Turecko odchází od NATO k Rudému moři

Ljubov Stěpušova

16. února 2018

Přibližně 40 let bylo Turecko nadějným členem NATO, ale zdá se, že nyní již pro přítomnost v alianci nenachází smysl. Svědčí o tom bezvýsledná návštěva státního tajemníka USA v Ankaře. Že by tak jednoduše Turecko propustili? Velice pochybné. Ale Erdogan se připravuje.

Turecko již de facto v NATO není

Tillerson navštívil řadu zemí Perského zálivu, potom jednal čtyři hodiny s Erdoganem, ale nenásledovala žádná tisková konference. To znamená, že Ankara a Washington jsou v opačných geopolitických táborech. Nehraje v tom roli jen Sýrie, ale je to především důsledek pokusu o státní převrat v roce 2016. USA jej podporovaly a dosud ukrývají jeho původce. Erdogan považuje podporu Kurdů Spojenými státy za hrubou urážku své osoby. Pro Ankaru jsou Syrská kurdská milice YPG, stejně jako Kurdská strana práce PKK teroristické organizace, podrývající celistvost Turecka. Konfrontace kurdských organizací s Tureckem stála život přes 40 tisíc lidí.

„Osmanský políček“

Vztahy mezi jmenovitými spojenci v NATO se zostřily poté, když Turecko zaútočilo na Afrin ve snaze překazit pokusy syrských Kurdů opevnit se v regionu. Dne 14. února pohrozil Erdogan USA „osmanským políčkem“ (smrtelná rána janičáře dlaní), pokud jemu podřízení Kurdové neopustí město Manbidž.

Turecký ministr obrany žádal přímo po Washingtonu, aby vyloučil YPG ze svazku sil ozbrojené opozice v Sýrii – tak zvaných Syrských demokratických sil (SDS) podporovaných USA. Jenomže jak to udělat, když je YPG základem SDS. Jak také opustit Manbidž, jsou-li tam američtí poradci: znamenalo by to přímé předání vlastních pozic v Sýrii. Co v případě, že nemá Washington v Sýrii jiné pozemní síly kromě Kurdů? Všechny požadavky Turecka vůči USA jsou tedy nesplnitelné.

Turecko sankce neustojí?

USA dosud odmítají všechna obvinění a vyhrožují odvetou, včetně odvety na „osmanský políček“. Prohlásil to velitel amerických vojsk v Sýrii a Iráku. Tillerson řekl smířlivě, že chápe „znepokojení Turecka“.

Ale USA mají v odpověď sankce. Náznak už tu byl, to když v New Yorku odsoudili bankéře blízkého Erdoganovi, který prý pomáhal Íránu obcházet americká omezení. Krom toho zastavily loni Spojené státy vydávání neimigračních víz Turkům, provokujíce je tak k odvetným opatřením.

Washington má v rezervě ještě sankce proti bankám a obrannému průmyslu Turecka. Odborník Mark Bentley na internetových stránkách Ahvalnews uvádí, že hospodářská situace Turecka je charakterizována ohromným rozpočtovým schodkem (5,6 % HDP), únikem kapitálu (341 milionů dolarů jen za listopad a prosinec 2017) a dluhy. Čisté devizové rezervy 32,9 miliard USD a 116 miliard USD bankovních rezerv nestačí na pokrytí šestiměsíčního dovozu. Rovněž neumožní vypořádat se se splacením 170 miliard zahraničního dluhu v příštích 12 měsících.

Strategie USA vedená k Turecku je stejná jako k Íránu a Rusku. Írán nakonec předal část svrchovanosti, Rusko ne. Jak to dopadne s Ankarou se uvidí.

Erdogan vybuduje vojenskou základnu v Súdánu

Erdogan připravuje odvetu. Kromě nového centra vlivu, jíž je Rusko – Turecko – Írán, se tvoří další: Turecko – Súdán – Katar. Jestliže Rusko uvažuje, zda přijmout pozvání súdánského prezidenta al-Bašíra vytvořit zde vojenskou základnu, Erdogan již přístup k Rudému moři dostal. Turecko podepsalo dohodu o přeměně přístavu ostrova Suakin na severovýchodě Súdánu na kulturní a turistické centrum země a získalo plnou správní moc nad ostrovním městem s možností vojenské přítomnosti. Tak Turecko získalo možnost kontroly Rudého moře a přístup k jedné z nejživějších přepravních tras ropy ve světě, z Perského zálivu do Suezského průplavu (přes 4,5 milionu barelů za den).

