že je pupkem světa. V poslední době se Číňané ze zoufalé bídy trochu pozvedli, ovšem nic nezapomněli a neodpustili – do té míry nenávidí Angličany, že dokonce své společenské zřízení nazvali socialismem, zřejmě aby s nimi neměli vůbec nic společného, i když v podstatě mají kapitalismus jako řemen, třebaže s místními rysy. Mimochodem, jestli se někdo domnívá, že se za posledních zhruba 150 let něco změnilo a chlupatá ruka trhu se stala sladkou a voňavou – najděte si v síti oficiální statistiku ukazující dynamiku výrobu opiové pasty v Afghánistánu za posledních deset let, tedy po jeho okupaci USA a jejich satelity. Velmi poučná čísla.

No a ještě – když mě začínají cpát pod nos materiální blahobyt, pohodu a dodržování zákonů v dnešní Evropě, strkám svým oponentům na oplátku já pod nos krvavé evropské dějiny. A také ty americké. Jsem solidární s velkým ruským vědcem Michailem Lomonosovem a spolu s ním mám za to, že jestliže nějakému tělesu něčeho hodně přibylo, znamená to, že jinému tělesu toho právě tolik ubylo. Protože všechno to bohatství, které vidíme na bohatém hospodářství našich evropských a amerických takzvaných partnerů – je v mnohém výsledkem loupení slabších národů, které pokračuje i dnes. Postiženi byli nejenom Číňané, ale i Indové, jiho- i severoameričtí Indiáni, afričtí černoši a mnohé jiné národy, včetně toho našeho – vzpomeňte si jen na historii poslední okupace Ukrajiny kulturními Evropany – vždyť to je přece skutečně PŘÍŠERNÉ, jak se jim PO TOMHLE dá vůbec něco věřit? Takže prosím vás, nevyprávějte TADY o tom, jak na Poli zázraků vyrostou ze semínek liberálních hodnot zlaté dublony. Přečtěte si „Krále Leara“ a „Buratinovy příhody“ – tam je všechno dostupným způsobem rozžvýkáno.

A teď se vrátím k základnímu problému kapitalismu abych s potěšením demonstroval, co se stane s lůzry, kteří ztrácejí své vnější trhy. Tento smolař se nazývá – Výmarská republika. Na základě Versaillské mírové smlouvy z roku 1919 přišlo Německo, kromě plateb šílených reparací, o všechny své kolonie. Poté se velmi rychle změnilo ve zlého džina, pevně zavřeného v ekonomické lahvi, nazvané podle Adama Smitha, kterou jsme rozebírali, jako základní model na začátku vyprávění. O finanční a ekonomické krizi Výmarské republiky je v síti spousta informací, ale pro lenochy několik detailů. Peníze ztrácely hodnotu takovým tempem, že výplatu vypláceli několikrát za den, a pro bochník chleba v roce 1923 bylo třeba jít s trakařem místo peněženky, neboť táhnout se s 300 miliardami marek bylo fyzicky značně náročné, i když byly ve velkých bankovkách. K tomu totální nezaměstnanost. Takže, i když Evropa a i když čisťoučko, průser to byl jak mraky. Čím to všechno skončilo a kdo toho džina na nás vypustil – víte sami. Z hladu a všeobecného rozezlení se dá postavit Buchenwaldů… Ten příběh je vůbec poučný a zasluhující si své vlastní povídání.

Takže se ve finále ukázalo, že správná byla přece jenom hypotéza Rosy Luxemburgové, přičemž její myšlenky prokázaly svou životnost právě v té zemi, které zasvětila svůj život. Vždyť praxe – to je hlavní kritérium pravdy.

Přesto však její kolega z cechu marxistických politických ekonomů V. I. Uljanov-Lenin neuznal, v nejlepších tradicích mužského šovinismu, argumenty slabé ženy (což jistě dobře znají všechny vdané čtenářky). Ba co více – tvrdě s ní polemizoval, nazývaje její myšlenky „teorií automatického krachu kapitalismu“. Jak uměl Vladimír Iljič drtit své politické protivníky a vědecké oponenty, lze zjistit z jeho prací – dnešním komentátorům se o tom ani nezdá – myslitel to byl přece jenom mimořádný. Jenomže v tomto konkrétním případě to nedomyslel – možná profesionální závist, možná nechtěl čekat, až kapitalismus zdechne sám od sebe, nebo měl prostě jiné starosti – byl v té době také už dost závislý na tom Marxově strašidlu. Tudíž se myšlenkám frojlajn Luxemburgové nedostalo širokého uznání a po její smrti na ně zapomněli úplně. No a Lenin byl u nás věčně živým klasikem, kdežto Roza Luxemburgová pouhou přítelkyní Kláry Zetkinové…

