Dostávají německé „močály“ před volbami strach? Nikoli nenávist – ale láska! Exprezident v Norimberku za Prahu. A jak poznat na domácí scéně stranu, která opravdu chce bránit náš národní zájem?
Petr Hájek | foto: protiproud.cz
Šéf sudetoněmeckého landsmanšaftu Němců Bernd Posselt opět zaútočil na českého exprezidenta Václava Klause. Je totiž rozlícen z jeho předvolební podpory Alternativy pro Německo (AfD). Důvod je jednoduchý. Tato jediná politická strana, která si odvažuje oponovat zničující merkelovské a bruselské politice doširoka otevřených evropských bran imigrantům, převážně muslimům, v preferencích stále posiluje.
Přestože je vystavena mimořádným skandalizačním lynčům médií a ostatních stran (trochu nám to cosi od nás připomíná, ne?) její pozice v posledních týdnech před volbami stále posiluje. Už to připouštějí i některé tradičně „cinknuté“ předvolební průzkumy. Ještě horší je to prý ale se skutečnými průzkumy, které si dělají její konkurenti jen pro sebe – především CDU kancléřky Merkelové. Podle nich prý „hrozí“, že AfD nakonec může získat celostátně 13 až 15 procent, v některých východních spolkových zemích dokonce až 22 až 25 procent. A má se tak stát třetí nejvýznamnější stranou v Německu.
Poslíček „führera v sukni“?
To by ovšem byla pro německý establishment a bruselské „močály“ vůbec skutečná katastrofa. Tím by se totiž Německo, dosud vzorně „mlčící“, vydalo na novou trajektorii. Stejně jako v ostatních zemích EU by se v hegemonovi unie konečně naplno etablovala politická síla a reprezentace, která by signalizovala, že i v zamrzlém centru Čtvrté říše je možný nějaký pohyb. A dodala by odvahu velkým skupinám mlčících Němců, kteří se zatím neodvažují ani pomyslet na odpor proti „führerovi v sukni“ – protože to často znamená ohrožení kariéry a hledáček tajných služeb.
To je pravý důvod, proč Sudeťák Posselt – věrný Merkelové až za (svůj politický) hrob, dostal za úkol zaútočit na Václava Klause. Stěží mu totiž mohou zakázat, aby do Německa jezdil a řečnil jako „hlavní hvězda“ na řadě předvolebních shromážděních AfD. Je to jako vždycky: Doma není nikdo prorokem. Za naší západní hranicí však Klaus nejen sklízí ovace, ale především reálně pomáhá AfD. Právě dnes bude mluvit i na předvolebním mítinku v bavorském Norimberku. Posselt právě v této souvislosti vykřikuje, že Václav Klaus podporuje stranu, která „spojuje nacionalisty a lidi, kteří nenávidí Evropskou unii“.
Láska k Evropě, nikoli nenávist k EU
Náš exprezident před odjezdem do Norimberka na Posseltův výpad zareagoval krátkým prohlášením:
„Svou účastí na akcích AfD vyjadřuji to, co říkám nepřetržitě. Je to poprvé za desítky let, kdy se v sousední zemi, v Německu, zorganizovala skupina statečných lidí, kteří si navzdory totalitě politické korektnosti odvažují nahlas říkat, co si myslí. Jsem přesvědčen, že reprezentují významnou část „mlčící“ německé veřejnosti. Proto pokládám za svou povinnost tyto lidi v jejich nelehkém politickém zápase podporovat.
Stávající německý establishment, politický i mediální, používá proti AfD rétoriku, která v minulosti nepřinesla Německu a celé Evropě nic dobrého. A nejen rétoriku. Například akce, která má v Norimberku proběhnout již zítra, a které se na pozvání AfD zúčastním, byla navzdory dlouhodobému smluvnímu zajištění starostou města znemožněna. Teprve soud, na nějž se AfD obrátila, jeho rozhodnutí zrušil. O tom se u nás ale nic nedozvíme.
Vyjádření pana Posselta nemá obvykle smysl komentovat. Nemohu se však v tomto případě zdržet alespoň krátké poznámky. Pan Posselt se mýlí. Polemika, kterou vede AfD, stejně jako já, s merkelovským otevřením dveří masové migraci do Evropy, nemá s nenávistí k EU nic společného. Je to naopak výraz hluboké lásky k Evropě, jejím tradicím a její budoucnosti.“
Bělobrádek se klaní, Klaus bojuje
Samozřejmě, že všechno souvisí se vším. Klausovu účast na předvolebních shromážděních AfD můžeme s mírnou nadsázkou označit jako boj „V Norimberku (a dalších místech) za Prahu“. Ví to i Bernard Posselt. Zatímco se mu na srazy landsmanšaftu jezdí klanět šéf lidovců a vicepremiér Pavel Bělobrádek a jeho „kněz vyklouz“, ministr kultury za lidovce Herman, Klaus pracuje přesně v opačném směru. Zatímco Bělobrádek s Hermanem a premiérem Sobotkou (ČSSD) vědomě a vlastně už neskrývaně pracují na budoucím „připojení“ České republiky coby sedmnácté spolkové země ke Čtvrté říši, Klaus zkoumá naše národní zájmy v německém a bruselském kontextu.
Nejde mu tedy jen o předvolební scénu za našimi západními hranicemi – ale právě tak o tu naši, kde půjdeme k volbám měsíc po německých. V této souvislosti vedl před pár dny pozoruhodný rozhovor s Petrem Robejškem, „mentorem“ strany Realisté (XTV 7. 9. 2017 – stojí za to si to pustit!). V jeho úvodu přišel s poměrně jednoduchým „návodem“, jak v našem předvolebním chaosu poznat, která strana skutečně chce hájit náš národní zájem – a která to jen předstírá.
