Bez nepatřičně dlouhých úvodů mohu říci, že jde o neuvěřitelně atmosférické místo, kterému velice sluší jeho relativní neprofláklost. I když, ta dostává poslední dobou zabrat. Ještě před několika lety naprosto zapomenutý kus země za psychiatrickou léčebnou v Praze – Bohnicích se už přece jen dostává do povědomí přespolních i místních. Stává se tak zásluhou mnoha článků a dokumentů, ať už jde o povedenou epizodu z cyklu „Po stopách tajemna“, anebo více či méně pitomé pokusy youtuberských partiček.
Zeď Bohnického hřbitova | foto: autor, jako i zbylé
Bývalý ústavní hřbitov nicméně vyzařuje neuvěřitelně silnou atmosféru každým lístkem břečťanu, jímž jsou pokryty tamní hroby, i jejich okolí. Vše graduje postupně. Nejdříve ukážete záda bohnické zástavbě a okolo zahrádkářské kolonie projdete až k lokalitě uprostřed malé pustiny, která dříve sloužila coby hřbitov. Ale to už bylo hodně dávno…
Bílá cihlová zeď na vyvýšeném kamenném podkladu je obrostlá neodmyslitelným břečťanem. Už sama o sobě působí, jako by střežila dávná tajemství těch, kdo jsou tady pohřbeni. Podél jejího obvodu dojdete k černé kovové brance a vejdete. Vstoupíte do umrlčího háje, kde leží pacienti léčebny, její zaměstnanci, ošetřovatelé, lidé z okolí a… řekněme, další. Představivost pracuje na plné obrátky, někdo se trochu bojí (jiný hodně) a všichni jsou pohlceni těžko vyslovitelnou magií zašlého „hřbitova bláznů.“ Není proto divu, že o tomto zvláštním, dvou a půl hektarovém place koluje spousta mýtů, pověr, extravilánových pověstí a „zaručených zvěstí.“ Ty jsou už samy o sobě poutavé, mnohem zajímavější je však skutečnost, že bohnický hřbitov má také své reálné záhady. Jak je odlišit od smyšlenek a jak vlastně vypadal příběh bohnického ústavního hřbitova? To si povíme v následujících odstavcích.
Trocha historie nikoho nezabije
(a snad ani neotráví)
Bohnický hřbitov byl zprovozněn roku 1909, tedy tři roky po otevření tamní psychiatrické léčebny. Výstavba moderní psychiatrické nemocnice v secesním slohu postupně vyústila de facto ve vznik samostatného nemocničního městečka. Jeho přirozenou součástí byl také hřbitov – pochopitelně v církevní správě – postavený zhruba 700 metrů od nemocničního areálu. Prvním pohřbeným se stal teprve jedenáctiletý ústavní chovanec František Jankovský (nikoliv Janovský, jak se často uvádí) a to jen pár dní po otevření. Muselo jít o velmi těžce nemocného chlapce, jako příčinu úmrtí Kniha zemřelých uvádí tuberkulózu a hydrocefalus. Rodiče zřejmě o nešťastníka nejevili zájem. U jeho jména se objevuje velmi vzácná (a smutná) poznámka – „nepovolali kněze“.
Postupem času vedle něj uléhali pacienti, včetně několika málo vrahů, kteří mají vyhrazenu nevelkou část hřbitovního pozemku v jižní části. Údajně mezi nimi byli zastoupeni hlavně „škrtiči“. Zároveň bychom zde našli náhrobky zaměstnanců, ošetřovatelů a řádových sester, starajících se o nemocné. Některé rakve vyrobili v rámci terapie sami pacienti. V neposlední řadě hřbitov slouží také lidem z bohnické aglomerace, protože ten dosavadní (přiléhající ke kostelu svatých Petra a Pavla) přestával stačit. Až do roku 1922 navíc Bohnice nejsou součástí Prahy a musí se v tomto spolehnout na sebe. Před začátkem první světové války ale mrtví přibývají toliko pozvolna. K obratu dochází až poté.
Dosud nevídaný válečný konflikt změnil nejen světovou mapu. Mnoho vojáků na frontě přichází o rozum a končí v léčebnách. Tu bohnickou nevyjímaje. Zvýšené psychické zátěži jsou ale vystaveni také jejich příbuzní doma, na což se někdy zapomíná. Bohnickému ústavu začínají žně a ty se nevyhnou ani přilehlému hřbitovu. Na počest rakouskouherským vojákům, jejichž mysl se zamlžila a oni už z léčebny živí neodešli, byla v prosinci 1917 vysvěcena působivá mohyla s nápisem „Corpora dant tumulo, sed patriae vitam“, tedy „Těla dána do hrobu, ale život vlasti“. Ta dnes v nejednom návštěvníku vyvolává opravdu makabrozní chvění. Posuďte sami.
