ZLOČIN STOLETÍ:
Poprvé v životě jsem oficiálně marodem. Žádná rýmečka, žádná chřipečka, ale rovnou chirurgie. Čekala bych, že jako marod s porouchanou končetinou dostanu soucit, čaj s medem a klid. Místo toho jsem vyfasovala trest, za který by se nestyděl ani ten nejotrlejší recidivista.
Můj brutální přečin? Zlomila jsem si malíček na ruce. Ano, čtete správně. Ten nejmenší, na první pohled nejzbytečnější prst na těle, který doteď sloužil maximálně k tomu, abych jím při pití kafe dělala dámu (nebo abych jím ve tmě stopovala rohy postele). Tento mikroskopický kousek kosti mě dostal před neúprosný tribunál v bílém plášti.
Verdikt „soudce“ byl nekompromisní a rozsudek zní jasně: Omezení osobní svobody s nárokem na vycházky.
Můj denní vězeňský řád
Můj život se teď smrsknul do tabulky, kterou by mi záviděl i dozorce z Mírova: Šestihodinová propustka (Doba na svobodě): Přesně 6 hodin denně se můžu legálně nadechnout čerstvého vzduchu, ukázat světu svou novou sádrovou chloubu a nakoupit si zásoby na přežití. V tuto dobu předstírám, že jsem stále platným členem společnosti.
Odnětí svobody na zbylých 18 hodin: Jakmile odbije hodina hájení, nastává tvrdé domácí vězení. Zákaz opuštění cely (rozuměj bytu), domácí arest a neustálý strach, že u dveří zazvoní obávaná kontrola ze sociálky, která bude zjišťovat, zda řádně pykám na gauči.
Co jsem proboha provedla?!
Pořád přemýšlím, jaký společensky nebezpečný čin jsem spáchala, že mě stát musí takhle izolovat.
Je snad zlomený malíček hrozbou pro národní bezpečnost?
Plánovala jsem s ním snad loupit v bance, nebo jím někoho uhranout?
Bojí se stát, že s tou sádrou na malíčku rozjedu ilegální hazard nebo přelezu plot zoologické zahrady?
Vždyť s tím prstem momentálně neotevřu ani sklenici od okurek, natož abych páchala neplechu v ulicích! Spravedlnost je ale slepá a byrokracie neúprosná. Moje dny teď mají jasný režim. Trénuju psaní na klávesnici devíti prsty (což z mých e-mailů dělá šifrované zprávy Enigmy), učím se čistit si zuby pravou rukou (což vypadá jako ranní rituál šimpanze) a vymýšlím, jak si jednou rukou zavázat tkaničky.
Pokud mě tedy v příštích týdnech neuvidíte venku, nejsem asociál. Jen si odpykávám svůj trest za to, že moje kosti neudržely tempo s mým životním stylem. Jdu si lehnout na gauč, sledovat Netflix a doufat, že mě za dobré chování pustí na svobodu dřív.
