28. 11. 2010
Jan Keller, enviromentalista a profesor sociologie na Ostravské univerzitě, je autorem řady knih, zabývajících se především sociologií a společenskými souvislostmi ekologických problémů. V posledních deseti letech uveřejnil na 500 komentářů a delších textů v deníku Právo, Britských listech, Deníku Referendum a dalších klasických i elektronických médiích, včetně Outsider Media. Pochází z Frýdku-Místku, přemýšlí a hovoří jasně a přímočaře, jeho přednášky pro studenty i veřejnost jsou nabity nejen pádnými argumenty, ale i zemitým humorem.
Ve své knize Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti Jan Keller pojednává o proměnách sociální struktury dnešní společnosti. Na mnoha příkladech dokládá, jak se industriální společnost spojitě a jemně odstupňované nerovnosti v postindustriální sféře mění na společnost nesouměřitelnosti, a hledá příčiny, které tento jev způsobují. Kritizuje přístup těch sociologů, kteří celý tento proces neobjasňují, ale naopak zamlžují. Charakterizuje elity, střední vrstvy a třídu deklasovaných, i jejich oddělené sociální světy, z nichž každý má svoji logiku a všechny se od sebe stále rychleji vzdalují. Ukazuje, jakou hrozbou se tyto procesy stávají pro demokracii a otevřenou společnost.
V kapitole Vědecké zastírání poměrů autor kritizuje nemalé úsilí, jež vynakládají společenské vědy na zastírání reálných poměrů způsobem, jakým je ukazují. Jedná se o koncepty „nových sociálních rizik“, „individualizace“, „sociálního kapitálu“ a „sociálního vyloučení“. V dnešní ukázce se budeme zabývat Novými sociálními riziky:
…
Nové sociální riziko představuje například situace, kdy člověk sice má práci, její charakter a odměna za ni mu však neumožňuje vymanit se z chudoby, a dokonce mu ani neumožňuje hradit náklady na bydlení bez příslušných sociálních dávek.
Staré riziko v tomto ohledu spočívalo až donedávna v tom, že do kategorie chudých patřili téměř výhradně lidé, kteří žádnou práci neměli, ať již z důvodu nezaměstnanosti, stáří, či nemoci.
Nové sociální riziko – tzv. pracující chudoba – připomíná spíše poměry, které vládly po většinu 19. století, kdy bylo vcelku běžné, že celé kategorie námezdních zůstávaly chudé, i když jejich příslušníci usilovně pracovali.
Jiným příkladem nového sociálního rizika je hrozba, že člověk zestárne v chudobě, třebaže pracoval po celý život a zároveň po celý život platil daně a pojistné. Tento typ nového rizika plyne ze skutečnosti, že odpracovaná doba už zaměstnance přestává (opět na rozdíl od poměrně nedávné minulosti) spolehlivě zajišťovat pro období, kdy v důsledku stáří přestane být ekonomicky aktivní. Staré riziko v tomto ohledu spočívalo v tom, že v chudobě zestárli zpravidla jen ti, kdo z nejrůznějších důvodů nepracovali a nebyli zajištěni dostatečným majetkem. Poměrně dlouho do století dvacátého ovšem toto riziko snižovala kratší šance na dožití.
A konečně dalším – v našich podmínkách zatím spíše ojedinělým – příkladem nového sociálního rizika je hrozba, že člověk nezíská kvalifikované (či dokonce vůbec žádné) zaměstnání i přesto, že investoval svůj čas, píli a energii do vzdělávání. Novým rizikem je v tomto případě skutečnost, že před starými riziky člověka nemusí chránit ani vzdělání, tedy že hrozba neplnohodnotné práce a nezaměstnanost se začíná týkat i vysokoškoláků.
Staré riziko v tého souvislosti spočívalo v tom, že špatné, či dokonce žádné zaměstnání hrozilo pouze lidem s nejnižším vzděláním. Přitom v 19. století bylo vzdělání ve značné míře výsadou privilegovaných. To znamená, že nepojišťovalo primárně ono samo, nýbrž majetnost, která k němu dávala přístupu. [1]
Položme si otázku, co je vlastně nového na nových sociálních rizicích. Již naznačené příklady ukazují, že jejich novost je záležitostí pouze relativní. Jedná se většinou o situace známé už z dob minulých, přesněji z dob modernity před vznikem sociálního státu. Dojem novosti těchto rizik plyne mnohem více ze zeslabení úlohy sociálního státu než z jejich vlastní povahy. Tato rizika – s výjimkou slábnoucího pojistného efektu vzdělání – jsou vlastně (staro)nová, a to především ve dvou ohledech.