Přítomnost Turecka u Rudého moře je špatnou zprávou pro Egypt a Saúdskou Arábii a nejinak pro USA, vždyť Ankara podpořila Katar v konfliktu se Saúdskou Arábií.

Erdogan může opustit NATO. Přitom už přemýšlí o nákupu druhého komplexu raketového systému S-400, což nezůstane bez pozornosti Washingtonu, který má opět možnost přistoupit k sankcím. Ankara může odpovědět uzavřením Suezského průplavu. Vždyť i slovní výhrůžka může destabilizovat ropné kotace, tak proč ne?

Přesto všechno není Erdogan pro Rusko důvěryhodný spojenec. Právě Turecko sponzoruje bojovníky Džabhát an-Núsra, kteří sestřelili ruský Su-25 nad zónou deeskalace Idlíb a zavraždili pilota Filipova. Pro Moskvu by bylo lepší neostýchat se budovat v regionu alternativní osy, dokud Súdán a Katar nic nenamítají.

Převzato z Pravda.ru

***

„Jsme ve své svrchované zemi“: V Rusku odpověděli na požadavek NATO „transparentněji rozmisťovat Iskandery“

Polina Duchanova, Pavel Astachov

15. února 2018

NATO vyzvalo Rusko k větší průhlednosti jeho akcí týkajících se rozmístění Iskanderů v Kaliningradské oblasti. Podle nich by bylo vhodné posoudit tuto otázku v rámci Rady RF – NATO. Moskva na to odpověděla, že komplexy rozmisťuje výlučně na svém svrchovaném území a ruské vedení není povinno v této otázce skládat účty Západu.

Stoltenberg se vyjádřil takto: „Vyzývám Rusko, aby bylo transparentní. Takový je jeden z důvodů významu Rady Rusko – NATO. My ji využíváme k ohlášení vojenských cvičení a vojenských potenciálů“. Řekl, že Moskva nikdy neskrývala rozmisťování Iskanderů: „Viděli jsme, jak dodávali Iskandery do Kaliningradu a odváželi zpět. Zaznamenali jsme, že o tom informovali (pozn.: o stálé přítomnosti) a že investují do infrastruktury  a posilují vojenskou přítomnost v Kaliningradu.“

Odvetné akce

Moskva Stoltenbergovi připomněla, že se NATO v poslední době aktivizuje u ruských hranic. Iskandery jsou v Kaliningradské oblasti jen důsledkem aktivit aliance.

Andrej Klimov, předseda výboru Rady federace pro mezinárodní záležitosti, řekl: „Iskandery se tam objevily proto, že NATO rozšiřuje svoji vojenskou aktivitu podél našich hranic. Proto, až se vojenská aktivita NATO sníží a budou tuto složku odstraňovat, budeme mít méně důvodů ke znepokojení. Je potřeba připomenout, že vše děláme na své suverénní půdě. To je hlavní. Je to doba, kdy se systémy PVO USA rozmisťují daleko od jejich vlastních hranic. Válečný kontingent je kolem celého obvodu Ruska.“

Člen výboru Státní dumy pro mezinárodní záležitosti Anton Morozov uvádí: „Eskalaci válečného napětí kolem ruských hranic začali západní společníci. To, že rozmisťujeme v Kaliningradské oblasti nějaké zbraně, je reakce na jejich akce. Ať začnou u sebe.“ Poznamenává, že požadavky jsou těžko pochopitelné, neboť prostředky sledování jsou dnes natolik dokonalé, že utajit se před nimi je prakticky nemožné. Uzavřel: „S přihlédnutím k současným prostředkům sledování je netransparentnost v podstatě nemožná. Znamená to, že jakákoliv vojenská technika, která se rozmisťuje na území kteréhokoliv státu, je vidět z kosmu.“

Odborníci tvrdí, že se NATO svými nároky na Rusko pokouší zbavit viny za své rozšiřování, které obyvatelům států aliance nezajišťuje plnou bezpečnost.

