Svobodné zednářství v papežských dokumentech (závěr) –

4. augusta 2026

predchádzajúce časti:
Svobodné zednářství v papežských dokumentech (1. část)
Svobodné zednářství v papežských dokumentech (2. část)

***

Lev XIII. (1878–1903)

Boj proti svobodnému zednářství lze bez přehánění označit za jedno z hlavních témat pontifikátu Lva XIII., přičemž jeho vrcholem se stala encyklika Humanum genus (1884). V ní nejen shrnuje myšlenky svých předchůdců, ale podrobněji rozebírá podstatu svobodného zednářství, jeho zásady a ideová východiska, taktiku a cíle. Navrhuje rovněž nutná protiopatření a „léky“.

Lev XIII. hned na začátku hovoří v duchu sv. Ignáce z Loyoly o dvou táborech, které se střetávají, přičemž prvním táborem je „království Boží na zemi, tedy pravá Církev Ježíše Krista“ a druhým „království Satanovo, jemuž jsou poddáni všichni ti, kdož se řídí neblahým vzorem svého vůdce a prarodičů a vzpírají se uposlechnout věčného Božího zákona, usilujíce dosáhnout svých cílů bez ohledu na Boha, mnohdy pak i proti Bohu“. Papež v této souvislosti připomíná slova sv. Augustina z díla O Boží obci: „Dvě lásky zplodily dvě obce: pozemskou totiž lásku k sobě, ústící až v pohrdání Bohem, nebeskou vpravdě lásku k Bohu, ústící až k pohrdání sebou.“

Papež dále uvádí: „Jsou různé sekty, jež se sice liší jménem, obřady, organizační formou a původem, poněvadž však mají jistý společný cíl a druží se k sobě názorovou podobností v hlavních věcech, shodují se ve skutečnosti se sektou zednářskou. Ta je jakýmsi ústředím, odkud se rozcházejí a kam se opět všechny vracejí.“

Pokud jde o zednářskou ideologii a cíl, Lev XIII. za ně označuje naturalismus:

„Ovoce pak plodí zednářská sekta zkázonosné a nejvýš trpké, neboť z naprosto jistých údajů, které jsme výše uvedli, vyplývá to, v čem její zájmy vrcholí, totiž od základu zničit veškeren řád náboženský a státní, jak byl vytvořen křesťanskými zřízeními, a podle svých smýšlení vytvořit jiný, odvozený z naturalismu.“

Papež se pak podrobněji věnuje zednářskému naturalismu:

„Úplně potírají Boží zjevení, neuznávají žádné náboženské dogma, žádnou pravdu, kterou by neobsáhla lidská chápavost, žádného učitele, jemuž by se slušelo věřit pro vážnost jeho úřadu. Poněvadž je pak jedinečným a jen katolické Církvi vyhrazeným úkolem v plnosti neporušeně uchovat učení od Boha přijaté i vážnost Učitelského úřadu s ostatními nadpřirozenými prostředky ke spáse, proto se proti ní obrací největší hněv a nápor protivníků. (…) Vynakládá se vpravdě vleklé a houževnaté úsilí, aby ve společnosti nic neznamenal Učitelský úřad Církve a její vliv, a proto všude hlásají a bojují o naprostou odluku náboženství a státu. Tím vytlačují ze zákonodárství a státní správy nanejvýš blahodárný vliv katolického náboženství. V důsledku tedy prosazují, aby společnosti byly vedeny zcela bez ohledu na ustanovení a nauku Církve. Zednáři nemají však věru dost na tom, že nedbají Církve, nejlepší vůdkyně, nýbrž se ji snaží zničit pronásledováním. Stává se tudíž běžným beztrestně napadat samotné základy katolického náboženství slovem, perem i vyučováním. Nešetří se práv Církve a porušují se výsady, jimiž byla Bohem obdařena.“

Lev XIII. upozorňuje na nebezpečí, které se svobodnými zednáři souvisí:

„Tím, že přijímají do svých řad příslušníky veškerých možných náboženství, vštípí jim ve výsledku onen velký blud dnešní doby, že je nutné pozbýt náboženských zábran a že mezi vyznáními není rozdílu. Takové smýšlení pak nejlépe slouží jejich záměru, tedy zániku všech náboženství, a především katolického, jež nelze bez vrcholného bezpráví srovnávat s ostatními, poněvadž je jediné pravé. (…) Ve skutečnosti dává sekta svým zasvěcencům úplnou volnost, aby mohli plným právem hájit své stanovisko, že Bůh je i že Bůh není. A ti, kdož příkře popírají existenci Boha, jsou bez obtíží přijímáni stejně jako ti, kdož se domnívají, že Bůh sice existuje, mají však o něm zvrácené názory, jako tomu bývá u panteistů, což ovšem neznamená nic jiného, než že se ponechá jakési klamné zdání Boží přirozenosti a zároveň s tím odstraní pravda. A když se tato nejzákladnější pravda vyvrátí nebo se jí otřese, musí nutně zakolísat také ty pravdy, k jejichž poznání nás vede přirozený řád, že vše povstalo svobodným aktem vůle Boha stvořitele, že svět je řízen Prozřetelností, že duše lidská nezaniká a že po tomto pozemském životě nadejde jiný.“