Za prvé jde o rizika, pro která už opět začíná chybět adekvátní pojištění. Hrozba, že tato rizika zůstanou bez dostatečného pojištění, plyne z paralyzování pojistných mechanismů, které vůči nim ještě minulou generaci vcelku dostatečně zajišťovaly. Tyto mechanismy jsou ochromovány jednak masovostí (staro)nových rizik, jednak úspornými zásahy, jež vedou k redukci sociálního státu.
Druhým (staro)novým rysem takzvaně nových sociálních rizik je okolnost, že vina za ně je přičítána samotným jejich obětem. Koncept nových sociálních rizik tím popírá to nejpodstatnější, co je definičním znakem všech sociálních rizik obecně, a sice skutečnost, že jsou podmíněna v prvé řadě makrosociálními mechanismy, tedy že jsou reprodukována nadindividuálně, společensky. [2]
Oba zmíněné rysy nových sociálních rizik se velice dobře doplňují.
Přenosem viny na ty, kdo jsou sociálními riziky postiženi, je umožněna stigmatizace, až kriminalizace obětí. Obviňování obětí trhu práce slouží zpětně jako tlak na to, aby se tito lidé ucházeli o práci odpojenou od sociálních práv a od ochranných ustanovení zákoníku práce. [3]
Odborná literatura zabývající se novými sociálními riziky se běžně omezuje pouze na výčet jejich projevů, aniž zkoumá hlubší příčiny jejich náhlé expanze. Její autoři si jen zřídka kladou otázky, proč práce stále více lidí nezajišťuje a sociální stát nepojišťuje a proč k tomuto dvojímu selhání dochází právě v podmínkách přechodu k postindustriální společnosti. [4]
Cenný analytický nástroj k jejich hlubšímu rozboru poskytují především práce Serge Paugama. Tento francouzský sociolog rozlišuje nejisté zaměstnání a nejistou práci. To prvé znamená, že dotyčný nemá možnost předjímat svou profesní budoucnost. To je příklad námezdního pracovníka, jehož pracovní smlouva je krátkodobá, ale také těch kdo žijí v permanentní hrozbě, že budou propuštěni. Naproti tomu nejistá práce může být relativně trvalá, je však špatně placená a jen málo uznávaná. Dotyčný pracovník pak nízko hodnotí sám sebe a zažívá pocit zbytečnosti (Paugam, 2005).
Vidíme, že nejistota zaměstnání se projevuje především absencí (či pocitem absence) sociální ochrany v podobě adekvátního pojištění, a to hlavně ve vztahu k nezaměstnanosti a k hrozbě upadnutí do bídy.
Na rozdíl od toho nejistota práce se týká roviny uznání a projevuje se ztrátou sebedůvěry a pocitem neužitečnosti, což je dáno krajně neuspokojivým charakterem činnosti, kterou musí dotyčný vykonávat. [5]
V prvém případě jde o to, že zaměstnání není dostatečně stabilní na to, aby umožňovalo plánovat budoucnost a pojišťovalo vůči náhodám života. V tomto smyslu lze hovořit o vykořisťování pracovníka. Absence ochrany znemožňuje plnohodnotnou sociální integraci jednotlivce a ohrožuje kohezi a stabilitu celé společnosti.
V případě druhém pracující nezakoušejí uspokojení z práce, lze tedy hovořit o alienaci. Uznání se týká emoční stránky, je vyjádřením toho, že člověk pro druhé něco znamená. V dnešní Francii je podle Paugama více než polovina zaměstnanců postižena prvou, druhou, či kombinací obou typů prekarity. [6]
Oba zmíněné rysy nových sociálních rizik (chybějící pojištění a obviňování jako absence uznání) ovšem nevznikly z ničeho. Jsou naprosto logickým vyústěním zpochybňování principů sociálních práv a vůbec instituce sociálního státu.
Pro pochopení způsobu, jakým se (staro)nová sociální rizika v posledních dvaceti až třiceti letech postupně prosazovala, je mimořádně příhodná Paugamova koncepce tří typů chudoby (Paugam 2005).