Vojenská mohyla dodnes tvoří jednu ze dvou hřbitovních dominant. K její „smůle“ ji však ohromujícím dojmem přebíjí ta druhá – torzo někdejší umrlčí kaple, kam byla svážena těla před samotným pohřbením, eventuelně předáním rodině. Dnešní podoba kaple jako by vzešla z palety romantického malíře se zálibou v tajemnu a ponurých místech.
Ještě za první československé republiky nemá hřbitov o věčné nájemníky nouzi. Ve třicátých letech už sice dochází k pozvolnému úbytku pohřbů, ten ale v zásadě není nikterak dramatický. Znatelný úpadek bohnického hřbitova nadejde teprve během druhé světové války a prohlubuje se po jejím skončení. Důvodů je hned několik. Jednak ubývá hospitalizovaných pacientů i zaměstnanců a důležitou je také skutečnost, že se matematicky snižuje počet zemřelých, o jejichž těla příbuzní neprojeví zájem. To souvisí s určitou proměnou společnosti. Zatímco ještě ve dvacátých letech se k pohřbeným chovancům rodiny mnohdy stydí přihlásit, ke konci let čtyřicátých je vše poněkud jinak.
Do chodu hřbitova osudově zasáhly změny, které přinesl „vítězný únor“ 1948. V rámci nenávistného tažení proti všem odpůrcům komunistického režimu je hřbitov k prvnímu lednu 1952 odebrán z církevní správy. Dochází rovněž ke zrušení kostela. Tehdy už se zde pohřbívá jen velmi zřídka a poslední – dá se už říci ojedinělý -pohřeb má proběhnout v roce 1959. Zajímavé ovšem je, že některé údaje hovoří o ojedinělém pohřbívání ještě začátkem let sedmdesátých. Tyto informace lze jen velmi těžko ověřit. Začátkem roku 1963 je totiž bohnický hřbitov předán Pohřební službě hlavního města Prahy, odkdy paradoxně přestává jako pohřebiště existovat. Pohřební služba se o toto místo nestará a nechává ho bez dozoru chátrat. Pozoruhodná laxnost a lhostejnost začíná panovat také v příslušné administrativě.
Právě tehdy se nepoužívaný ústavní hřbitov začíná fatálně měnit. Na hrob sem už dojde málokdo, údržba de facto neexistuje, náhrobky jsou ponechány svému osudu. Kromě všudypřítomného břečťanu hřbitovní plochu pohlcují nejrůznější náletové rostliny. Z udržovaného pietního místa se stává pravý umrlčí miniprales. Mezi hroby se vydávají zloději kovů, za zdmi se vrší pohozené pytle s odpadem. Skládkování na hřbitově, dle mého soudu, představuje prasáctví, svými rozměry trumfující veškeré tajuplné historky o tomto místě.
Při své návštěvě bohnického hřbitova, v prosinci 2018 (z této doby pocházejí také přiložené fotografie), jsem náhodou potkal asi sedmdesátiletého pamětníka, který v Bohnicích po desetiletí žije. Ten mimochodem tvrdil, že viděl minimálně jeden náhrobek s datem úmrtí, kdy už se zde oficiálně pohřbívat nemělo. Vyprávěl mi právě o časech, kdy se zpustlé oblasti lidé většinou vyhýbali, popisoval, jak se hřbitov ztrácel pod nánosem divoce rostoucích keřů a zmínil se také, že puberťáci z nedalekého sídliště občasné výlety na hřbitov pojímali jako zkoušku odvahy. Kromě nich se tady ale koncem osmdesátých let objevují malé skupinky satanistů. Tehdejší Veřejná bezpečnost proti nim podnikne dva zátahy v letech 1988 a 1989, kdy hřbitov na udání dokonce obklíčí, pročeše a ďáblovy uctívače pozatýká. Podle současného dobrovolného správce hřbitova, Jiřího Vítka, se partička velmi mladých satanistů jednorázově objevila na záběrech z fotopastí někdy v roce 2008.
Jistou labutí písní hřbitova byl rok 1984. Štáb režiséra Miloše Formana na něm tehdy natáčel jednu z posledních scén oscarového filmu Amadeus, a sice pochmurné ukládání hudebního genia Mozarta do hromadného hrobu.
Dění bezprostředně po roce 1989 hřbitovu nepomohlo, spíše naopak. V hektických převratových měsících po něm takzvaně neštěkl pes. Podle nově nastavených majetkových poměrů přešel automaticky do vlastnictví státu, který tak nějak nevěděl, co s ním počít, a tak pro jistotu nedělal nic. Veškeré negativní jevy z padesátých, respektive šedesátých let pokračují se zvýšenou intenzitou a hřbitov tak dostává onu pověstnou „poslední ránu“. Alespoň se to v těch letech takto jeví.