Papež se dále rozepisuje o neblahých důsledcích takovéhoto uvažování:

„Když se pohřbí tyto zásady, jež tvoří základ přirozeného řádu a hlavní pilíř poznání a životní praxe, tu se brzy projeví následky v mravním životě jedince i společnosti. (…) Bůh, Stvořitel světa a zároveň jeho prozíravý Vládce; věčný zákon přikazující zachovávat přirozený řád a zakazující ho porušovat; poslední lidský cíl, nekonečně přesahující věci lidské a tento pozemský domov: to jsou zdroje a základy veškeré spravedlnosti a mravnosti. Jestliže ty se odstraní, jak to činí naturalisté a zednáři, bude tím znemožněno poznání, v čem spočívá znalost dobra a zla a jak toto rozlišení obhájit.“

Zkáza mravů není jen nutným důsledkem ideologie svobodných zednářů, nýbrž i jejich záměrem:

„K potvrzení toho, co bylo řečeno, může posloužit skutečnost, kterou lze obtížněji slovy vyjádřit než ji pochopit. Poněvadž totiž lidem prohnaným a vychytralým nikdo nesloužívá s takovou otrockou povolností jako ti, jejichž duch je vysílen a podlomen vládou vášní, vyskytli se v zednářské sektě lidé, kteří vyhlásili a navrhli použít jakéhokoli úskoku k tomu, aby strhli mnohé k ničím neomezeným náruživostem; a ti se takto stanou poslušným nástrojem v jejich troufalém záměru.“

Lev XIII. poukazuje na to, že s naturalismem, potažmo svobodným zednářstvím, přichází oslabení rodiny:

„Pokud jde o rodinné společenství, dá se celé učení naturalistů vystihnout takto: Manželství je jenom jakýmsi druhem občanské smlouvy; právem lze je rozvázat se souhlasem těch, kdož smlouvu uzavřeli, přičemž moc nad manželským svazkem náleží státním úředníkům. Dětem se při výchově nemá vštěpovat žádný pevný a vyhraněný názor; je záležitostí každého z nich, aby si po dosažení určitého věku samo zvolilo své náboženství. V tom se však s naturalisty úplně shodují zednáři, a nejen že se shodují, ale již dlouho se snaží, aby tyto názory pronikly do mravů a do každodenního života.“

A podotýká, že „zednářská sekta usiluje zmocnit se výchovy mládeže. Cítí, že snadno mohou podle své libovůle utvářet křehkou a poddajnou vůli onoho věku, a tak vychovávat státu jimi vytoužené občany.“

Svobodné zednářství narušuje nejen rodinu, ale svým bludným pojetím i autoritu ve státě, neboť prohlašuje:

„Zdrojem všech občanských práv a povinností je buď lid, nebo státní moc, a to jen taková, drží-li se nových zásad. Stát má kromě toho být bezbožecký; není důvodu, proč by se při existenci různých náboženství měla dávat přednost jednomu před ostatními; všechny musejí být postaveny na roveň.“

Papež činí také vysvětlující poznámku, pokud jde o členy tajných společností:

„Je však záhodno, aby to, co jsme řekli nebo co řekneme, bylo chápáno o zednářské sektě jako takové, s vědomím toho, že zahrnuje další spřízněné a přidružené společnosti; neplatí to však o jednotlivých členech těchto společností. Mezi nimi se zajisté mohou vyskytovat, a to nikoliv výjimečně, i lidé, kteří sice nejsou bez viny, poněvadž vstoupili do společností takového druhu, přece však nemají sami o sobě účast na jejich hanebných činech, ani neznají konečný cíl, kterého se snaží dosáhnout. Rovněž ze samotných spolků některé snad ani vůbec neschvalují krajní závěry, k nimž by měly logicky dojít, ježto nutně vyplývají ze společných zásad, kdyby je neodstrašovala sama jejich ohavnost. A opět místní a časové okolnosti nutí některé spolky, aby si vytkly rozumnější cíle, než by si samy přály nebo které sledují jiná sdružení. A přece se proto nemají pokládat za cizí zednářskému spřažení, protože to nelze posuzovat podle dokonaných činů a toho, čeho dosáhlo, nýbrž podle jeho obecných zásad.“

Na závěr Lev XIII. uvádí prostředky k „vypuzení nečistého jedu, který koluje v žilách národů“.

