Sotva jsem ráno otevřela oči, šla jsem si uvařit svoje oblíbené kafe, otevřela notebook a pustila zprávy. Teda, kafe mi zhořklo při prvních větách. EU, Řecko, Turecko, Itálie, boje, koronavirus. No fuj, to je teda ranní nářez! Vypnula jsem zprávy a pustila si svoji oblíbenou skupinu Ginevra. No, a co se ozvalo jako první? Písnička Bída!
Tak to je fakt přesný. Je to bída a patří nám to. Ale stejně, co mi to udělá, když si půjdu hodit s Bohem řeč? Co mi ještě může udělat? Nadělil mi na záda pořádný ranec, tak to zkusím ještě jednou.
„Haló, Bože, tady Mili. Vytáhni mě nahoru. Já bych si docela ráda pokecala. Co ty na to?“ hulákala jsem z okna, až se lidé otáčeli a ťukali si na čelo.
Z oblohy se ozval hromový hlas:
„Holka jedna střelená, ani náhodou! Já tak mám čas na tvoje prosby za tu chátru, co jsem si stvořil a tím si tohle všechno nadrobil. Mám vás plný zuby, a to už ani nevím, pokolikátý. Tak tady nehulákej, já na vás kašlu,“ ozval se náš milý Otec.
„Dobře si udělal, Bože,“ přisadil si svatý Petr.
„Já mám u brány takové fofry, že ani moje svatost mi nepomůže. Navíc nevím, kam ty mrtvé všechny nastrkat. Bože, ta tvoje sebranka se mydlí hlava nehlava. Děti, ženy, starci, stařeny a potomci Adama. Nechci jim ani říkat chlapi, protože kdyby jimi byli, dávno by kvéry zahodili a na generály se vykašlali. A pak by se neměl kdo mlátit. To by byl klídek,“ nasypal Bohovi na hlavu tyhle řeči svatý Petr.
„No tedy! Ty jsi mi Otec a ten tvůj Petr není o nic lepší. Nechceš pomoct ty? Tak já jdu na Blaník. Třeba bude soucitnější náš český patron,“ odfrkla jsem namíchnutě a bouchla oknem.
„Jen plav, Mili. Rád se podívám, co ti Vašek řekne.“
Sebrala jsem saky paky a mazala směrem na Blaník. Ani nevím, kolik dní jsem šla, ale dolezla jsem tam skoro po čtyřech a zabušila na Blaník.
„Hej hola, svatý Václave, patron Čechů! Vstaň a vezmi s sebou svoje rytíře! Tvoje země a tvoji potomci tě potřebují!“ hulákala jsem u skály.
Najednou se přede mnou skála otevřela a temnou chodbu osvětlovaly jenom louče. No, pro strach mám uděláno, tak jsem si to nakročila do nitra a po nějakém čase jsem se ocitla v sále, kde všude leželi, stáli a seděli rytíři. Uprostřed na koni byl zkamenělý svatý Václav a nehodlal se odkamenit.
„Tak to ne! Jdu sem takovou dobu tak ho vzbudím i kdybych ho měla okopávat jako řepu,“ pomyslela jsem si.
„Okopávat mě nemusíš, holka jedna nezdárná, drzá,“ ozvalo se z kamene, a ejhle, najednou se začal kámen drolit, kůň si s chutí zaržál a postavil se na zadní. To neměl dělat, protože svatý Václav se ocitl docela rychle u mých nohou.
„Do prčic, co děláš, ty koni?“ Z námahou vstával svatý Václav, protože jeho brnění povzbuzovalo přitažlivost zemskou.
No konečně, oddechla jsem si, že se probudil.
„Moc tě prosím, svatý Václave, o pomoc pro tvůj lid. Pokud nepomůžeš, tak Čechů zbude na žebřiňák, jak řekla Sibyla. To přece nemůžeš nechat jen tak. Já si třeba před tebou kleknu, jestli chceš, ale bude na tobě, že už nevstanu. Mám v kolenou artrózu a kleknout si na šutry, to mě určitě zabije,“ vykládám mu se zápalem sobě vlastním.
„Tak neklekej a pomoz mi vzbudit rytíře.“
„Fakt jo? Ty nám pomůžeš?“ No to je bomba! Bůh říkal, že se na nás vykašleš, protože jsme prevíti a nestojíme za záchranu. Ten se bude divit, až tebe a tvoje rytíře uvidí vytáhnout do boje na naši obranu,“ zasmála jsem se s úlevou, že mě nevyhodil jako Bůh.
Tak jsme probudili chrápající rytíře. Moc se jim nechtělo, ale stačil jeden pohled svatého Václava a byli jako rybičky.
Šla jsem v jejich čele ven ze skály. Bylo modré nebe a vzduch voněl. Svatý Václav a jeho rytíři s úžasem hleděli na matičku zemi, tak proměněnou, ale pořád krásnou. Vtom cosi zasvištělo, ozvala se rána jako hrom a celý Blaník i s námi zasáhla raketa země-vzduch.
Kruci, to byla šlupka!
No, v dalším okamžiku jsem stála i s tou svojí probuzenou družinou u nebeské brány a svatý Petr se řehtal jako kůň.
„Tedy holka, Boha asi klepne, až tě uvidí s tou tvojí družinou,“ hladil mě po hlavě s předpokladem, že mi Bůh namlátí.
Vtom se Bůh Otec zjevil přede mnou a úžasem mu spadla brada:
„Teda, ženská jedna nešťastná, ty jsi odrovnala vaši poslední záchranu! I když, stejně neměli s těmi svými meči šanci. Jenže co s vámi? No, oni půjdou do nebe, ale co s tebou? Do nebe tě nechci, do pekla tě dát nemůžu, protože bys to tam obrátila naruby. Hele, já ti dám ještě jeden život a hybaj dolů vyčkat, co tam ještě provedete. To bude správný.“
Foukl a já se probrala doma u okna.
A už mi bylo jasné: pokud si nepomohou obyčejní lidé sami, tak všichni ostatní, včetně Boha a svatého Václava, se na ně vykašlou.
Autor: Milena Doušková