Na lepší časy se zableskne teprve začátkem roku 2013, kdy se hřbitova „ujímá“ někdejší hasič a předseda Unie bezpečnostních sborů, bohnický zastupitel a později místostarosta, Jiří Vítek. Za pomoci spolupracovníků ze spolku Tajemná místa je odvezeno zhruba 40 tun skládkovaného odpadu. Dobrovolníci také odstraní náletové dřeviny, aby se hřbitovem vůbec dalo projít, a kvůli zachování atmosféry ponechávají pouze břečťan. Roku 2014 je zde páterem Kofroněm odsloužena mše za oběti první světové války, hřbitov je aktuálně volně přístupný. Jiří Vítek několik let pořádal noční komentované prohlídky hřbitova, ty jsou ale aktuálně zrušeny kvůli Vítkově zaneprázdněnosti.
Má jít o místo s nejvíce negativní energií v celé České republice, někteří z návštěvníků prý pociťují nepříjemný tlak na hrudi. Má osobní zkušenost nic takového nepotvrzuje. Ano, zdejší atmosféra je skutečně velice silná a může vyvolávat mnohé otázky či pocity. Že bych zde ale vnímal cosi zlého nebo nepřátelského říci nemohu. Jiří Vítek, stejně jako bohnický farář a pamětník Jan Kofroň naopak svorně hovoří o dnešní atmosféře „vyčištěného“ hřbitova jako o jednoznačně pozitivní.
Jako zajímavost dodávám, že u několika náhrobků s naprosto zmizelými nápisy se i dnes objevují zapálené svíčky. Jako by někdo po těch dlouhých letech chodil najisto. Příbuzní, kamarádi? Kdo ví…
Co se na bohnickém hřbitově nikdy nestalo
(mýty a nesmysly, které se o tomto místu šíří)
V této krátké pasáži se rychle vypořádáme s bludy okolo bohnického ústavního hřbitova. Těch se v posledních letech neobjevilo zrovna málo. Jejich náhlý výskyt patrně souvisí s průnikem hřbitova do moderních extravilánových pověstí, šířených senzacechtivými youtubery. Zajímavé je, že střípky z těchto mýtů občas pronikají také do seriozních textů. Podívejme se na ně blíže:
- Jsou zde šachtové hroby, nebožtíci leží vyskládáni až ve třech vrstvách – Hloupost. Na hřbitově je místa dost, vždyť byl opuštěn kvůli své nevyužitosti. Církev hřbitov řádně spravovala, pohřbívalo se zásadně stylem „jedno tělo – jeden hrob“. Existence šachtových hrobů (nadto třívrstvých)by navíc odporovala veškerým normám.
- Uvidíte tu otevřené hroby – Kdepak! Jde o pozůstatky někdejších vodních nádrží k zalévání květin. Pravdou však je, že na dnešním zchátralém hřbitově tyto díry v zemi působí v břečťanu děsivě a mohou z dálky vypadat jako odkryté hroby.
- Břečťan záhadně zůstává pouze na hřbitovní půdě a nepřerůstá za zeď – Z fotografií vidíte, že tomu tak není.
- Pohřbívali se zde lidé, které nepřijaly křesťanské hřbitovy – Z textu je patrné, že hřbitov byl ve správě římskokatolické církve a byl tedy „křesťanský“.
- Leží tady zajatí italští vojáci z první světové války – Neleží. Ve skutečnosti jde o chovance psychiatrické léčebny z Tridentu. Ten se nacházel v rakouskouherské monarchii, žila zde však italská menšina. Poté, co Itálie odvrhla neutralitu a zapojila se do války proti Rakousku – Uhersku, byli „rakouští Italové“ evakuováni do vnitrozemí, neboť Rakušané se z jejich strany báli diverzních akcí. Evakuace se týkala rovněž psychiatrické léčebny. Osmačtyřicet pacientů z Tridentu zemřelo v bohnické léčebně a jsou tedy pohřbeni na tamním hřbitově. Organizovaný přesun italských válečných zajatců do Bohnic,spojený s jakousi likvidací,se tedy nekonal. Přesto bychom na zdejším hřbitově pár zajatých vojáků z první světové války našli. Konkrétně jde o sedm Rusů, tři Italy a dva Srby.Byli sem dopraveni rakouských zajateckých táborů, poté co u nich propukly příznaky duševní choroby.