Za prvé, je nutné „strhnout zednářství masku“ a „ukázat, jaké skutečně je“. „Ať se nikdo nenechá oklamat předstíranou počestností, že v zednářských záměrech není ničeho, co by bylo v rozporu se svatostí náboženství a dobrými mravy; jelikož účel a povaha této sekty jsou ze své podstaty zločinné, nemůže být dovoleno do ní vstupovat nebo ji jakkoliv podporovat.“

Za druhé, je nezbytné, aby „věřící hlouběji poznávali přikázání náboženství“.

Za třetí, je třeba větší angažovanosti laiků, „kteří v sobě spojují lásku k náboženství a k vlasti s bezúhonností a vzdělaností“.

Za čtvrté, Lev XIII. doporučuje podporu a šíření třetího řádu sv. Františka, „neboť samotným účelem řádu, jak byl stanoven zakladatelem, je zvát lidi k následování Ježíše Krista, k lásce k Církvi, k naplňování všech křesťanských ctností; proto tedy může prokázat velké služby při potlačování nákazy ničemných sekt“.

Za páté, papež upozorňuje na nebezpečí, kterému jsou vzhledem ke své mnohdy nelehké životní situaci vydáni dělníci, a vyzývá, aby se jim věnovala větší pozornost.

Za šesté, nesmí se zapomínat na význam katolické charity, která „dává viditelný a zářný příklad“ křesťanské lásky k bližnímu.

Za sedmé, „abychom dosáhli snáze svého cíle, svěřujeme Vaší (biskupů) svědomité bdělosti ještě více mládež, jež je nadějí lidské společnosti. Výchovu mládeže považujte za jednu ze svých největších starostí a nedomnívejte se, že jakákoli ostražitost je dost velká, aby nebylo třeba vyvinout ještě větší, k ochránění dospívající mládeže před těmi školami a učiteli, od nichž se lze obávat morového dechu této sekty.“

Lev XIII. končí svá doporučení a celou encykliku výzvou k modlitbě:

„Dobře víme, že naše společné úsilí nemůže postačit k vytrhání plevele na poli Páně, jestliže nám v našich snahách nebeský Hospodář vinice dobrotivě nepomůže. Je proto nutno vyprošovat si co nejúpěnlivěji a nejúzkostlivěji jeho pomoci a přispění, jak toho vyžaduje vážné nebezpečí a veliká tíseň.

Svobodné zednářství, povzbuzeno svými úspěchy, pozvedá drze svoji hlavu a zdá se, že jeho troufalost už nezná mezí. Všichni jeho přívrženci jsou vzájemně spjati ničemným spříseženstvím a společnými tajnými cíli, navzájem se podporují a jeden druhého povzbuzuje k páchání většího zla. Tak rázný útok si vyžaduje stejně rozhodný odpor; je tedy zapotřebí, aby se všichni dobří lidé sdružili v co nejširší společenství činu i modlitby. Od nich žádáme, aby se proti postupující síle sekt postavili svorně do sevřeného šiku a ani o píď neustoupili. Zároveň ať vztahují v modlitbě své ruce k Bohu a úpěnlivě prosí, aby se křesťanství šířilo a vzkvétalo, aby se Církev těšila nezbytné svobodě, aby poblouznění nabyli zdraví a aby již konečně omyly uvolnily místo pravdě a neřesti ctnostem.

Za svou pomocnici a prostřednici mějme Pannu Marii, Matku Boží, aby Ta, která již od svého početí přemohla satana, ukázala svou moc nad nešlechetnými sektami, v nichž nanejvýš očividně s nezkrotnou věrolomností a pokrytectvím ožívá ďábelský duch zpupnosti.

Dovoláváme se pomoci knížete vojska nebeského sv. Michaela, přemožitele pekelných mocností, jakož i sv. Josefa, snoubence Nejsvětější Panny, blahodárného ochránce katolické Církve v Nebi, apoštolů Petra a Pavla, velkých rozsévačů křesťanské víry a nepřemožitelných jejích obránců. V jejich ochranu a ve vytrvalost společných modliteb skládáme důvěru, že Bůh náležitě a dobrotivě přispěje ku pomoci lidskému pokolení uvrženému do tolika nebezpečí.“

Ve svých následujících encyklikách zmiňuje Lev XIII. svobodné zednářství v souvislosti se situací v některých zemích. První z nich je Officio sanctissimo (1887), která pojednává o Církvi v Bavorsku. V ní biskupům připomíná, aby varovali věřící před nebezpečím zednářství, a cituje slova sv. Lva Velikého: „Ozbrojte se zbožným zápalem pro věc náboženství a bdělostí; a nechť se z úsilí všech věřících stane nástroj proti nejkrutějším nepřátelům duše.“

Následují tři encykliky adresované především Církvi v Itálii, které se vyloženě týkají svobodného zednářství a jeho působení.

