Příkop, který se mezi námi vyhloubil, je dnes hlubší než kdy dřív. Místo toho, aby byl prezident symbolem jednoty a jakýmsi moderátorem politické scény, stal se z něj vítěz populistické soutěže krásy.
V parlamentní demokracii dostal prezident příliš silný mandát na to, aby ho dokázal ustát. Pořád bude šermovat tím, kolik hlasů dostal – to je ale vysvětlení pro blbečky. Nejde to jen tak říct. Jiná procenta získá prezident v souboji, kde stojí jeden proti jednomu, a jiná parlamentní strana, která se o přízeň voličů dělí s X dalšími subjekty.
Přímá volba prezidenta je opravdu za trest a představuje dokonalý nástroj, jak rozhádat a zničit celou společnost. Tohle všechno jsme si mohli ušetřit. Vzpomínám si, jak byli lidé nadšení z toho, že si budou moci volit hlavu státu sami. Mně tehdy docela zatrnulo. Domnívám se totiž, že k parlamentní demokracii přímá volba prezidenta zkrátka nepatří. Od toho si volíme poslance, kterým jsme svěřili rozhodování o nás všech.
Tím, že se zákonodárci vymanili z odpovědnosti za volbu prezidenta, si mohou obrazně umýt ruce a říct: „Co jste si zvolili, to máte.“ A mají pravdu. Docela by mě zajímalo, z které „chytré“ hlavy tento nápad vzešel. Koho vlastně napadlo hodit tuto volbu na nás a co tím sledoval? Zde se mohu jen dohadovat, ale tento krok měl podle mého názoru rozdělit národ na nesmiřitelné tábory. Rozhádanému národu se totiž vládne mnohem snáze.
V tom neustálém křiku a osočování se ztratí všechny „hajzlárny“, protože lidé mají úplně jiné starosti. Poslanci si pak mohou dělat, co chtějí, a prezident si zase uzurpuje práva, na která nemá nárok. Nic z toho by se nestalo nebýt zavedení přímé volby. Kdyby to šlo vzít zpátky, brala bych to okamžitě. Jen ať se o volbu hlavy státu starají poslanci. Na to je máme a za to jsou placeni.
Příkop, který se mezi námi vyhloubil, je dnes hlubší než kdy dřív. Místo toho, aby byl prezident symbolem jednoty a jakýmsi moderátorem politické scény, stal se z něj vítěz populistické soutěže krásy. Každých pět let se tak národ znovu ocitá v zákopové válce, kde soused přestává mluvit se sousedem jen proto, že jeden hodil lístek tomu a druhý onomu. Stojí nám ten pocit „falešné moci“, že jsme si ho zvolili sami, za tu spoušť, kterou to v našich vztazích zanechává? Já myslím, že ne. Vrátit volbu do rukou parlamentu není krokem zpět, ale návratem k politické odpovědnosti a klidu, který tato země tak zoufale potřebuje.
Svátek rozvratu
Už se zas brousí u oběda nože,
není to na maso, nedej to Bože!
To jenom soused se sousedem hádá,
koho ta naše „moudrá“ hlava žádá.
Ten vlevo je zrádce a ten vpravo vrah,
v obýváku se usadil strach.
Rozdělit národ? To nebyla dřina,
stačí jen hodit na druhého špínu.
Vznešená volba a v srdci jen zlost,
z lágru se stala naše budoucnost.
Zatímco nahoře připíjí si vínem,
my dole se dusíme vlastním stínem.
Autor: Milena Doušková