Skutečná tajemství bohnického hřbitova
(něco k oprávněnému mudrování)
Množství nepravdivých zvěstí jistě můžeme přejít mávnutím ruky, s odkazem na věčně bujnou lidskou fantazii. Bohnický ústavní hřbitov ale nabízí taktéž záhady, které stoprocentně mají, anebo by pravděpodobně mohly mít, oporu v realitě. Ty už se tak lehce odbýt nedají a proto se u nich, na rozdíl od předchozích báchorek, zastavíme podrobněji.
- Tajemný náhrobek tajemné ženy
- Karel Chotěžovský nebo Gavrilo Princip?
- Železná lady v bohnické hřbitovní džungli
- Vrah Otýlie Vranské…?
- Neznámé hroby bohnického hřbitova (Chybějící přehled o nájemnících)
Skutečná tajemství bohnického hřbitova
(něco k oprávněnému mudrování)
Množství nepravdivých zvěstí jistě můžeme přejít mávnutím ruky, s odkazem na věčně bujnou lidskou fantazii. Bohnický ústavní hřbitov ale nabízí taktéž záhady, které stoprocentně mají, anebo by pravděpodobně mohly mít, oporu v realitě. Ty už se tak lehce odbýt nedají a proto se u nich, na rozdíl od předchozích báchorek, zastavíme podrobněji.
1. Tajemný náhrobek tajemné ženy
Většina hrobů na bohnickém ústavním hřbitově po letech chátrání postrádá jakékoliv náhrobky. Pak se zde nachází nemálo náhrobků, které jsou zašlé, zarostlé a nečitelné. S trochou štěstí můžeme narazit i na ty, kde jména a data přečteme. Už sto sedm let tady však stojí jeden jediný, který vypadá jako pravidelně udržovaný a všechny údaje na něm čteme naprosto bez problémů. Hřbitovní kámen označuje místo posledního odpočinku mladé ženy, jejíž jméno by se podle tradice nemělo vyslovovat. K tradicím chovám úctu, ale napsat není totéž, co vyslovit. Takže – jde o hrob Marie Tumy Reiter, která zemřela v dubnu 1912, ve věku pouhých devětadvaceti let. Její neporušený náhrobek provokuje k otázkám. Kdo vůbec byla Maria Tuma Reiter?
Příliš o ní nevíme. Narodila se v rakouském Štýrsku, odkud přišla do Prahy. Když jí bylo třiadvacet, provdala se za českého kovodělníka Antonína Tůmu. Spolu měli dvě děti a nejspíš žili docela šťastný život. Maria až do konce života pracovala jako chůva a služebná v movitější rodině. Přestože i v seriozních dokumentech a článcích se často uvádí, že zemřela na „úbytek mozku“, není tomu tak. Kniha zemřelých jasně hovoří o plicním zánětu, s podotekem „zemřela náhle“. Onen úbytek mozku, latinsky atrophia cerebri, je v knize zemřelých jako příčina smrti uveden u mnoha pacientů, ne však v případě Marie Tumy Reiter. A přestože místem jejího úmrtí je „Královský český ústav pro choromyslné v Bohnicích“, veškeré poznatky nasvědčují, že nebyla jeho pacientkou. Nejspíše jen bydlela v „bohnické kolonii“. Neumím si představit rodinu – navíc zámožnější – která by do své domácnosti a k dětem pustila ženu s příznaky duševní choroby.
Podivuhodná Maria Tuma Reiter však přesto skrývá jeden velký otazník, spojený s její osobou. Kdo a proč po tak dlouhá léta udržoval její hrob a jak je možné, že přečkal bez úhony ta desetiletí zmaru? V posledních letech náhrobek udržuje zmíněný spolek Tajemná místa, pomáhají také neorganizovaní návštěvníci hřbitova, kteří, mimo jiné, nosí ke hrobu Marie svíčky a další upomínkové předměty. Palec nahoru musím v tomto směru chtě nechtě ukázat i spiritistům, jakkoliv jejich údajnou komunikaci s mrtvou Marií vnímám – mírně řečeno – velmi kriticky. Jestliže s ní „mluví“ zajímalo by mě, zda umí německy, protože němčina byla pro mladou ženu rodnou a hlavní řečí. No, zarýt jsem si musel, ale nic ve zlém. Každý má nějakého koníčka.
Tato péče, pokrývající relativně krátké období, ale nemůže být odpovědí na celou otázku. Jistě, předpokládejme, že Maria Tuma Reiter měla milujícího manžela. Antonína Tůmu jsem hledal v seznamu padlých první světové války ve Vojenském ústředním archivu. Není tam a můžeme tedy předpokládat, že Velkou válku přežil. Dlouhá léta tedy mohl o hrob pečovat on, stejně jako jeho děti. Konec konců, nápis „Unsere geliebte Mutter“ (naše milovaná matka) na Mariině kameni by mohl napovídat o silném vztahu mezi ní a dětmi. Dobrá. Jenže stále nám zbývá objasnit několik dekád, kdy už nežil ani Antonín Tůma, ani jeho ratolesti.