V Dall’alto dell’Apostolico Seggio (1890) Lev XIII. do značné míry shrnuje, co bylo řečeno v Humanum genus, ale věnuje také velkou pozornost protipapežským snahám zednářů. Papež tuto v říjnu vydanou encykliku končí mj. slovy: „Odevzdejme vše Bohu skrze naši Prostřednici, Nejsvětější Pannu Marii, nepřemožitelnou Královnu růžence, která má velikou moc nad pekelnými mocnostmi a která už tolikráte dala Itálii pocítit svou mateřskou lásku.“

Další dvě encykliky, které varují před nebezpečím svobodných zednářů, pocházejí z téhož dne, a to 8. prosince 1892. (Ve stejný den vyšla také třetí encyklika Magnae Dei Matris „o růženci a křesťanském životě“.) V Inimica vis, která je směřována italským biskupům, zaznívá jistá nevole, že předchozí papežská rozhodnutí jsou brána na lehkou váhu. Lev XIII. upozorňuje, že se zednáři snaží svými „sliby“ a „novotami“ svést nižší duchovenstvo, a slovy papeže sv. Felixe III. připomíná: „Neodporovat omylu je jako jej schvalovat; nebránit pravdu je jako ji potírat… Ten, kdo nevystupuje proti zjevnému zločinu, se případně stává podezřelým ze spoluviny.“

Druhá encyklika Custodi di quella fedeje adresována italskému lidu. Papež v ní viní svobodné zednáře za stávající neutěšitelný stav:

„Nebeská naděje a láska již nepozvedají lidská srdce, která se v potřebě nekonečna neukojitelně vrhají na pozemská dobra; a nevyhnutelně se s náruživou vášní pachtí za radovánkami, bohatstvím a postavením.“

Lev XIII. dále odsuzuje falešné zednářské vlastenectví a politiku:

„Skutečnosti svědčí, že zednářské vlastenectví není ničím jiným než sektářským sobectvím usilujícím ovládnout vše, a zejména novověké státy, které všechno přebírají a soustřeďují do svých rukou. Je nanejvýš zřejmé, že v záměrech zednářstva jsou slova jako politická nezávislost, rovnost, civilizace a pokrok nástrojem ke zlehčení závislosti člověka na Bohu v naší zemi, k oprávnění omylu a neřesti, souručenství jedné skupiny na úkor růstu ostatních občanů. Lidé vykoupení božskou krví se tak vracejí do rozdělení a svárů, zkaženosti a ostudného pohanství.“

Papež ukazuje na nebezpečí některých tzv. dobročinných spolků a vybízí rodiče k ostražitosti: „Ach, do kolika rodin dnes pronikli vlci v rouše beránčím!“

Lev XIII. zmiňuje svobodné zednářství i ve své encyklice Praeclara gratulationis publicae (1894), v níž volá východní schizmatické církve k jednotě víry. Píše: „Nechť Bůh ve svém milosrdenství zmaří jejich bezbožné záměry; nicméně ať všichni křesťané vědí a pochopí, že je třeba jednou provždy shodit zavrženíhodné jho zednářstva…“

Svobodné zednářství si našlo místo i v apoštolské exhortaci Annum ingressi (1902), v níž se Lev XIII. rok před svou smrtí ohlíží za svým pontifikátem. To jen potvrzuje, jakou váhu tomuto tématu přikládal.

Závěr

V papežských dokumentech týkajících se svobodného zednářství lze najít řadu společných prvků. Zdůrazňují nebezpečí tajných společností pro náboženství i společnost. Odsuzují samotný princip spiklenectví a nedovolenou přísahu. Poukazují na to, že na jménu tajné společnosti či spolku nezáleží, podstatné jsou myšlenky a pohnutky, ze kterých vychází a jimiž se řídí. Znovu a znovu opakují, že stanovisko Církve zůstává v této věci nezměněno, třebaže někteří tvrdí opak. U Pia IX. a Lva XIII. se pak setkáváme s tím, že jejich prohlášení bývají vydávána v souvislosti s mariánskými svátky, což jistě není náhodné.

Titulný ilustračný obrázok – fasáda domu so slobodomurárskymi symbolmi, zdroj: flickr.com