Krize sounáležitosti je skutečná. A strukturální.
Pracujete z domova. Nechodíte do kostela. Nakupujete na dálku a své sousedy téměř neznáte. Večery trávíte scrollováním, sledováním videí a konzumací. Vaši přátelé vás milují, na příspěvky o životě dostáváte spoustu lajků. Jste chytří, prosperujete a jste v dobré kondici, netrpíte nedostatkem. Život je dobrý a pohodlný. Ale kdesi pod povrchem číhá prázdnota. Kam patřím? Kde se cítím pochopený, propojený a ceněný?
Vypadá to, že pocit štěstí v zemích anglosféry klesá, jak potvrzuje The Economist. Co se to děje?
Média hovoří o krizi osamělosti. Filozofové hovoří o odcizení. Obojí je skutečné, ale jde o intelektuální slepé uličky. Popisují spíše symptomy a subjektivní emoce než základní stav. Pod nimi se skrývá něco hlubšího a strukturálnějšího. Sotva pro to máme vhodnou slovní zásobu. Vypadá to jako prázdné místo v jinak plném životě, jako místnost, která vypadá skvěle, ale není v ní úplně útulno.
„Krize sounáležitosti“ je vhodnější rámec. Osamělost a odcizení popisují to, jak se to projevuje, to, co cítíte. Sounáležitost popisuje to, co vám chybí. Jsou-li osamělost a odcizení nádory, nedostatek sounáležitosti je rakovinou. Léčit nádor bez diagnostikování rakoviny znamená pouze zmírňovat příznaky. To je to, co společnost nyní dělá – katalogizuje, jak všudypřítomná je osamělost, a jde dál, aniž by se zabývala jejími kořeny.
Sounáležitost má tři složky. Znamená to být známým, propojeným a ceněným členem skupiny, s kontinuitou a vzájemností, které členství předpokládá. Nejvíce jsem pocítil sounáležitost v momentech, kdy jsem byl součástí nějakého společenství – klubu, církve, programu pro vedoucí, dokonce i dlouhodobého skupinového chatu. Společenství jsou prostorem pro sounáležitost, kde mohou být lidé známí, navazovat kontakty a přispívat. Když v něčem takovém jsem, cítím vnitřní radost a pohodu, jakou jinde nenacházím.
Bez pocitu sounáležitosti může život připomínat školu bez třídy. Máte přátele a známé roztroušené všude kolem, ale žádný prostor, který by vás pojmul. Sociálně se vznášíte. Musíte převzít iniciativu, místo abyste vstoupili do již existující struktury. Musíte přátelství aktivně vyhledávat, místo abyste čekali, až si vás přátelství najde samo. Mnozí muži středního věku v takovém hledání nejsou zrovna dobří. S prací, dětmi a nároky dospělého života je přátelství často to první, co jde stranou.
Pro mnoho lidí se pocit sounáležitosti stal spíše epizodickým. Přichází a odchází spolu se strukturami, které ho udržují, a se závazky, které vůči němu přijímáte. Instituce, v nichž minulé generace nacházely pocit sounáležitosti, se vytrácejí, organizace, které kdysi poskytovaly milionům mužů místo, kam mohli pravidelně chodit a kde byli známí, ztratily zhruba tři čtvrtiny svých členů oproti vrcholným létům. Muži mají dnes méně prostorů pro společenství a mnozí z nás nejsou dobří v budování neformálních alternativ.
Zároveň se moderní život stal roztříštěnějším, než kdykoli předtím. Práce na dálku, krátkodobé zakázky, home office, to vše se snad znásobilo. Mnohé z těchto změn přinesly větší svobodu, flexibilitu a širší možnosti volby. Jsou však vykoupeny rozpadáním struktur, v nichž lidé nacházeli pocit sounáležitosti. Ty samé svobody, které nás osvobodily jako jednotlivce, nás kolektivně ochudily. Nazývám to „dilematem sounáležitosti“.
Tato atomizace sahá hlouběji než jen do práce, kostela a školy. Mnohé činnosti, které kdysi vyžadovaly osobní setkání s ostatními lidmi, byly nahrazeny alternativami pro jednotlivce, které jsou k dispozici 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Sázení na sportovní výsledky se přesunulo z dostihové dráhy do telefonu. Poker lze hrát proti počítači. Dokonce i probírání svých problémů – kdysi úkolem přátel, duchovních vůdců a skupinové terapie – lze řešit pomocí umělé inteligence. Můžu ležet nahý v posteli a místo spánku psát nesmysly cizím lidem po celém světě. To, co všechno toto „posílení“ znamená, je, že existuje méně důvodů, proč se někde objevit a být známý.
Když jsem o tom mluvil s kamarádem, namítl, že dnes je více příležitostí k pocitu sounáležitosti než kdykoli předtím. Má pravdu. Stejné síly, které rozpadají tradiční rámce sounáležitosti, vytvářejí zcela nové. Existují tisíce online komunit, místních běžeckých klubů, setkání, sdílených pracovních prostorů, skupinových chatů.
Krize sounáležitosti se však přesto zhoršuje. Příležitosti k sounáležitosti jsou všude a nikde. Už to není přirozený vedlejší produkt sdílených institucí a společné kultury. Musíte si ji najít a pěstovat sami. V roztříštěné společnosti vyžaduje nalezení sounáležitosti skutečné úsilí. Krize sounáležitosti odhaluje problém v samém jádru liberálního universalismu: když patříte všude, nepatříte nikam.
Na druhou stranu, diagnostikovat strukturální kořeny je důležité, ale nechci to používat jako výmluvu. Stejně jako čas strávený před obrazovkou je i pocit sounáležitosti stále individuální volbou.
Mám nad svým pocitem sounáležitosti větší moc, než bych si možná chtěl připustit. Uvědomuji si, že pěstování pocitu sounáležitosti je dovednost, vyžaduje úsilí a praxi – ale to všechno je v mé moci.
Mohl bych aktivněji pečovat o stávající skupiny přátel. Mohl bych se připojit k novému sboru nebo klubu. Mohl bych pořádat večeře, dobrovolně pomáhat ve škole mého syna nebo se více zapojit do dobročinných projektů. Mohl bych také budovat větší pocit sounáležitosti na Substacku a podporovat komunitu, místo abych jen kázal. Otázkou je, zda jsem ochoten do toho vložit úsilí.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