Jde přitom právě o kritické období. Jen si to zkuste představit – hřbitov oficiálně neexistuje, zarůstá břečťanem, náletovými dřevinami a bůhví čím ještě. Je už neznámý, skoro zapomenutý. Za zdmi se vrší pytle odpadků, příležitostně zde rabují zloději kovů, objevují se satanisté se svými rituály, možná i vandalové. A přesně v takových podmínkách sem kdosi pravidelně chodí udržovat jeden hrob. Víme, že manžel, ani děti už to být nemohou. Ten někdo má přesto skutečně silnou motivaci a dost možná neběží o jednoho člověka, nýbrž o více lidí Kdo? Proč? Příbuzní ještě z Rakouska? Asi sotva. Někdo z rodin, v nichž Maria pracovala? Možná. Čím si je/ho Maria Tuma Reiter tolik získala, když byl ochoten opakovaně vstupovat na místo, označované za jedno z nejděsivějších? Třeba se jednou dočkáme odpovědi.
2. Karel Chotěžovský? Gavrilo Princip?
Druhá záhada bohnického hřbitova vypadá na první pohled bizarně až nemožně. Jeden z hrobů bez náhrobku má ukrývat srbského atentátníka Gavrila Principa. Mladého studenta, který v létě 1914 výstřely z pistole Browning M1910 ráže 7,65 milimetru zabil rakouskouherského následníka trůnu i s manželkou (tu však usmrtit nechtěl). Srbského idealistického patriota, jehož výstřely posloužily jako záminka k nepovedenému rakouskému protisrbskému tažení, které vedlo k první světové válce.
Vzhledem k nízkému věku nemohl být Princip odsouzen k smrti, soud mu však udělil nejvyšší možný trest dvaceti let vězení. Pro jeho výkon byl zařazen do pevnostního vězení v českém Terezíně. Neduživý Princip byl držen v hrozných podmínkách, až 28. 4. 1918 zemřel na tuberkulózu.
Podle původní verze byl po válce exhumován z anonymního hromadného hrobu v Terezíně a převezen do Sarajeva v tehdejším Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (dnes v Bosně a Hercegovině). Jenže…
Samotná Principova terezínská exhumace stála na poněkud zmatečném základě. Jeho tělo označil toliko jeden z vězňů, jenž údajně věděl, kam rakouští věznitelé svou oběť pohřbili. Nic více. Ovšem tehdy nebyl důvod k podezřívavosti.
Teprve s odstupem let se objevují první svědectví a neurčité záznamy o podivném pohřbu, který se měl na ústavním hřbitově v Bohnicích odehrát pouhé dva dny po Principově smrti v Terezíně. Ty hovoří o noční návštěvě vojenské eskorty z terezínské pevnosti, za jejíž asistence bylo spuštěno do neoznačeného hrobu neznámé tělo.
V září 1942 gestapo rozbilo skupinu pracovníků bohnické léčebny, která se podílela na odbojové činnosti. Ústavní hrobník Slavata pak na výslechu, kromě jiného, potvrdil neobvyklý pohřeb z prvního května 1918 a uvedl, že neznámý byl do Knihy zemřelých zapsán jako Karel Chotěžovský. Osobu tohoto jména jsem v Knize zemřelých skutečně našel, přičemž odpovídá rovněž časová datace. Chotěžovský byl údajně demobilizovaným desátníkem (kaprálem) osmadvacátého pěšího pluku, který se po odchodu do civilu živil jako natěrač. Podle záznamu zemřel v bohnické léčebně na onen pověstný „úbytek mozku“.
Přestože jsem se podle uvedených nacionále snažil Chotěžovského dále dohledat na snad všech relevantních genealogických webech, nebyl jsem úspěšný. Na druhou stranu uznávám, že mé pátrání bylo pouze povrchní a jistotu bych mohl mít až po zevrubném hledání v konkrétních archivech. I tak je ale Chotěžovského „genealogická absence“ poměrně zvláštní a nahrává výše nastíněné teorii. Do očí mě taktéž v Chotěžovského záznamech praštila ona hodnost „kaprál“. U všech ostatních pohřbených vojáků tohoto hodnostního stupně je v Knize zemřelých uveden český hodnostní ekvivalent „desátník“. Znamená to něco?
