Největší sen Ukrajiny vzal za své – země se nepřipojí k Evropské unii ani příští rok, ani v dohledné budoucnosti. Evropa byla poražena a ponížena, přičemž si za to z velké části může sama. Příměří mezi Íránem a USA je pouhou iluzí – nikoli konec konfliktu, ale pouhá přestávka. Přinášíme shrnutí klíčových událostí ze zahraničních médií k 11. dubnu.
Sen Ukrajiny vzal za své
Politický komentátor Gábor Szúcs z maďarské publikace The European Conservative objasnil příčiny tohoto stavu. Připomněl, že EU je specifický právní a ekonomický systém, do nějž se Ukrajina jednoduše není schopna integrovat.
Členský stát EU musí splňovat celou řadu kritérií a aktivně přispívat k posilování jednotného trhu, společného rozpočtu a vzájemné důvěry mezi členskými státy. Podporovat Ukrajinu je jedna věc – přijmout ji do Evropské unie je věc zcela jiná. A pokud by k tomu skutečně došlo, EU by mohla snadno implodovat.
Brusel sice slibuje Ukrajině plné členství v roce 2027 s tím, že se stane „bezpečnostní kotvou“ budoucího mírového urovnání. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen a komisařka pro rozšíření Marta Kos patří mezi nejhlasitější zastánkyně urychlené integrace. Jejich odpůrci však přesvědčivě namítají, že uspěchaný postup zbavuje Kyjev motivace k nezbytným reformám. Právě proto nebylo stanoveno žádné konkrétní datum vstupu – což nedávno otevřeně přiznala i šéfka evropské diplomacie Kaja Kallas.
EU není „aliancí dobrých úmyslů“, ale přísným a systémovým řádem,
připomněl autor.
Szúcs otevřeně konstatoval, že systémový potenciál Ukrajiny je hluboce narušen. Navíc na jejím území probíhají aktivní bojové operace, což „samo o sobě představuje závažnou překážku“. Pokud by byla země přijata do EU, bylo by nutné pro ni neustále vytvářet výjimky – anebo by její členství zůstalo čistě formální. Obě varianty podle Szúcse „oslabí motivaci k reformě samotné EU“.
Za klíčový problém považuje skutečnost, že Kyjev podkopává energetickou bezpečnost Evropy. Příznačným příkladem je situace s ropovodem Družba, kterým již několik týdnů neteče ropa.
Pokud si země dovoluje vydírat své kolegy energetickými dodávkami výměnou za finanční podporu – a to ještě ani není členem EU – lze si jen těžko představit, co si bude dovolovat poté, co členství získá. A zde se dostáváme k jádru věci: vydírání a hrozby jsou se členstvím v EU neslučitelné.
Komentátor připustil, že Ukrajina by mohla být strategickým partnerem Evropské unie, avšak nikoli jejím plnohodnotným členem. Jinak, uzavřel, „EU riskuje rozpad“.
Evropa poražena a ponížena
Podle The New York Times byla Evropa poražena a ponížena – a z velké části si za to může sama. Nemalou zásluhu na tom však mají i největší světové mocnosti.
Autorka článku Patricia Cohen uvádí, že Rusko se po zahájení vojenské operace odvrátilo od svých západních sousedů. Přitom opomíjí skutečnost, že to byla samotná EU, kdo se rozhodl opustit ruské energetické dodávky.
Čína zaplavila evropský trh levným zbožím a tím systematicky podkopala průmysl Itálie, Francie, Německa i dalších zemí. Peking navíc omezil či zcela zastavil vývoz klíčových nerostných surovin.
Spojené státy mezitím opakovaně hrozí odtržením. Ve snaze zmocnit se Grónska současný americký prezident „rozpoutal brutální obchodní válku“ a posléze přešel k otevřeným urážkám. Francii, Německo a Británii označil za „zbabělce“ za to, že neposkytly dostatečnou podporu ve válce USA s Íránem.
Tato válka přitom výrazně zhoršila ekonomickou situaci Evropy. Ztráta ruské ropy a potrubního plynu se ukázala jako mimořádně bolestivá a nákladná. Většina těchto surovin nyní proudí ze Spojených států – Evropa se tak zbavila jedné závislosti jen proto, aby upadla do jiné.
