Jiří Jírovec
21. 8. 2017
Můj oblíbený básník, Jiří Dědeček, vyjádřil svůj názor na rok 1968 v písni „Přišli včas“ (viz níže). Básník má jistě právo na přiznání, že mu svět, když odklonil pohled od koz a přilehlých oblastí, připadal jako bordel. Jenže takto zúžený pohled patnáctiletých očí k pochopení oné „obrody“ nestačí. V písni se mluví o obrození mršiny a o lidských rysech, či dokonce tváři pro bestii. Jenže touhu po obrození a lidských rysech u těch, kteří vládnou, mají lidé bez ohledu na vládnoucí ideologii. Proto byly třeba studentské bouře v kapitalistické Paříži.
Ty moje přišly v pravou chvíli, pár tanků vobčas neškodí,
vždyť už jsme téměř uvěřili, že se mršina obrodí…
Vždyť už se psaly chytré spisy, jak znovu vznítit rudou zář
a bestii dát lidské rysy, eventuálně celou tvář…
Stalo se v šedesátém osmém a není čemu rozumět,
každý ten bordel vnímal po svém, mně bylo sotva patnáct let…
A když pak obrněné vozy se rozlézaly po vlasti,
mě lákaly jen dívčí kozy a přičleněné oblasti…
Ani dneska mi nevadí to, že idea je v prdeli,
jenom těch lidí je mi líto, co pro ten podvod umřeli…
Aby se nemluvilo pořád o kozách: Je celkem pravda, že během jara 1968 došlo k určitým změnám na československé politické scéně. Stejně tak je nepopiratelné, že tehdy byla svým způsobem „zvlněná“ i západní Evropa.
Jenže předehrou k československému jaru bylo pozvolné uvolňování, které vlastně začal Antonín Novotný, když si připsal zásluhy o dovršení výstavby socialismu a nechal v roce 1960 vtělit „S“ do původního názvu ČSR, aby to svět věděl. To ovšem bylo Dědečkovi sedm let.
České zvlnění, později zvané obrodným procesem, bylo výslednicí řady faktorů, z nichž vynikají zejména tyto:
• Blbost, která postupně zasáhla řízení mnoha věcí, se stala natolik viditelnou, že ohrožovala kontrolu společnosti prostřednictvím ideologie;
• Rehabilitace komunistů Kolderovou komisí (1963) přivedla mnohé bývalé, ale stále ještě relativně mladé politiky znovu k boji o moc; a
• Politik odsunutý do pozadí neměl kam z politiky odejít. Trafiky v dnešním slova smyslu neexistovaly.
Blbost i po sametu udržela charakter neporazitelnosti. Nemožnost odejít z politiky bývala v SSSR symbolizována posunem ze středu oficiálních fotografií na jejich okraj a v politickém aparátu do méně významných funkcí. Za Stalina bylo nejníže ministerstvo pošt.
Ale zpět k obrodě šedesátých let. Je nutné vidět, že šlo především o střet uvnitř komunistické strany. Většina intelektuálních špiček té doby měla stranickou legitimaci. Mezi spisovateli třeba Ivan Klíma, Pavel Kohout, Ludvík Vaculík, A. J. Liehm, Jan Procházka a Milan Kundera.
Za přelomovou událost bývá považován IV. sjezd Svazu československých spisovatelů v roce 1967, kde někteří řečníci překročili hranice partajního pískoviště. To bylo z hlediska moci nepřijatelné, což dal najevo partajní boss Jiří Hendrych demonstrativním odchodem ze sálu a větou: „Všechno jste prohráli.“
Kdo a co vlastně prohrál, bylo pro nezasvěcené lidi neprůhledné. Trochu opadávalo listí blbosti, byla zrušena cenzura a ministr vnitra dokonce vyzval občany, aby již neposílali anonymní dopisy. To všechno poněkud zapadlo, protože proces uvolňování již nějakou dobu trval.