Na tomto místě je vhodné poznamenat, že rakouskouherské úřady měly dobré důvody pro likvidaci Principovy památky. Věděly navíc, že český národ je většinově silně prosrbský. Konec konců, za první republiky bylo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávie) spojencem prvorepublikového československého státu. Vídeň rozhodně nechtěla, aby se u Principova hrobu scházeli srbofilové či odpůrci habsburského soustátí.
„Gavrilovou stopou“ se intenzivně zabývala Libuše Dobiášová, která byla v letech 1971 – 1986 ředitelkou bohnické léčebny. Ta na základě svých zjištění nabyla přesvědčení, že Princip na ústavním hřbitově skutečně leží. Její názor sdílí také další lékař bohnického sanatoria a známý dramaturg i publicista, Jan Cimický.
3. Železná lady v bohnické hřbitovní džungli
Někdejší britskou premiérku Margaret Thatcherovou zná asi každý, kdo není úplným ignorantem. Konzervativní politička, která znovudobyla Falklandy, rozdrtila hornické odbory, nakopla ostrovní ekonomiku a nikdy nevěřila v evropskou integraci. Takhle jí, v trestuhodném zjednodušení, většinou vnímáme. Není žádným tajemstvím, že lady Thatcherová několikrát navštívila Prahu. O tom, že zavítala na bohnický ústavní hřbitov, se ale příliš neví.
O svých pražských návštěvách se železná lady letmo zmiňuje v knize „Umění vládnout“. Vyznává se z obdivu k Praze, názorovým sympatiím k Václavu Klausovi, polemizuje s Václavem Havlem a zmiňuje setkání s českým veteránem britského královského letectva (RAF). Bohnické epizodě z roku 1996 bohužel nevěnuje ani slovo. Jisté je, že tou dobou bohnický hřbitov ještě vypadal jako zdevastovanými hroby protkaná džungle, přesto však stál slavné političce a jejímu doprovodu za návštěvu. Jeden z hrobů byl v přítomnosti železné lady exhumován a Thatcherová si z něj vyzvedla schránku s ostatky, stejně jako krabičku válečných vyznamenání. Vše si odvezla do Velké Británie. O této události není nic bližšího známo. Spekuluje se však, že Thatcherová sem zavítala pro ostatky někoho z dobrodružných předků Denise Thatchera, jejího manžela.
4. Vrah Otýlie Vranské…?
V průběhu září 1933 pobouřila československou veřejnost vražda příležitostné prostitutky Otýlie Vranské. Dvaadvacetiletou dívku kdosi brutálně zavraždil (patrně) sekáčkem na maso a následně její precizně rozčtvrcené tělo odeslal vlakovou poštou ve dvou kufrech do Bratislavy a Košic. Navzdory četnickému i policejnímu vyšetřování, jehož se účastnil rovněž legendární policejní rada Josef Vaňásek (reálná předloha seriálového rady Vacátka), se vraha nepodařilo nikdy dopadnout.
Zajímavou linku mezi vraždou Vranské a bohnickým hřbitovem později narýsoval slavný kriminalista Miloslav Nečásek. Ten patřil v letech 1935 – 1954 k ikonám československé kriminalistiky a za války také působil v domácím odboji. Muž, kterému se přezdívalo „pražský Maigret“ byl od kriminálky za komunistického režimu v padesátých letech vyhozen coby politicky nespolehlivý a musel se živit jako skladník. Nečásek se dožil vysokého věku, zemřel v roce 1996 a dostalo se mu patřičné rehabilitace. Ještě dva roky před smrtí poskytoval interwiev a radou pomáhal kolegům od fochu. Je velká škoda, že tyto řádky mi neposkytují dostatek prostoru a tak zájemce o Nečáskovu fascinující osobnost musím odkázat jinam.
Spisovatel a scénárista Viktorin Šulc vydal roku 1999 knihu „Když vzlétne děs a nevíra“, jejíž součástí jsou rozhovory s plukovníkem Nečáskem. Nečásek v knize viní z vraždy Otýlie Vranské muže, s nímž začátkem třicátých let sloužil na vojně u 202. dělostřeleckého pluku v Prešově. Byl jím četař Pavlíček, který trávil v čas vraždy dovolenku v Praze a jeho popis odpovídal dodnes neidentifikovanému mladíkovi, jenž Vranskou krátce před smrtí doprovázel. Nečásek navíc poznamenal, že Pavlíček v civilu pracoval jako pitevní laborant, což by vysvětlovalo ony dobře provedené řezy naporcovaného těla.