Vojenský expert, plukovník v záloze  a dnes novinář Viktor Murachovskij dal vysvětlení: „Je to tradiční informační manévr Severoatlantické aliance, aby odůvodnila údajnou obranu před agresí, nebo omezení agrese a rozmisťování dalších sil v Pobaltí a v Polsku. Oni potřebují vysvětlit svým lidem, proč bez ohledu na zvyšování vojenských výdajů  a restartování dalších válečných sil úroveň bezpečnosti prostých občanů těchto zemí klesá.“ Řekl, že nyní je dosahem Iskanderů pokryto  celé území Polska, Pobaltí a část Německa. Podle Peskova se Rusko nechystá nikomu vyhrožovat a svoje komplexy umisťuje výhradně na svém území.

Uznávají zákonnost

Bez ohledu na vykládání o obavách uznali v USA, že má Rusko plné právo upevňovat své postavení uvnitř země. Tisková mluvčí Pentagonu Michelle Baldanza řekla agentuře RIA Novosti, že ač se neporušují žádné dvoustranné dohody mezi USA a Ruskem, zvyšuje toto nasazení napětí mezi Ruskem a jeho sousedy. Proto jsou americké úřady připraveny tento proces sledovat. Podle ní mají Iskandery v Kaliningradské oblasti „destabilizující efekt“ pro své útočné možnosti a blízkost k některým spojencům NATO.

Převzato z RT.com

***

Lavrov názorně předvedl Evropě bojový bumerang

Gevorg Mirzajan

20. února 2018

Mnichovská konference byla letos v pořadí padesátá čtvrtá a podle politologů proběhla v nejnebezpečnějším období za posledních 30 let. Upozornil na to předseda konference Wolfgang Ischinger i generální tajemník OSN António Guterres.

Nejožehavější otázkou konference byla situace na Blízkém východě, kdy se mezi sebou utkali izraelský premiér Netanjahu a íránský ministr zahraničí Zafír. Každý měl svůj náhled na dosažení bezpečnosti v regionu. Izrael je vidí v úplném zneškodnění Íránu. Netanjahu vyzval Západ k vypovězení dohody s Teheránem a přislíbil vzepřít se Íráncům jakýmkoliv způsobem. Řekl: „Izrael nepřipustí, aby íránský režim navlékl smyčku teroru na náš krk. Budeme se bez zaváhání bránit. V případě potřeby budeme jednat nejen proti spojencům Íránu, kteří nás napadají, ale proti němu samotnému.“ Mával úlomkem íránského dronu sestřeleného nad Izraelem a pokřikoval na íránského ministra: „Pane Zafíre, znáte? Je to vaše. Můžete to považovat za diplomatickou nótu tyranům z Teheránu.“

Sám Muhammad Zafír v sále nebyl, ale řekl, že účastníci konference „byli ráno svědky představení, ba řekl bych cirkusu, který nezasluhuje odpověď“. V záležitosti jaderné dohody poznamenal, že „pokud nebudou zajištěny zájmy Íránu, potom Írán odpoví a odpověď to bude významná, taková, že tito lidé budou litovat svých chybných činů“.

Íránský ministr také chápe bezpečnost po svém. Svým kolegům v Perském zálivu navrhl zakopat válečnou sekeru a vypracovat obecný standard jednání: „Potřebujeme opatření k upevnění důvěry v regionu – od společných vojenských návštěv, až po oznamování vojenských cvičení, od průhlednosti v oboru zbraní a jejich nákupu, až do snížení vojenských výdajů. Ve výsledku z toho může být regionální dohoda o neútočení. Doufám, že k tomu dojde ne ve vzdálené budoucnosti.“

Íráncům se nyní dobře mluví – navrhují domlouvat se z pozice vítěze. Teherán vyhrál svoji kampaň v Sýrii a v Iráku a je na prahu vítězství v Jemenu.