Pokud jde o anonymní dopisy a udání, v roce 1968 se objevily informace o tom, že za Protektorátu bylo gestapo tak nějak unavené, či znepokojené, z přívalu udání. Snad je ti hodní Němci i zahazovali. Pak se o této skvrně v československých dějinách přestalo mluvit. Prostě se děly důležitější věci.
Ve společnosti existovaly dvě skupiny, obě ovládané komunisty. Ty si uvnitř svých domén vzájemně vyřizovaly staré účty a pak mezi sebou bojovaly o pozice.
Před intelektuály stála nejen vidina podílu na politické moci, ale i možnost ovlivňovat ve svém (finančním) zájmu ediční politiku nakladatelství, dramaturgii divadel a filmů a náplň novin a časopisů. O těchto aspektech uvolnění se nemluví.
Nevím, že by existovala analýza, která by vysvětlovala, proč se před sametem tolik spisovatelů a novinářů snadno uživilo psaním a proč posametová kontrola společnosti korunou znamenala tak obrovské existenční ohrožení pro mnohé z nich.
Pražské jaro bylo neobyčejné v tom, že naznačovalo možnost, že by nakonec mohl vzniknout solidární systém, který by měl, přes nedostatek demokratických atributů, opravdovou podporu veřejnosti.
Ta se projevovala nejen v rovině politické, zejména když začaly přituhovat vztahy s Kremlem, ale například i ve sbírání zlata na československý poklad. Obé je v současných poměrech těžko představitelné.
Stejně tak je dnes nepředstavitelné, že by občané přišli na náměstí a oslavovali, kam politici zem dovedli. Nebo, že by jim lid vzkazoval „Jsme s vámi, buďte s námi“.
Historici opomíjejí, patrně záměrně, zcela zásadní otázku: Mohlo pražské jaro uspět v době, kdy vládla studená válka? Jinak řečeno: měl Západ jakýkoli zájem na tom, aby se nenáviděný systém, zvaný „socialismus“ nebo „komunismus“, obrodil způsobem, který by jej činil přitažlivým pro obyvatele jiných zemí?
Pro pravicovou ideologii přece nebyl přijatelný ani sociálně demokratický model ve Skandinávii. Západ samozřejmě vítal oslabování Kremlu v satelitních státech. Rumunský president Ceauşescu jím byl považován za hrdinu, protože odmítl jakoukoli přítomnost vojsk Varšavské smlouvy na rumunském území. Sympatie Západu k Dubčekovi tak daleko nikdy nešly.
Tvrdí se, že Dubček a Svoboda byli v roce 1968 v podobné situaci jako Beneš v roce 1938. Jde ale o paralelu, z historického hlediska v podstatě bezvýznamnou. Jan Werich říká v jedné předscéně:
Malý český člověk vždycky věděl, co kdy kdo měl říct.
Hodnocení pražského jara se vyhýbá řadě otázek. Například: Jaký politický program měla „opozice“? Pokud vůbec nějaký existoval, jak se v něm odráželo, co očekávala veřejnost, a do jaké míry byla činnost opozice financována ze Západu? Další základní otázkou je, zda lidé chtěli zrod nové šlechty a miliardářů, návrat katolické církve k moci a postupné rozvracení sociálního státu.
Poslední otázka je tabu i při hodnocení roku 1989. Vytunelování české ekonomiky a nástup nových politiků, jejichž arogance překonává všechny meze dříve připisované komunistům, za cinkání klíči jistě nestály.
Na konci roku 1967 byla vyvolána představa „únavy“ z vládnutí Antonína Novotného. Jako pamětník si troufám tvrdit, že většině lidí bylo tehdy šumafuk, kdo na Hradě sídlí.
Problémy, které se dřív řešily za zavřenými dveřmi, se ale dostaly do médií. Je jistě pozoruhodné, že proti medializaci (čti: alespoň trochu vědět, co se chystá) protestují 24 let po sametu i někteří současní politici. Lid má přece vidět jednotu a ne být rozptylován zprávami v novinách či televizi.