Nečásek tehdy ještě nepracoval u policie a svá podezření nemohl pátráním ověřit. Když roku 1935 nastoupil jako agent kriminálky, snažil se na Pavlíčka soustředit, ten se však nikdy nepřiznal a Nečásek byl pak nasazen do pohraničí, kde působil proti sudetoněmeckému hnutí. Myšlenky na podezřelého Pavlíčka ho neopustily, v pohnutých válečných časech ale ztratil na podezřelého jakýkoliv kontakt. Ještě v roce 1953, krátce před vyhazovem od Sboru národní bezpečnosti, se snažil zjistit Pavlíčkovy osudy, odpovědné úřady ale chtěly znát křestní jméno a datum narození četaře Pavlíčka. Tyto údaje však Nečásek neznal a tímto vše zhaslo.
Pozdějším soukromým pátráním plukovník Nečásek zjistil, že Pavlíček po válce skončil v bohnické psychiatrické léčebně, kde roku 1960 spáchal sebevraždu oběšením. Jeho křestní jméno však Nečásek před Šulcem neuvedl a vzal si ho tak do hrobu. Pobyt Pavlíčka v bohnickém ústavu potvrdil Jiří Vítek, podle kterého se dokonce měl Pavlíček při terapii k vraždě Otýlie Vranské přiznat.
Skrývá tedy břečťan bohnického ústavního hřbitova vraha Otýlie Vranské? Na to je velmi těžké odpovědět. I kdyby vrahem skutečně byl četař Pavlíček – a k této verzi se přiklání také další z renomovaných kriminalistů, Jiří Markovič – nemáme stoprocentní jistotu (nebo alespoň já ji nemám), že tento člověk na bohnickém hřbitově vůbec leží. Už datum pohřbu, rok 1960, je poměrně problematické. V tomto roce se zde už pohřbívat nemělo, byť víme, že existuje silné důvodné podezření na několik ojedinělých neregistrovaných pohřbů. Pavlíček mohl (nebo nemusel) umřít v bohnické léčebně, pokud ho však vyzvedla rodina, může ležet na kterémkoliv jiném hřbitově.
Záznamy po roce 1951 neexistují, přičemž stoprocentní informační pokrytí bohnického hřbitova končí prosincem 1934. Další knihy mrtvých se nikomu z historiků či badatelů nepodařilo dohledat. V následujících obdobích jsou k dispozici kusé informace, od ledna 1963 se už záznamy vůbec nevedou.
Klíčem k posunutí celého případu je odhalení Pavlíčkových osudů, k čemuž nedojde, dokud nebude zjištěno jeho křestní jméno a ideálně taktéž nacionále. To si vyžaduje mravenčí badatelskou práci – ideálně vojenského historika – který by dokázal Pavlíčka najít v evidenci prvorepublikového 202. dělostřeleckého pluku. Není to nemožné. Potom bychom viděli, co dál.
Neznámé hroby bohnického hřbitova
(Chybějící přehled o nájemnících)
V poslední kapitole mého reportážního článku se do jisté míry vracím k výše zmíněnému. Vzhledem k chybějícím záznamům, neověřitelným svědectvím a indiciím, o nichž budu hovořit, existují určitá podezření, směřující k dalším osobám, které možná ulehly pod bohnický břečťan
Stopa Svobodných zednářů?
Na úvod bych rád poznamenal, že nejsem příznivcem konspiračních teorií a nevěřím blouznivým zkazkám o zednářské světovládě. Vycházím však z faktu, že existence tajných zednářských společností je prostou historickou skutečností, stejně jako to, že zednáři (a další tajné společnosti) si libují v jinotajích a symbolice.
Jiří Vítek několikrát v rozhovorech pro média zmínil tvrzení pamětníků, kteří prohlašovali, že na několika málo náhrobcích viděli symboly, spojené se svobodným zednářstvím. Mělo se jednat o kružidlo, pyramidu, nebo trojúhelníkové oko. Jedná se však o tvrzení, která vzhledem ke stavu hřbitova nemůžeme potvrdit ani vyvrátit. Na tomto místě rovněž upozorňuji, že mnohé symboly, vydávané za „zednářské“, mají dávnou předzednářskou historii a nemusí s tímto spolkem vůbec souviset. Typickým příkladem je právě „trojúhelníkové oko“. S tím se můžeme setkat už v pantheonu egyptských bohů (Usireovo oko), přičemž jako symbol stále bdící Trojice Boží je doposud po staletí běžně užíván křesťanskými církvemi.
Mohly mít informace o zednářských hrobech vliv na režiséra Miloše Formana, když vybíral hřbitov pro pohřební scénu z Amadea? Víme přece, že Wolfgang Amadeus Mozart byl členem zednářské lóže s názvem „K dobročinnosti“. Jeho opera Kouzelná flétna je považována za dílo postavené na zednářské filozofii a symbolice. Některé údaje dokonce hovoří o tom, že část spolubratrů z lóže Mozartovi vytkla až přílišné odhalení zednářských postulátů nezasvěcené veřejnosti.