Václav Klaus: Zamíříme k Německu, k Rusku – či k sobě?
„Obecně platí, že samozřejmým národním zájmem jakékoli země (jakékoli kolektivní entity, společenství, kmene, tlupy, rodu) je úsilí o udržení se, přetrvání, reprodukování se na území, které tato skupina lidí obývá.
V Evropě (na rozdíl od jiných kontinentů) máme národní státy, a proto se národní zájem většinou shoduje se zájmem o udržení, přetrvání, reprodukování se toho kterého národního státu. Toto zajistit musíme považovat za nejobecnější vyjádření českého národního zájmu.
Máme – na rozdíl třeba od Maďarska – výhodu, že se považujeme za teritoriálně saturovanou zemi. To je nemalá výhoda.
Naší zvláštností je, že po celé tisíciletí řešíme problém přežití malé země, která je sousedem kontinentálního hegemona Německa. Něčím navíc je to, že v současnosti tento problém řešíme v éře našeho členství v Evropské unii, ve specifickém konstruktu, který stále více potlačuje evropské národní státy a usiluje stát se jejich alternativou. Proto bývá nastolení otázky českých národních zájmů v situaci dnešního uspořádání EU považováno de facto za otázku špatnou, za otázku politicky nekorektní, otázku nepatřičnou.
Zásadním dilematem, přetrvávajícím již od svatého Václava, je, jak se má malá země chovat vůči velkému sousedovi, o jaké institucionální (či smluvní) uspořádání má usilovat. Řešíme to – s různým úspěchem – po celých tisíc let. Existují minimálně tyto varianty:
– Česká republika jako samostatný, suverénní stát, který nemá sebemenší ambice se uzavírat a izolovat, a proto chce na smluvní bázi hledat přátelské a kooperovat ochotné partnery;
– Česká republika jako satelit či v extrémní verzi součást Německa, hledající ve vztahu tohoto typu šanci na své přežití;
– Česká republika jako členský stát celokontinentální instituce (či organizace), která by byla založena na rovnováze, na rovnocenném postavení všech členských zemí (tedy bez jakéhokoli hegemona);
– Česká republika jako člen dnešní reálné, nikoli jakési hypotetické Evropské unie, která se vyznačuje stále se zesilujícím hegemoniálním postavením našeho souseda, Německa;
– Česká republika jako člen jiné, neceloevropské, určitě volnější organizace, složené z menšího počtu zemí (typu V4, Mitteleuropa, v minulosti Rakousko-Uhersko, atd.).
[youtube https://www.youtube.com/watch?v=z494Ks7hV5U]
Česká politika se musí demokraticky rozhodnout, o kterou z těchto variant usilovat. Některé jsou snadné a dosažitelné, jiné jsou zcela nerealistické, ne-li utopické.
1. Zcela nerealistická je představa Evropské unie založené na rovnocenném postavení členských zemí, což by umožnilo tzv. vyvažování Německa a zrušení jeho přirozeně vzniklé hegemoniální pozice. To by mohlo eventuálně být přijatelným řešením, to však realitou není a všechno nasvědčuje tomu, že ani být nemůže. Dnešní Evropská unie je nerovnovážným seskupením. Představa, sen či iluze, že členství v Evropské unii zlikviduje náš problém, problém malé země nacházející se vedle země velké, a argumentace, že vstupujeme do Evropské unie právě proto, abychom tohoto dosáhli, se ukázala být zcela mylná. Přesto se představy takovéto idylické Evropy (či EU) mnozí lidé u nás nechtějí vzdát.
2. Relevantní otázkou se dnes stává, zda být či nebýt v tzv. tvrdém jádru EU, což není nic jiného, než varianta stát se satelitem či dokonce součástí Německa. Je třeba jasně říci, že otázka naší účasti v tzv. tvrdém jádru EU je otázkou bytí a nebytí České republiky, resp. smysluplnosti či nesmysluplnosti nastolení tématu českých národních zájmů. Ty se nebudou realizovat tím či oním dílčím hlasováním uvnitř EU.
3. Mnoho lidí bude tvrdit, že první varianta, tedy úsilí o samostatný stát, je zcela nerealistická a že stejně povede ke sklouznutí do některé z dalších variant. Přesto by mohlo stát za to, o ni usilovat. Její subvariantou je hledání nějakého seskupení zemí, s nimiž by bylo možné vytvořit menší než celokontinentální integrační seskupení. Je škoda, že před více než čtyřiceti lety zanikla EFTA (Evropské sdružení volného obchodu), která – zdá se – ani po Brexitu nemá šanci na znovuvytvoření. Nějaké menší seskupení však variantou určitě je.
4. Nutná, i když pro mne spíše „vynucená“ či povinná odbočka k Rusku. Někteří posluchači či čtenáři budou mít pocit, že kritický pohled na všech pět předchozích variant vybízí k variantě s Ruskem, což je naprostý omyl. Nic takového mne ani nenapadlo. Už bychom se konečně měli začít chovat na základě vědomí, že těsná vazba k Rusku v druhé polovině dvacátého století byla ojedinělou, neopakovatelnou epizodou našich dějin. Rusko není naším sousedem, nic si od něj není třeba slibovat, ale není třeba se ho ani bát (a už vůbec ne zneužívat tuto obavu k vnitropolitické manipulaci).
V každém případě je jasné, že všechny tyto varianty by měly být veřejně diskutovány a že by se měly stát tématem říjnových voleb do Poslanecké sněmovny. Jedině tak se můžeme dostat o krůček dál. Ať každý nahlas řekne, kterou variantu bude po volbách prosazovat.“
