Inspirováno knihou amerického ekonoma Thomase Sowella.
Mýtus první: Svoboda je rovnovážný výchozí stav
Svobodná společnost není ani rovnovážný, ani výchozí stav, do kterého se společnost po svém vychýlení směrem k nesvobodě vrací. Svobodná společnost je naprosto výjimečná situace v lidských dějinách.
Historická anomálie se formovala během dlouhých staletí. Její první zárodky se objevily v roce 1215 v Anglii. V tomto roce byla v Anglii podepsána slavná „Magna Carta Libertatum”. První dokument v historii, který se nějakým způsobem pokusil omezit absolutní moc krále. Nikdo podpis na listině nebral moc vážně, a proto se krátce poté rozpoutala takzvaná první válka baronů. Kdo by také chtěl dát svobodu poddaným bez boje?
Trvalo dalších více než 450 let, než vznikla první deklarace nějakých lidských práv. Psal se rok 1688 a dokument nese název „Declaration of Rights”. Měl 13 klauzulí a ta s číslem osm ustavuje, že „parlament musí být svobodně zvolen”. Za deklaraci zaplatilo mnoho statečných mužů svou krví během anglické „Glorious Revolution”. Za 88 let se za oceánem další muži odvážili podepsat listinu, ve které přímo v její preambuli napsali, že o osudu národa budou rozhodovat „jeho lidé”. Opět tekla krev, protože svoboda se nikomu dobrovolně nedává.
Svoboda není rovnovážný stav. Je to spíše vůz se čtyřmi koly na vrcholu strmého kopce, u kterého v každém okamžiku trčí jedno kolo ve vzduchu a pro rozjezd stačí, aby se pohnulo druhé kolo. Důkazem jsou události posledních několika let v zemích západní civilizace.
Nebezpečí prvního mýtu pramení z víry, že se kára vrátí nahoru sama. Že není třeba vynaložit žádné úsilí nebo že si ti, kteří strčili do druhého kola, uvědomí, že přestřelili.
Přejme České republice k jejím narozeninám hodně občanů, kteří se odhodlají držet vší silou druhé kolo.
Mýtus druhý: Chudoba vzniká
Mýtus druhý pravděpodobně nelze vymýtit. Je hluboce zakořeněn v každém člověku, neboť je lidskou přirozeností věřit, že si lidé mají být rovni. Oni si mají být rovni, ale pouze v příležitosti, ne nutně ve výsledku. Kombinace dobrého úmyslu a opomenutí malého detailu vede k tragickým koncům.
Mýtus, že chudoba vzniká, je veden málokdy zpochybňovaným předpokladem, že někde existuje bohatství, ze kterého si někdo bere více, a proto na druhého zbyde méně. Za základě tohoto předpokladu lze snadno dospět k závěru, že řešením chudoby je vzít tomu, kdo má více, a spravedlivě to rozdělit. To je program, který propagují dnes a denně média a všechny školy.
Chudoba nijak nevzniká, chudoba je. Chudoba je vždy výchozím stavem. Stejně jako nesvoboda a útlak. Do stavu chudoby se bohatá společnost vrací vždy, když naruší nezbytné podmínky pro to, aby se bohatství tvořilo. Z chudoby se dostane, když vytvoří podmínky pro tvorbu blahobytu. Bohatství netvoří ani stát, ani všichni lidé rovnoměrně. Někomu je prostě shůry dáno nebo má kopec štěstí na to, aby vymyslel iPhone nebo vyráběl boty Baťa pro celý svět.
Je to nespravedlivé? Možná ano, ale je to méně nespravedlivé než fakt, že pouze několik lidí vyhraje ve sportce. Zdánlivá nespravedlnost je jedním z důvodů, proč je druhý mýtus nejnebezpečnější nákazou svobodné společnosti. Neexistuje žádná vakcína a léčba je pomalá a krutě neefektivní. K dispozici je pouze trpělivá a soustavná argumentace.
Pokud lidé nedostanou svobodu snažit se uspokojit potřeby svých spoluobčanů, bohatství nevzniká. Výsledek není mnohdy spravedlivý. Někdo v loterii podnikání vyhraje, a někdo ne. Ale ten proces je spravedlivý. Každý si může zahrát. Společnost bohatne, protože lidé mají motivaci sázet a zkoušet vyrobit lepší nebo levnější výrobky. Výherce v loterii je přijatelnou daní společnosti za svobodu si zahrát pro každého bez ohledu na jeho původ nebo vzdělání.
Vábení druhého mýtu je stejně neodolatelné jako zpěv Sirén, před kterými si řečtí námořníci museli zalévat uši voskem a Odysseus se pro jistotu přivázal ke stěžni.
Kéž by se našlo dostatek vosku k zalití potřebného množství uší a vláda si koupila dostatečně dlouhý provaz, aby se ke stěžni mohli přivázat všichni.
Mýtus třetí: Člověk je spíše nádobou ctností
Když člověk dostane moc říkat ostatním, co mají dělat, nezneužije toho. To je logickým důsledkem přesvědčení o dokonalosti průměrné lidské bytosti. Historie pravděpodobně nabízí sto odstrašujících příkladů na jeden možná pozitivní, ale to v žádném případě nebrání tomu, aby mýtus neustále přežíval.
Přitom se jedná o ničím nepodloženou víru. Nelze doložit historickými událostmi, je spolehlivě vyvrácena osobními zkušenostmi každého člověka a upřímný jedinec sám sobě přizná, že když může ovládat druhé, je to minimálně příjemný pocit.
Tragickou roli tady sehrává, slovy Fridricha Hayeka, osudná domýšlivost. Arogance, že blahobyt, který vytvořily předešlé svobodné generace, není dostatečný. Že svobodná společnost má spoustu chyb. Že je někdo vzdělaný a chytrý bude schopen odstranit a dotáhnout vše k naprosté dokonalosti. Že správně vybraný expert nepodlehne svodům moci, která mu bude muset být svěřena, aby mohl napravovat chyby. Tomu dej, tomu seber, tady to zreguluj, a když za tebou přijdou s žádostí, neber úplatky!
Víra, že všemocná byrokracie bude moudře vládnout ku prospěchu všech, je tragickým omylem současnosti.
Nechť svatý Václav nedá zahynouti nám ni budoucím a zbaví kritickou masu dobrých duší přesvědčení, že mají svým spoluobčanům říkat, co mají dělat.