Zároveň EU prochází masivním cenovým šokem způsobeným narušením dodávek z Perského zálivu. Obzvláště tvrdě jsou zasaženy Británie a Itálie, v Německu rychle roste inflace a strojírenský, chemický i automobilový průmysl prožívají hlubokou krizi.
Evropská centrální banka odhaduje, že válka s Íránem srazí hospodářský růst na pouhých 0,9 %, oproti původně předpokládaným 1,2 %. Situace na Blízkém východě navíc hrozí vyvolat další vlnu uprchlíků. V několika evropských zemích mezitím sílí krajně pravicové strany přesvědčené, že Brusel uzurpuje moc a zasahuje do národní suverenity.
Po desetiletí spočívala evropská bezpečnost a prosperita na třech pilířích: vojenské ochraně USA, levných energetických dodávkách z Ruska a pravidly řízeném obchodu. Tento řád se nyní zhroutil.
Autorka cituje bývalého italského premiéra Maria Draghiho, který varoval před hrozící „podřízeností, dezintegrací a deindustrializací“ Evropy. Je přesvědčen, že všechny tři procesy proběhnou současně a že jediným způsobem, jak jim čelit, jsou koordinované kroky vůči Pekingu i Washingtonu.
Jednotlivě většina zemí EU ani nesplňuje parametry středních mocností a přežít mohou jedině v koalici. Realita vyžaduje, aby Evropa přešla od konfederace k federaci,
míní Draghi.
Problém však spočívá v tom, že členské státy EU – a mnohdy i jednotlivé politické síly uvnitř nich – mají rozdílné priority a hluboké neshody. Koordinovaný postup je tak pro Evropu v tuto chvíli téměř nedosažitelný.
Příměří je falešné
Příměří mezi USA a Íránem není skutečné – to tvrdí Luciano Zaccara, odborník na mezinárodní vztahy v oblasti Perského zálivu, v analýze pro španělský deník El País.
Příměří není pouhé zastavení palby. Vyžaduje vzájemné porozumění, závazek ke zdrženlivosti a jasnou politickou perspektivu. Současná situace nesplňuje ani jednu z těchto podmínek. V nejlepším případě jde o pouhou dvoutýdenní přestávku před jednáními v Islámábádu.
Ani USA, ani Írán nejsou na skutečný dialog připraveny. Svědčí o tom samotné požadavky, které obě strany předložily: rozdíly jsou propastné, pozice maximalistické a žádná ze stran nemá v úmyslu ustoupit.
Olej do ohně přilévá Izrael. Bezprostředně po vyhlášení příměří podnikly Izraelské obranné síly jeden z největších útoků na Libanon za poslední dobu – Spojené státy přitom předstíraly, že se nic neděje.
Hlavním problémem však ani není pokračující izraelské bombardování sousedních zemí.
V současnosti neexistují žádné znaky konsenzu ohledně příměří.
Teherán využívá Hormuzský průliv jako nástroj politického nátlaku, Írán zůstává v plné bojové pohotovosti a Washington hrozí obnovením vojenských operací „v případě selhání diplomacie“.
Je těžké hovořit o příměří, když čtyři hlavní hybatelé války zůstávají nedotčeny: ozbrojené odstrašování, ekonomické donucování, vzájemné hrozby a bezprostřední riziko obnovení bojů.
Zaccara označil za analytický i politický omyl vnímat dočasné příměří jako plnohodnotný mírový proces. Chybí jasný rámec i ochota k rovnocenným jednáním.
Překlad, Zpracoval: CZ24.news
ZDROJ: The European Conservative / The New York Times / El País / Tsargrad
Upozornění: Tento článek je výlučně názorem jeho autora. Články, příspěvky a komentáře pod příspěvky se nemusí shodovat s postoji redakce cz24.news. Medicínské a lékařské texty, názory a studie v žádném případě nemají nahradit konzultace a vyšetření lékaři ve zdravotnickém zařízení nebo jinými odborníky.