Po celé 19. století a ještě dlouho do století dvacátého jednoznačně převládala tzv. chudoba integrující. Dosud je po celém světě rozšířena v řadě chudých zemí a lokalit. Jedná se o situaci, kdy chudých je mnoho a představují po celé generace reprodukovaný způsob života. Protože chudá je prakticky celá společnost, jejich vlastní situace není nijak výjimečná a oni nejsou nijak stigmatizováni. Jejich situace je ostatně usnadňována přetrvávajícími silnými rodinnými, příbuzenskými, komunitními a jinými vazbami. Ty nahrazují chybějící systémy sociálního pojištění. V rovině symbolických reprezentací jim život ulehčuje silná náboženská víra. V rovině čistě pragmatické bývá tato forma chudoby alespoň částečně kompenzována účastí na nelegální ekonomice. V Evropě přetrvávala integrující chudoba prakticky až do druhé světové války, její výskyt bývá pravidlem v předprůmyslových fázích vývoje všech zemí. Dodnes ji v Evropě najdeme například ve velké části střední a jižní Itálie.
Druhý typ – chudoba marginální – nastupuje v dobách prudkého hospodářského růstu doprovázeného sociálním vzestupem naprosté většiny populace. V Evropě k tomu došlo ve třiceti letech po druhé světové válce, v době kulminace průmyslové společnosti. V této fázi se chudoba mění z pravidla ve výjimku. Chudých je jen málo a jsou téměř neviditelní. Protože svými nízkými počty systém nijak neohrožují, zájem o ně je jen okrajový. Současně se ve vztahu k nim projevuje silná stigmatizace. Jsou bráni jako lidé neschopní adaptovat se na nové podmínky, vina za to je přičítána jejich osobním handicapům souvisejícím často s nevyhovujícím rodinným prostředím. Typickým neúspěšným v této fázi je člověk s poruchami osobnosti, člověk nedisciplinovaný, navíc často alkoholik nebo narkoman. Tito lidé stojí na samém okraji společnosti a odsudek druhých je vede k tomu, že také oni sebe sami takto vnímají.
Sociální práce, která se věnuje individuálnímu začleňování těchto lidí do společnosti, má silné rysy pedagogického působení. Jejím cílem je, aby si ti, kdo zaostávají za všemi ostatními, osvojili základní dovednosti nutné k sociální integraci. Zároveň jim má být vštípen chybějící pocit sebeúcty a sebedůvěry.
Serge Paugam nijak nezlehčuje první dva typy chudoby, s nimiž jeho typologie pracuje. Chudoba a bída člověka limituje za všech okolností a brání mu rozvinout jeho potenciál. Zvláštnosti, které alespoň poněkud usnadňují situaci chudých lidí v obou zmíněných fázích, uvádí proto, aby tím ostřeji vynikla neudržitelnost a šokující charakter fáze třetí.
Tímto třetím typem chudoby je v Paugamově typologii chudoba diskvalifikující. Dochází k ní při přechodu od průmyslové k postprůmyslové společnosti. Počet chudých opět výrazně narůstá. Cesta do chudoby vede pro část z nich skrze dlouhodobou nezaměstnanost, pro naprostou většinu však přes nejistou práci. Právě kolem nejisté práce se kumulují další handicapy, jako je nízký příjem, špatná kvalita bydlení, vážné zdravotní potíže, vratká rodina, slabě vyvinuté sociální sítě.
Tento třetí typ chudoby je šokující pro všechny zúčastněné. Na rozdíl od časů chudoby integrující netvoří dnes chudoba víceméně přijímanou společenskou normu. Situace rostoucího počtu chudých ostře kontrastuje s prosperitou těch, kdo si ji dokáží udržet, či dokonce zvyšovat. Šokem je především pro samotné postižené, protože ti zpravidla vyrůstali v docela zajištěných poměrech a nyní zažívají nečekaný a nejednou velice strmý sociální pád. Množství postižených, kteří pocházejí z nejrůznějších osicálních vrstev, dává vzniknout vědomí, že v podobné situaci se může ocitnout prakticky kdokoliv. To vyvolává kolektivní strach a celou společností se šíří obavy z budoucnosti. Na rozdíl od chudoby marginální nyní již sám počet postižených a nejistota, kterou do všech stran vyzařují, začínají ohrožovat sociální řád. [7]
Ve společnosti, která je založena na tom, že sociální jistoty se odvíjejí od stability zaměstnání, jsou lidé s prekérními pracovními smlouvami vystaveni nahodilostem ve všech oblastech svého života. Tím spíše, že na rozdíl od dob integrující chudoby už nemohou spoléhat na pevná pouta rodinné solidarity a ani šedá ekonomika je nestačí všechny vstřebat.
Ani v rovině reprezentací nemají nic, co by připomínalo pevnou oporu, jež lidem dodávala v trudných časech náboženská víra. Namísto toho v nich závislost na asistenčních mechanismech vyvolává pocit sociální neužitečnosti a sebeobviňování. Ten je systematicky posilován zvenčí. Oběti deklasování jsou ze všech stran obviňovány z toho, že jejich krajně neutěšená situace plyne z neschopnosti přizpůsobit se „normálním“ poměrům. Nikdo nebere ohled na to, že to, co bylo normální po třicet poválečných let, normálním být přestává.