Íránci upevnili svůj vliv v Libanonu a našli způsob koexistence s Turky. Dnes je jejich úkolem své úspěchy institucionalizovat. Proti jsou přirozeně Izrael a Saúdská Arábie. V chápání Saúdů se musí Islámská republika vrátit zpět do svých státních hranic a umožnit arabským monarchiím znovu vybudovat kolem íránské západní hranice (od Ázerbájdžánu po Kuvajt) sanitární kordon, a to vše za materiální podpory Izraele. Íránce taková perspektiva neláká.

Dalším zásadním tématem konference opět byla hrozba z Ruska. Speciální dokument organizátorů konference představuje Moskvu ne pouze jako obyčejný destabilizátor, ale přímo jako chytrý, celkově nebezpečný destabilizátor. Autoři uvádějí: „Při relativně nevelkých finančních nákladech s využitím lidských zdrojů se Moskvě povedlo rozvinout syrský konflikt, upevnit režim Asada a obnovit svou sílu i vojenskou přítomnost na Blízkém východě.“ Uvažují, že charakter konfliktu mezi Ruskem a Západem není časově ohraničen. Při takovém postoji není efektivní ani užitečné obhajovat se a vyvracet tvrzení o vměšování. Je to věc víry. Sergej Lavrov se na konferenci vystříhal ospravedlňování a soustředil se na sdělení příčin a následků nesprávného vnímání Ruska.

Podle ruského ministra je příčina v odmítání vidět Rusko reálně v celé jeho mnoho vrstevnatosti: „V minulých desetiletích nedokázala EU najít zlatý střed ve vztahu k naší zemi. V devadesátých letech dvacátého století převládal pohled na Rusko jako na žáčka, kterého je třeba metodicky, bez ohledu na nevhodnost, vyučovat podle západních standardů. Nyní panuje iracionální představa o všemocné ruské hrozbě, jejíž stopy se pokoušejí najít všude, od Brexitu po katalánské referendum. Oba stereotypy jsou velice chybné a svědčí toliko o nedostatku zdravého rozumu v chápání naší země.“

Odtud pochází neochota přijímat naše racionální návrhy. Rusko se nachází ve složitých geopolitických podmínkách více než kdokoliv jiný. Rusko má jako nikdo jiný zájem na systémových vztazích s evropskými sousedy, založených na vzájemné úctě a jasných pravidlech hry.

Kvůli předsudkům a neochotě najít způsob koexistence s „cizím“, ne však nepřátelským hráčem v podobě Ruska, je nyní Evropa v té situaci, v jaké je. Není to poprvé.

„V průběhu mnoha let po pádu Berlínské zdi a sjednocení Německa, v němž Rusko sehrálo rozhodující roli, jsme se snažili udělat maximum možného pro vybudování architektury rovné a nedělitelné bezpečnosti v euroatlantickém regionu. … Bohužel naše výzvy k rovnoprávnému dialogu, realizaci na principu nedělitelnosti bezpečnosti nechtěl nikdo slyšet.“

„Před osmdesáti lety se v mnichovské dohodě projevily všechny bolestivé body té doby. Přesvědčení o vlastní výlučnosti, nejednotnost a vzájemná podezíravost, sázka na budování „sanitárních kordonů“ a nárazníkových zón a netajené zasahování do vnitřních věcí jiných zemí.“

Američané těžko Lavrovova slova slyšeli. Pokračují v nátlaku na Rusko a Írán. Avšak Evropané potřebují přejít od nátlaku k normální diplomacii. Přirozeně, že se ruský ministr nevyhnul možnosti poukázat na rozdílnost zájmů EU a USA. Uvedl: „Zpoza oceánu nadirigovaný kurs  na změnu nežádoucích režimů a nasazení modelu zvenčí nevede jen k chaosu ve velkých regionech, ale jako bumerang vrací do Evropy reálné hrozby, mezi nimiž je v první řadě vzestup mezinárodního terorismu, ohromné vlny nelegální migrace a všeho, co je s tím spojeno.“

Otázka je, zda se to co řekl ruský ministr zahraničí o zájmech USA a EU nějak odrazí v praktických krocích Evropy. Ukáže to čas. Německý Deutsche Welle píše: „Po třech dnech konference je jasné jedno. Všechno nasvědčuje tomu, že konflikty budou pokračovat.“

Převzato z Rusvesna.su