Konkrétnější podezření vyslovil Jiří Vítek v souvislosti mohylou, o které píši výše. Připomeňme, že byla vysvěcena roku 1917, k památce vojáků rakouskouherské armády, kteří ztratili rozum a zemřeli v bohnické léčebně. Je však otázkou, zda autor, pražský architekt František Thoř, nevyužil situace k zakomponování zednářského vzkazu. Vítek upozornil, že na na dvou protilehlých stranách mohyly pod vrcholem jsou vidět první a poslední písmena řecké abecedy – alfa a omega. To nebylo až tak neobvyklé, potíž je v tom, že alfa, tedy počátek, má být obrácena k východu slunce, zatímco omega k západu. V případě bohnické mohyly však písmena směřují na sever a jih. To je skutečně netypické a může to odkazovat k jakémusi sdělení, určenému pouze povolaným očím.
Pro server refresher.cz navíc Vítek uvedl: „Pak je tu trojka. Celá mohyla je osázena dvěma kapkami a jediné místo, kde jsou tři, je tady pod smrtí. Když se podíváme na alfu, která je na druhé straně, tak ta se skládá ze dvou nástrojů – kružítka a v něm je vložený úhelník, což je zednářský znak.“
Nejdivočejší teorie některých badatelů vedou až k závěru, že ve vnitřním prostoru mohyly je pohřben některý ze svobodných zednářů – pacient ústavu, kterého sem převezli z fronty. K této hypotéze jsem opravdu krajně skeptický. Stojí pouze na domněnkách a neopírá se o jediný, ani nepřímý, důkaz. Správcem hřbitova byla navíc roku 1917 římskokatolická církev, která svobodné zednáře vnímala povětšinou negativně. Možnost, že by na posvěcené půdě strpěla zednářský hrob, a uvolnila tělo zemřelého zednářům, se mi jeví jako naprosto vyloučená.
Američtí nebo britští letci z druhé světové války…?
Zajímavé, jakkoliv bohužel neurčité, svědectví přednesl jeden ze samotných „insiderů“. Již zmíněný bohnický farář a pamětník Jan Kofroň několikrát vzpomínal na časy, kdy jeho strýc na ústavním hřbitově opečovával hroby „Angličanů či Američanů“. Kofroň, podle vlastních slov, hroby několikrát viděl a označil je jako dobře udržované. Rodiny zemřelých měly každý rok posílat Kofroňovu strýci peníze, určené na údržbu tohoto místa posledního odpočinku.
Tato informace mě více než překvapila, protože skutečně nevím, jak se na bohnický hřbitov mohli dostat Američané nebo Britové. Napadá mě pouze jediné vysvětlení. Pokud se páter Kofroň nemýlí, mohlo by se jednat o americké nebo britské letce, sestřelené při bojových operacích nad Prahou a Středními Čechami za druhé světové války. Jak britská RAF, tak americká USAAF skutečně podnikaly proti Němci obsazenému – a silně průmyslovému – protektorátu bombardovací nálety. První, spíše sporadický, přišel v říjnu 1940. Letecké údery postupně nabíraly na síle a od roku 1944 už jich bylo poměrně hodně. Praha, Kolín, Kladno… to byly poměrně časté cíle spojeneckého bombardování.
Upřímně řečeno, tehdy už relativně málo používaný bohnický hřbitov s dostatkem místa mohli němečtí okupanti vnímat jako ideální místo, kam nepřátelské letce bez nežádoucího humbuku pohřbít. Myslím, že s nějakým značením by si nacisté příliš hlavu nelámali.
Jestli bohnický hřbitov skutečně ukrývá piloty RAF a USAAF, toť další výzva pro zapáleného vojenského historika. A Česká republika v tomto směru disponuje vysoce kvalitními pracovišti…
Co říci závěrem?
Doufám, že nic. Snad jsem k laskavému čtenáři dostatečně přesvědčivě promluvil těmito řádky. Třeba po jejich přečtení vzbudím jeho zájem k návštěvě nevšedně atmosférického místa, které v sobě snoubí tajemno, záhady a jinde nevídané makabrozní kulisy. To vše s odkazem na více než klikaté cesty, jimiž se ubírala naše historie.
Jako cíl poznávacího výletu rozhodně doporučuji, hlavně za sychravých podzimních a zimních dnů. K dobrému tónu poutníka – gentlemana samozřejmě patří úcta a pokora vůči místu s tak pohnutým osudem. Věřte mi, že nasáté dojmy pak budete nad půllitrem rozebírat velmi zevrubně.