Obviňování obětí mechanicky přejímá všechny stereotypy z dob marginalizované chudoby. [8] Tehdy bylo skutečně sociální vyloučení velmi často vázáno na individuální handicapy obtížně adaptovatelných jedinců a celých rodin (duševní poruchy, špatné zdraví, alkoholismus, ztížená vzdělavatelnost apod.). Dnes se však tato stigmatizace zcela automaticky přenáší na velké skupiny lidí různých vrstev, jejichž jediným handicapem je, že se nedokáží orientovat v trvalé nejistotě (nejednou dokonce i přesto, že nemálo investovali do vzdělání).
…
V konceptu nových sociálních rizik není absolutně nic, co by nám pomohlo uvědomit si, nakolik radikálně se proměnil problém, který před námi stojí. Tento koncept (stejně jako pojem nové chudoby, sociálního vyloučení, či marginality) dokonale zastírá, že nová sociální rizika jsou spouštěna mocnými nadindividuálními ekonomickými mechanismy, nejsou tedy zdaleka jen důsledkem nějakého osobního selhání.
…
Tato ryze popisná kategorie dokonale zastírá charakter procesů, které k výskytu a šíření zmíněných rizik vedou. Jde o procesy, jež vracejí společnost zpět k logice 19. století, k poměrům před vznikem sociálního státu a před rozvojem společnosti zaměstnání. Tehdy si horní vrstvy zcela nepokrytě přivlastňovaly maximum přidané hodnoty, zatímco maximum tržních nejistot se přesunovalo k vrstvám středním a nižším. O nových sociálních rizicích se v této staronové situaci hovoří v zásadě proto, aby se nemuselo mluvit o prohlubujících se sociálních nerovnostech, jež ze zmíněného procesu plynou. A pokud se existence prohlubujících se nerovností přece jen připustí, pak v zorném úhlu nových sociálních rizik je tato nerovnost důsledně individualizována, což opět umožňuje ignorovat mechanismy, které ji sociálně determinují a prohlubují.
Rétorika nových sociálních rizik zastírá, že jejich základem je právě proces přesunu klasických tržních rizik směrem dolů, tedy na řadové zaměstnance a obecně k nižším vrstvám obyvatelstva. Masová nezaměstnanost a neplnohodnotné formy práce jsou jejich nejviditelnějsími formami. Spolu s přesunem tržních rizik směrem dolů dochází navíc ke snížení ochrany těch, kdo jsou nejistotou postiženi. Tato snížená ochrana je nejen výsledkem soustavného tlaku na stlačování sociální pomoci na úroveň sociálního minima, jakožto součást údajné modernizace sociálního státu. Je též výsledkem narůstající křehkosti rodinných vztahů, příbuzenských a komunitních sítí apod.
Všechna navrhovaná řešení mají přes svoji zdánlivou různorodost jedno společné. Mezi návrhy na to, jak čelit novým sociálním rizikům, respektive poklesu míry pojištění vůči nim, figuruje apel na zvyšování vlastního vzdělání, výzva k hromadění sociálního kapitálu v podobě výhodných kontaktů a známostí, či doporučení stát se manažerem vlastního života. Všechna tato „řešení“ usilují o privatizaci pojištění vůči sociálním rizikům, žádné z nich nepracuje s prvkem solidarity. Všechna mají společné také to, že vinu při neúspěchu přenášejí automaticky na oběť. Provinila se prý tím, že dostatečně nepečovala o zvyšování své kvalifikace (nezhodnocovala svůj „lidský kapitál“), nerozvinula si síť vzájemně výhodných kontaktů a známostí (neakumulovala svůj sociální kapitál), neprokázala schopnost manažovat sama svůj život poté, co o ni žádný firemní manažer lidských zdrojů neprojevil zájem.
Obviňování obětí plní v rámci celého systému důležitou legitimizační funkci. Slouží především k tomu, aby se zapomnělo, jaký díl viny nesou za vznik nových sociálních rizik velké firmy, které přechodem na síťové uspořádání zvyšují hodnotu svých akcií na úkor jistot zaměstnanců, ale také nejbohatší příjmové kategorie, které spolu s firmami přestávají přispívat na financování sociálního státu.
