Když se řekne „největší námořní katastrofa historie“, každému se automaticky vybaví Titanic. Ve skutečnosti ale zahynulo šestkrát víc lidí při potopení jedné jediné lodi v poslední zimě druhé světové války – a přesto o ní většina lidí v životě neslyšela.
Foto: Loď Wilhelm Gustloff | Wikimedia Commons / Public domain
Loď postavená pro radost, ne pro válku
Wilhelm Gustloff byla původně luxusní zaoceánský parník, který Hitlerův režim v roce 1937 nechal postavit pro program „Síla radostí“ – státem dotované rekreační plavby pro obyčejné německé dělníky. Loď o délce 208 metrů a výtlaku přes 25 tisíc tun měla sloužit propagandě stejně jako odpočinku. Po vypuknutí války ji Kriegsmarine nejdřív přeměnila na nemocniční loď, později posloužila jako plovoucí kasárna pro výcvik posádek ponorek v přístavu Gdyně.
Zoufalý útěk před Rudou armádou
Na začátku roku 1945 postupovala Rudá armáda mílovými kroky východním Pruskem a německé velení spustilo rozsáhlou evakuační operaci s krycím názvem Hannibal – největší námořní evakuaci v dějinách, při které se přes Baltské moře na Západ dostaly statisíce uprchlíků, raněných vojáků i vojenského personálu. Wilhelm Gustloff byl jednou z lodí nasazených do této operace. Třicátého ledna 1945 vyplula z přístavu Gotenhafen (dnešní Gdyně) s jediným doprovodným torpédoborcem – druhý musel kvůli poruše motoru vrátit zpátky do přístavu a třetí nikdy nevyplul.
Loď pro 1 880 lidí, na palubě jich bylo přes 10 000
Loď byla oficiálně dimenzovaná na maximálně 1 880 osob včetně posádky. Toho dne se na ni ale nacpalo odhadem přes 10 tisíc lidí – civilní uprchlíci, těhotné ženy, ranění vojáci, výcvikové posádky ponorek i nacističtí funkcionáři. Mezi pasažéry bylo podle odhadů až 5 tisíc dětí a mladistvých. Loď plula za silné vánice, za teploty kolem mínus osmnácti stupňů Celsia a bez světel, aby ji nebylo vidět.
Kapitán, který měl stát před válečným soudem
Velitel sovětské ponorky S-13, kapitán Alexandr Marinesko, byl přitom jen pár týdnů předtím v vážných problémech s vlastním velením – během silvestrovské oslavy zmizel bez povolení a strávil několik dní ve švédském přístavu, za což mu hrozil vojenský soud za dezerci. Nadřízení mu dali poslední šanci: vrátit se na moře a dokázat svou hodnotu. V noci 30. ledna 1945 Marinesko zahlédl siluetu Gustloffu a vypálil tři torpéda.
Tři torpéda a 62 minut
Všechny tři zásahy trefily levobok lodi. Loď se v ledovém Baltském moři potopila za pouhých 62 minut. Chaos prohloubil fakt, že část záchranných člunů byla kvůli namrzlým úchytům nepoužitelná a mnoho pasažérů v panice ani nestihlo vylézt na palubu. Ti, kteří se dostali do vody nebo do přeplněných člunů, umírali během minut na podchlazení. Podle nejrozšířenějších odhadů zahynulo mezi 6 000 a 9 343 lidmi, zachránit se podařilo jen zhruba 1 000 až 1 200 lidí. Šlo o nejsmrtelnější jediný útok ponorky v celých dějinách námořní války.
Proč o tom skoro nikdo neslyšel
Na rozdíl od Titaniku, jehož příběh svět zpracoval do vyčerpání, zůstal Wilhelm Gustloff téměř zapomenutý. Důvodů je hned několik: šlo o německou loď v posledních měsících prohrané nacistické války, na palubě byli vedle civilistů i vojáci a straničtí funkcionáři, takže část historiků potopení dodnes považuje za legitimní vojenský cíl, ne válečný zločin. Poválečné Německo navíc dlouho nemělo prostor otevřeně mluvit o vlastním utrpení, aniž by to vyznělo jako zlehčování zločinů, které samo spáchalo, a komunistické Polsko ani Sovětský svaz neměly zájem katastrofu, kterou způsobila jejich vlastní ponorka, nijak zvlášť připomínat.
Ať už jsou důvody jakékoliv, čísla mluví jasně: potopení Wilhelm Gustloffu zůstává dodnes nejsmrtelnější námořní katastrofou v dějinách lidstva – a naprostá většina lidí na světě o ní přesto nikdy neslyšela.
Zdroj: Britannica, Smithsonian, National WWII Museum
