Velký skořicový podvod, aneb báchorky o obřích ptácích a krvavé řemeslo, které skrytě přežilo po dlouhá staletí.
Nepochybně vám při nákupu koření v supermarketu uteklo, že to, co domů nosíte v pytlíku pod názvem skořice, ve skutečnosti pravá skořice vůbec není. Téměř stoprocentně jde o „nepravou“ skořici čínskou (Cinnamomum cassia), známou jako Kasie. Zatímco vzácná, drahá a křehká pravá cejlonská skořice ze Srí Lanky je složená z mnoha tenounkých vrstev a obsahuje minimum toxických látek, levná Kasie je tvrdá jako dřevo, tvoří ji jedna tlustá srolovaná kůra a ve větším množství (kvůli vysokému obsahu kumarinu) poškozuje játra. Masový trh nás zkrátka kvůli ceně naučil jíst levnou asijskou náhražku.
Tento byznys byl přitom extrémně chráněný již od starověku, kdy měla skořice větší hodnotu než zlato. Arabští obchodníci, kteří s ní zásobovali Evropu, tajili její původ tak žárlivě, že si pro kupce vymýšleli naprosto bizarní báchorky. Nejpopulárnější byla legenda, kterou zapsal i historik Hérodotos – tedy že obří draví ptáci (podobní bájnému Nohovi) prý stavěli svá hnízda na nedostupných útesech výhradně ze skořicových svitků. Obchodníci proto pod skály házeli obří kusy masa, dravci je odnesli do hnízd, ta se tíhou zřítila a lidé pak skořici ze země rychle sbírali. Když v 16. století Portugalci konečně objevili Srí Lanku a zjistili, že skořice roste obyčejně na stromech, tamní obyvatele bez milosti zotročili a každému, kdo nesplnil přísné kvóty odevzdaného koření, okamžitě usekli ruku. Do konce 18. století vznikly plantáže skořicovníku též v Indii, na Jávě a na Seychelách. Nikde ale nedosahuje takové kvality jako ve své původní vlasti.
Skutečná realita celého koření přitom není o nic méně fascinující než antické mýty. Skořice totiž není žádný plod, ale sušená vnitřní kůra (lýko) stálezeleného skořicovníku (Cinnamomum). Celý proces její výroby je dodnes náročné a výhradně ruční řemeslo. Sklízeči mladé větve skořicovníku ořežou, speciálními půlkulatými noži nejprve oškrábou vnější drsnou kůru a pak s chirurgickou přesností sloupnou sotva milimetrovou vnitřní vrstvu. Tyto vlhké plátky se následně naskládají do sebe a nechají se sušit ve stínu. Teprve během tohoto schnutí se kůra přirozeně zkroutí do těch známých doutníkových ruliček, které si dnes tak rádi přidáváme do jídla.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons a Australian Oils of Nature