Většina lidí neměla v roce 1968 dostatek informací, aby věděla, co se skutečně děje. Nahlížela dovnitř zvenčí, aniž by si byla vědoma, že je v každém případě manipulována komunisty.
S bývalým stranickým aparátčíkem Dubčekem, jehož znal jen málokdo, nastoupila iluze změny. Ta byla mediálně zvýrazněna fotografií, an skáče šipku do bazénu. Pravda, bylo to něco tak nového, že nastalo tulení zpěvaček a hereček k politikům, čímž bylo narušeno teritorium, které se předtím zdálo mít geronto-homosexuální charakter.
O Dubčekovi je těžké vynášet soudy. Jisté ale je, že mu nedošlo, jak se dělá mezinárodní politika, a tak zbabral jednání s těmi, kteří pak přispěchali na pomoc.
Zajímavé byly ekonomicko-politické tlachy, které se objevovaly v médiích. Třeba o tom, že by dělnická třída měla hrát větší úlohu při vedení podniků. Nejspíš to měly být praktiky „kapitalismu s lidskou tváří“, tedy jakási spoluúčast dělnické třídy – podle hesla „jednotni vpřed“.
Československo v té době mělo Otu Šika, údajně geniálního ekonoma. Poté, co emigroval, přednášel nějakou dobu kapitalistům o tom, jak šikovně to komunisté chtěli dělat. Jenže kdo měl zájem na tom, aby se básníkova „mršina“ obrodila? A co zbylo ze Šikových myšlenek?
V souvislosti s Osvobozeným divadlem existuje vysvětlení, že jeho název měl správně být „rozvolněné divadlo“, tedy scéna, která opouštěla některé zavedené divadelní formy. Obdobně, československá společnost roku 1968 nebyla osvobozená, ale rozvolněná, protože opouštěla některé, ale ne všechny, zastaralé politické formy.
Dubčekova šipka nepřinesla žádnou novou svobodu a zapadla do bezvýznamnosti, stejně jako ztopořený Topolánek do soukromé jachty.
S odstupem času je zřejmé, že:
• Hlavní politickou silou, která se přičinila o „bratrskou pomoc“, byl Klub 231, který mediálně rozvířil, v té době v podstatě uzavřenou, otázku politických procesů padesátých let;
Zde je nutné poznamenat, že KSČ nebyla ochotna otevřeně přiznat, že nalítla na špek akcím CIA, které vytvářely situace potvrzující Stalinovu tézi o zostřování třídního boje.
• Role Klubu angažovaných nestraníků (KANu) je silně přeceňována. Původně šlo spíše o recesistický podnik, který se nedostal za plot zvaný zaregistrování;
• Biľak měl pravdu v tom, že výsledkem probíhajících procesů může být obnovení kapitalismu v Československu. Spletl se jen o dvacet let;
• Západ neměl žádný zájem na tom, aby Pražské jaro šlo dál než za podlomení monopolu moci KSČ;
• Mezi lednem a 21. srpnem 1968 se v Československu odehrál silně přeceňovaný boj o moc, který neměl mezinárodní význam, natožpak aby určoval nějaký směr pro lidstvo;
• K pražskému jaru se již nikdo nehlásí. Jeho protagonisté buď zemřeli, nebo se překabátili. A tak není, kdo by na obranu této epizody v československých dějinách vystoupil;
• Skutečný mezinárodní význam měla „bratrská pomoc“. Boj SSSR a USA za jejich hodnoty a zájmy potvrdil éru omezené suverenity.
Dodejme, že hlupák Gorbačov nepochopil základní věc, že se velmoc nikdy nikomu neomlouvá a nic ex post nevysvětluje. Měl si vzít poučení v USA.