Dnes problém základního rozporu kapitalismu stojí opět ve dveřích. Tentokrát ne v oblasti teorie, ale v té nejpraktičtější praxi. První si toho povšiml a začal se vážně zabývat vědeckým popisem podstaty problému ruský ekonom Michail Chazin. Nemá sice vědecké oponenty úrovně Vladimíra Iljiče, lidé za posledních sto let nějak degenerovali nebo co, a jeho myšlenky se snaží moc nerozhlašovat, myslím, že z uvedeného důvodu. Zajímavý je tento vědec hlavně tím, že jeho teorie konce kapitalismu nejenom vysvětluje prakticky všechno to, co se děje ve světové ekonomice, ale poskytuje i skutečně se vyplňující prognózy. Podstatu problému popisuje trochu jinak, šířeji a profesionálně, bez legrácek a vtipů. Kdo by se chtěl seznámit podrobněji, doporučuji http://worldcrisis.ru/ , sekci „Pro začátečníky“.

Ovšem hlavní rozpor kapitalismu se vysoukal na ten Boží svět právě v naší slavné současnosti spolu s celou řadou velmi zajímavých odborných faktů. Jde o to, že naše planeta Země nemá ideálně sférický tvar, jak se domnívali Pythagoras a Aristoteles, nýbrž tvar nepravidelného rotačního elipsoidu – geoidu. Důsledkem tohoto vědou prokázaného fenoménu je omezená velikost povrchu tohoto vesmírného objektu, jehož plocha se v současnosti rovná 510 072 000 km čtverečních. Z čehož vyplývá, že i trhy pro odbyt zboží, nacházející se na povrchu planety Země, jsou taktéž omezené a konečné, nehledě na jejich globální charakter. A ta úplně nejhorší novinka – všechny ty trhy jsou již dávno obsazeny globální ekonomikou. A aby toho nebylo málo, dělba práce se již dávno přiblížila k té nebezpečné hranici, za níž už není co dělit a vše je tak napumpováno dluhy, že všichni již dávno vědí, že – TYTO dluhy nelze FYZICKY splatit. Jak se říká – C’est la vie.

Jinými slovy – systém se pomalu stává UZAVŘENÝM. Jenže z toho vyplývá právě ten, pro mnohé nepříjemný, závěr, který pominuli Adam Smith s Karlem Marxem, ale postřehli Rosa Luxemburgová a Michail Chazin. Velkou rychlostí se k nám blíží ON – úplný a konečný šmytec kapitalismu, vyplývající z nemožnosti dalšího prohlubování dělby práce a z FYZICKÉ omezenosti trhů-odbytišť a to jak v prostoru, tak nyní již i v čase. A až tato epochální událost zastihne těžce zkoušené lidstvo, to BUM BÁC bude strašnější, než to od toho skromného meteoritu, který před 65 miliony let dopadl na poloostrov Yucatán, a jak se někteří vědci domnívají, nejen že vytvořil kráter Chicxulub o průměru 180 kilometrů, ale byl také příčinou konce éry dinosaurů – klima na Zemi se prudce změnilo, náhle neměli co jíst, a umřeli ve strašných křečích skoro všichni najednou.

Pokusím se vysvětlit, proč já osobně se domnívám, že čas se naplnil, a kapitalisté, stejně jako kdysi dávní dinosauři, již prakticky nemají co jíst. Můj přístup možná není vědecký, zato je čistě praktický a spojuje zdravé prvky teorie Karla Marxe s matematikou na úrovni třetí třídy základní školy, což jsou všechno věci prověřené časem a potvrzené praxí, která je, jak si jistě vzpomenete, kritériem pravdy.

Konkrétně Karel Marx objevil zákon periodicity cyklů nadvýroby, který po dobu své existence nikdy neselhal (i když následovníci Johna M. Keynese se naučili poněkud zmírňovat jeho nejhorší následky). Jeho podstata je celkem jednoduchá: v procesu kapitalistické výroby probíhají každých 8-9 let krize, a dochází k nim naprosto přirozeně, bez zásahu mimozemšťanů nebo „prokletých moskalů“, taková je prostě povaha kapitalismu. Každý z těchto cyklů se při tom skládá ze čtyř fází: krize, deprese, oživení, růst.

Když jsem se o takové zajímavé věci dověděl (jakousi náhodou se mi dostala do rukou stará učebnice), okamžitě jsem v duchu sečetl “2 a 2″, a odhadl: jelikož kapitalismus u nás začal v roce 1991 a první krize začala v letech 1998-1999, další musí nutně přijít v roce 2008.