Můžeme shrnout a uzavřít: Podstatou nových sociálních rizik jsou klasická tržní rizika, která zmasověla, zůstala bez pojištění a jsou přičítána za vinu jejich obětem, což slouží k odvádění pozornosti od skutečných viníků. [9]
Jan Keller, Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti, Praha, Sociologické nakladatelství (SLON), 2010, 211 stran, ISBN 978-807419-031-5
Tři sociální světy si můžete objednat v knihkupectví Kosmas nebo přímo u nakladatele.
Poznámky:
[1] Všechna zmíněná nová sociální rizika se týkají více žen než mužů. Právě ženy jsou výrazně častěji než muži zasaženy neplnohodnotnou prací i nezaměstnaností. Právě ženy nejčastěji stárnou v chudobě a konečně právě ony jsou dosaženým vzděláním (včetně vysokoškolského) pojišťovány proti nízkému příjmu i neperspektivní práci výrazně méně než muži.
[2] Oba zmíněné rysy rizik jsou analyzovány již ve známé práci Ulricha Becka nazvané Riziková společnost (1986). Beck se v ní ovšem zabývá především ekologickými a technologickými riziky. Problematiku sociálních rizik nijak zvlášť nezdůrazňoval, neboť materiál pro svoji práci sbíral v době, kdy se ještě věřilo, že poválečný sociální výtah vynáší všechny kategorie obyvatelstva o několik pater nahoru. Při rozboru nových sociálních rizik však můžeme použít myšlenky, s nimiž Beck pracoval v kontextu rizik technologických a ekologických. Úvahy o absenci adekvátních pojistných mechanismů prostupují celé toto Beckovo dnes již klasické dílo. Problém viny přenášené na samotné oběti je rozpracován v souvislosti s koncepcí vynuceného individualismu a je pojat jako jeho problematická stránka.
[3] Jak upozorňuje Robert Castel, skutečnou funkcí obviňování je dotlačit lidi k tomu, aby vzali i špatně odměňovanou a vysoce neatraktivní práci, práci málo chráněnou a odpojenou od sociálních práv. Když selhává na trhu práce mechanismus nabídky a poptávky (to znamená – určitou práci by za dané peníze nikdo nebyl ochoten vykonávat), sahá se k morálnímu nátlaku. Z obavy, aby nebyli považováni za „špatné chudé“, stávají se lidé pracujícími chudými (Castel 2009)
[4] Příkladem této povrchnosti je kolektivní práce vzniklá pod vedením Petera Taylora-Goobyho (2004). Její spoluautoři z mnoha zemí Evropy se pečlivě vyhýbají hlubší analýze, omezují se na nepříliš objevný výčet skupin, jichž se nová sociální rizika především týkají. Jak známo, jsou to v prvé řadě ženy, lidé příliš mladí, anebo příliš staří, příslušníci minorit a lidé nízce kvalifikovaní.
[5] V prvém případě vychází Serge Paugam z úvah Roberta Castela, v případě druhém byl inspirován myšlenkami Pierra Bourdieua.
[6] Nestabilitou zaměstnání při výkonu práce, která je jinak uspokojuje, trpí podle jeho zjištění 18 % zaměstnanců, neuspokojivou, i když stabilní prací strádá 20 % zaměstnanců a obě formy zároveň uvádí 20 % zaměstnanců (Paugam 2007)
[7] Důrazně varuje před možnými důsledky dalšího šíření diskvalifikující chudoby Robert Castel: „Vždy, když se snaží prosadit seberegulační trh, náklady jsou obrovské, jak ukazuje pauperismus počátku 19. století. A to tehdy přetrvávaly ještě solidní rurální základy a silná neformální pouta solidarity. Dnes by to mělo následky nedozírné“ (Castel, 2009).
[8] V soicálních reprezentacích se skutečnost, že někdo zůstává chudý v době plné prosperity, dala vysvětlit jedině chybějící vůlí, leností a osobními nedostatky. To všechno jsou věci, kvůli kterým si daný člověk zaslouží opovržení (Paugam 2005).
[9] Dochází dokonce k naprosto převrácenému zvrácenému pojetí viny. Vincent de Gaulejac mluví v této souvislosti o „nevinném násilí“. Dopouštějí se ho všichni ti, kdo poškozují zaměstnance ve jménu vyšší produktivity, racionality, úspor, konkurenceschopnosti. Toto „nevinné násilí“ vykonávají osoby vybavené úctyhodností a vysokoškolskými diplomy. Právo mají na své straně a stát je podporuje. Jestliže ovšem ti, kdo násilí způsobují, jsou nevinní a úctyhodní, pak ti, kdo jím trpí, se stávají viníky. Jsou vinni tím, že protestují, že se brání, že oponují. Kvůli tomu jsou označováni jako násilníci. (Gaulejac, 2005).