Velmocenské zacházení s malými státy, které nechápou, co je pro ně dobré, lze dokumentovat zákrokem USA proti Panamě: 20. prosince 1989, před tím, než měl být Panamský průplav předán republice Panama, provedly USA vojenskou invazi. Záminkou bylo, jak jinak, ohrožení demokracie prezidentem Manuelem Noriegou, jinak dlouholetým spolupracovníkem CIA. K této obehrané písničce bylo přidáno obvinění z pašování drog. Noriega, pokud to je vůbec pravda, ovšem nedělal nic jiného než, že reagoval na trvalou poptávku po drogách v USA. To je ta nabídka a poptávka, jimiž žongluje neviditelná ruka trhu.
Američtí vojáci to v Panamě vzali od podlahy a za cenu asi 4 000 mrtvých a několika dalších tisíc uprchlíků byla rychle nastolena nová, proamerická, vláda, která usoudila, že je průplav v dobrých rukách a netřeba to měnit.
V porovnání s Panamou byla invaze pěti spřátelených států švejkovsko-operetní záležitostí. Ruští vojáci měli rozkaz nestřílet, a tak byly oběti na životech velmi malé. S ruskými vojáky se diskutovalo na ulicích, otáčely se informační tabule na silnicích. V dobré paměti je obsazování televizního vysílače Cukrák, kdy se vojáci plížili lesním porostem a nechali obsluhu odjet po silnici.
Invaze do Československa byla šokující, ale nikoli nepředvídatelná. V Československu se politická scéna proměnila v dubnu 1969, kdežto normalizace nastala až o dva roky později. V první fázi šlo o vyřizování účtů mezi vítězným a poraženým křídlem komunistů. Rozdíl mezi tehdejší a sametovou výměnou kádrů je v tom, že ta posledně jmenovaná byla méně viditelná, protože byla částečně skryta heslem „nejsme jako oni“.
Československý koncept socialismu s lidskou tváří byl vlastně nadčasový. To, že neuspěl, lze přičítat žabomyším válkám mezi československými mocichtivými. Ti nepochopili, že politika vůči velmocím vyžaduje nejen vnitřní soudržnost, ale i schopnost manévrovat v rámci daných možností.
Předcházející režim dokázal udržet plnou zaměstnanost, solidní školství (zatím nikdo nevysvětlil, jak bylo možné, že se většina emigrantů po 68. roce dobře uchytila, přestože byli „zdevastováni“ československým školstvím). Existovala dostupná zdravotní péče, solidní zemědělská a průmyslová výroba a rozsáhlá bytová výstavba.
To vše bylo po sametu negováno. My Češi jsme kabrňáci hlavně na likvidaci soch a přejmenovávání ulic. Bouráme stavby jen proto, že je postavili „komunisti“. Hlupáků bylo v našich zemích vždycky dost, a tak není divu, že se po roce 1989 objevili i v čelných pozicích. Havlovo posmívání se panelákům je toho důkazem. Lidi (čti: ulice či lůza) je absolutně nezajímají.
Pražské jaro symbolicky skončilo podrazem, kterým se Havlova klika po listopadu zbavila Dubčeka.
Po „úspěchu“ posametové přestavby, která přinesla statisíce nezaměstnaných, obrovský státní dluh, ztrátu kontroly nad vlastní ekonomikou i suverenitou, se předcházející režim, a z něj hlavně šedesátá léta, jeví v daleko příznivějším světle, než si troufáme otevřeně přiznat.
Je jistě možné žonglovat se slovy komunistický režim, normalizace, útisk, zločin a podobně. Ptát se ale musíme, co minulý režim skutečně udělal pro lidi a kam naděje na lepší budoucnost dovedl ten současný. Musíme si současně připomenout, že soudobý kapitalismus není schopen řešit problémy, které sám vytváří.
Tragédií pražského jara není „spřátelená“ pomoc a dokonce ani „normalizace“, která postihla především komunisty. Normalizace totiž nebyla víc než návrat k realistické politice vůči velmoci.
Opravdu tragické je potlačování hrdosti nad tím, co bylo v letech 1948–89 dosaženo.
(zvýraznění textu – redakce)