Jsem člověk praktický a tak jsem se rozhodl vytěžit z Karla Marxe nějaký zisk a přijal příslušná opatření – prodal na vrcholu cen mnou vlastněnou nemovitost. Načež jsem svá skromná, téměř vědecká bádání konzultoval s přáteli a známými, odvolávaje se na autoritu Karla Marxe a učebnici matematiky, neboť má vlastní autorita byla zjevně nedostačující. Známí se smáli a říkali, že jsem šarlatán. No, možná na tom něco bude. Ale myslím, že i z Noea měli mnozí jeho spoluobčané legraci, když stavěl na souši obrovskou loď a pak do ní vlezl spolu s živou zvěří, která kadila pod sebe a smrděla. Ovšem nejlépe se směje ten, kdo přežil potopu.

Nakonec jsme s Karlem Marxem přece jenom měli pravdu a v roce 2008 to bouchlo, a pořádně… Ale dál to nějak nesedělo. Přežil jsem to nejhorší – konkrétně fázi krize, a v pohodě jsem čekal na nástup zbylých tří fází, díky své jednoduchosti doufaje, že na konci úplného cyklu se díky klasikovi opět napakuji. Jenže k mému velkému překvapení a rozhořčení, celý civilizovaný svět uvázl se svoji ekonomikou ve fázi “deprese” a vůbec to nevypadá, že lze očekávat nějaký signál, něco jako „ROTO – BUDÍČEK!“.

A nejen to, nemocnému je hůře a hůře, a v jednom okamžiku se dostavil neodbytný pocit, že všechno to drží jen na čestném slově šéfa federálních rezerv USA, který se na každém svém vystoupení snažil všechny přesvědčit, že jelikož na čísi zahrádce již vyrazily “zelené výhonky”, tak i u všech ostatních bude brzy všechno „very good“! Nicméně, místo toho aby pro lidstvo učinil něco rozumného a užitečného, tento expert za prvé slíbil rozhazovat peníze z vrtulníku (čím si zasloužil přezdívku „Helicopter Ben“, i když nevyhodil ani dolar). Za druhé začal nadouvat finanční systém – tj. pumpoval do bank čerstvě potištěný a ničím nekrytý zelený papír, nazvav tuto proceduru skromně “kvantitativní uvolňování”, místo čestného „vyvolávání hyperinflace“. Aby to bylo úplně jasné – to, co provádějí, je totéž, jako hasit požár benzínem. Celé to nadouvání trvalo neslušně dlouho – nakonec se u nešťastníka Bena Bernakeho ozvalo svědomí (nebo co to má) a dal výpověď. A na jeho místo teď dali babičku, která je stařičká a jak se zdá, je jí už všechno jedno – tam už je třeba přemýšlet o věčnosti, a ne o stabilizaci světového finančního systému a počátku konce kapitalismu.

No a když jsem pochopil, že po roce 2008 se s Marxovými cykly děje cosi podivného (neboť v roce 2014 mělo být ne oživení, ale přímo růst), začal jsem zpočátku tiše panikařit a potom pomalu sbírat informace a přemýšlet. Část svých myšlenek a závěrů jsem uvedl v tomto textu. No a jestli velmi stručně, pak, dle mého názoru, podstata současných událostí spočívá v tomto: V roce 2008 došlo k pravidelné, ovšem už poslední, i když ještě ne konečné, krizi kapitalismu, načež situace spadla do neřízené vývrtky – systém už nemá žádný potenciál vývoje a tudíž sám proces krize nabral permanentní charakter. NEEXISTUJE NIC, CO BY SYSTÉMU UMOŽNILO DALŠI VÝVOJ – DOŠEL BENZÍN! A když už není co jíst, začíná autokanibalismus, tj. systém začíná požírat sám sebe. Dostáváme jakéhosi Urobora – hada, jenž hryzaje svůj ocas, hlasitě mlaskaje požírá sám sebe. Jenomže v tomto případě to není symbol nekonečna, ale obrázek nevyhnutelného a bolestného konce tohoto konkrétního zvířátka.

Jak dlouho bude trvat agonie? To nikdo s určitostí neví, ale relativně by neměla být dlouhá, dá se říci, že za života naší generace skonči s určitostí. Já bych si vsadil na leta 2020-2025, i když žádné důkazy uvést nemohu – jde čistě o dohad, i když ne tak zcela neopodstatněný. A čím to všechno může skončit? Možné jsou různé varianty – pro každý národ svůj scénář. O tom si ale pohovoříme zvlášť, možná již v příštím příspěvku.

Převzato z ostrova Janiky