Naprosto souhlasím s odsunem Němců z naší země v roce 1945. Chtěli mít říši, tak měli jít. Naprosto nesouhlasím se sjezdem sudeťáků v Brně a považuji to za znevážení všech našich mrtvých které Němci zabili.
Poslední dobou se na internetu i v hospodách zase začíná vířit téma Sudet. A jak už to bývá, když tečou emoce, fakta jdou stranou. Narazila jsem dokonce na tvrzení, že v osmatřicátém roce od nás Henleinovci vyhnali milion lidí. Tak jsem si řekla, že se na to musím podívat pořádně, abychom nešířili nesmysly. Pravda je totiž dost drsná i bez toho, abychom si ji přibarvovali.
Jak to bylo s těmi čísly? Nalijme si čistého vína – milion lidí tehdy ze Sudet neodešel. To je prostě nesmysl, který si lidé pletou s poválečným odsunem Němců. Tehdy, v tom nešťastném roce 1938, muselo své domovy opustit zhruba 200 až 250 tisíc lidí. Byli to Češi, Židé a taky Němci, kteří s Hitlerem nechtěli mít nic společného.
Víte, ono čtvrt milionu lidí, co si sbalí jeden kufr a utíkají do vnitrozemí, kde nikoho nemají, je samo o sobě šílená tragédie. Nepotřebujeme to číslo nafukovat na milion, aby to vypadalo hůř. Bolest těch lidí to nezvětší.
Krev na rukou henleinovců To, co se tehdy dělo, nebyla žádná „politika“, ale normální teror. Henleinova hůrka a jejich Freikorps se chovali jako utržení ze řetězu. Nešlo jen o to někoho vystěhovat. Šlo o strach.
- Vzpomínáte na Liptaň? Tam postříleli šest našich četníků jen proto, že dělali svoji práci.
- Nebo učitel Otakar Kodeš – chlap, co nikoho neohrožoval, a stejně ho zastřelili.
- Zabíjelo se pažbami, mlátilo se, ponižovalo. Odhaduje se, že takhle o život přišlo přes sto našich lidí – hlavně kluků od finanční stráže a četníků, co do poslední chvíle drželi hranici.
Proč o tom píšu? Píšu to proto, že historie se nemá ohýbat. Ani na jednu stranu. Nemůžeme plácat o milionech vyhnaných Čechů jen proto, že se nám to hodí do hádky o poválečném odsunu. Naše historie je dost bolestivá sama o sobě a ti, co tam tehdy v pohraničí padli nebo přišli o všechno, si zaslouží, abychom si je pamatovali přesně tak, jak to bylo.
Byli to naši lidé, byla to naše země a byla to velká nespravedlnost. A na to nepotřebujeme lživá čísla.
A jak to bylo z druhé strany? Pravda o odsunu Němců
Když už jsem začala o tom osmatřicátém roce, nemůžu skončit v půli cesty. Abychom byli k sobě upřímní, musíme se podívat i na to, co se dělo, když válka skončila a karta se obrátila. Protože spravedlnost a pravda nejsou jen pro někoho.
Tři miliony pryč Zatímco v roce 1938 odcházely tisíce našich, v roce 1945 a 1946 to byly miliony Němců. Dohromady jich z naší republiky muselo odejít skoro tři miliony. Většina z nich šla v transportech jen s tím, co unesli. Byli mezi nimi ti, co Hitlerovi tleskali, ale i staří lidé, mámy s dětmi nebo ti, co se k ničemu nepletli. Prostě se uplatnila kolektivní vina – jsi Němec, musíš pryč.
Stíny na naší duši Někdy se říká, že „se kácí les a létají třísky“. Jenže ty třísky byli lidé. I když většina odsunu proběhla pod dohledem, v těch prvních měsících po válce se u nás děly věci, na které jako národ nemůžeme být pyšní.
Historici dneska říkají, že při násilnostech a v táborech zemřelo kolem 20 až 30 tisíc Němců. Jistě, po šesti letech nacistického pekla byla nenávist obrovská a pochopitelná. Ale střílení dětí na Švédských šancích u Přerova nebo ty hrůzy v Postoloprtech, to nebyla spravedlnost. To byla jen další krev a msta.
Závěrem… Proč to sem píšu? Protože si myslím, že dospělý národ musí unést pravdu o sobě. Stejně jako nesmíme zapomínat na to, co nám dělali henleinovci, nesmíme zavírat oči před tím, že i my jsme se v té euforii a vzteku dopustili věcí, které bolí dodnes.
Historie není černobílá pohádka. Je to řetěz akcí a reakcí. A naším úkolem není se v té nenávisti točit dál, ale vědět, jak to bylo, a nenechat si od nikoho věšet bulíky na nos – ať už jde o miliony na jedné, nebo na druhé straně.
Slovo na úplný závěr: Příčina a následek
Možná si teď říkáte: „Mileno, proč tady litujeme někoho, kdo nám chtěl zakroutit krkem?“ A já vám rozumím. Nejde o lítost, jde o paměť. Ale je tu jedno velké ALE, na které se dneska v Evropě občas zapomíná. Ten poválečný hněv nespadl z nebe.
Němci se nemůžou divit, že u nás po válce nebyla chuť na nějaké sousedské dýchánky. Vždyť za těch šest let okupace nacisté připravili o život přes 340 000 našich lidí. Vyvraždili celé židovské rodiny, vypálili vesnice, popravovali naši inteligenci a z tisíců rodin udělali sirotky.
Když se šest let chováte k národu jako k podlidem, které je potřeba buď zotročit, nebo vyhladit, nemůžete čekat, že vám po válce někdo zamává šátkem a popřeje šťastnou cestu. Ten odsun byl tragický, ale byl to účet za válku, kterou sami začali a vedli s nevídanou krutostí. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá – a v roce 1945 se z toho lesa ozvalo hodně nahlas.
Autor: Milena Doušková
