Sto šedesát čtyři zemí OSN v pondělí 10. prosince slavnostně přijalo Globální pakt o migraci. Česká republika chyběla. „Mohu jen doufat, že i ostatní uznají cenu paktu pro své společnosti a vstoupí do našeho společného podniku,“ uvedl na úvod konference v Marrákeši generální tajemník OSN António Guterres, podle něhož pakt pomůže zabránit utrpení a chaosu a bude prospěšný pro všechny. Pokud slovy „pro všechny“ nemyslíme všechny migranty a neziskové organizace, které se problematikou migrace zabývají, můžeme tato slova označit jako zavádějící, neboť v moderní hantýrce splňují definici „fake news“.
Jak už to ale poslední dobou bývá, skoro všechno je naopak. A tak z šíření dezinformací obviňují ostatní samotní dezinformátoři, aby zakryli své pravé úmysly. Hlavním obhájcem migračního paktu byla v Maroku paradoxně německá kancléřka Angela Merkelová, symbol toho, jak se migrační politika dělat nemá. „Kritici tohoto paktu využívají strach z ilegální migrace, aby šířili fake news,“ uvedla paní Merkelová, která se jedním ukázkovým „fake news“ výrokem proslavila: „To zvládneme.“ Principem paktu je prý podle ní „princip multilaterální spolupráce“, což znamená nejspíě přehodit problémy na všechny ostatní.
O dezinformacích v Marrákeši hovořil i belgický premiér Charles Michel, jehož vládu o víkendu kvůli sporu o migrační pakt OSN opustila největší koaliční strana Nová vlámská aliance (N-VA). Podle Michela využívají globální migrační pakt některé politické strany „k šíření lží a nepravd“. „Má země ale bude na správné straně,“ řekl.
Nezbývá než doufat, že naše země na té správné straně nebude. Obhájci Globálního paktu o migraci tvrdí, že dokument není právně závazný, ovšem pokud by to byla pravda, proč by se podepisoval? Respektive pakt se o právní nezávaznosti zmiňuje, ale v dokumentu zároveň otevírá cesty ke změně legislativy. Trošku to připomíná moji někdejší třídní učitelku, která přišla do třídy se zcela dobrovolnou sbírkou na indické sirotky, a pak se jala zjišťovat, kdo ještě nedal.
Pokud by došlo k nějakému právnímu sporu, například mezi migrantem a státem, tak i přes to, že by mělo rozhodovat vnitrostání právo té které země, při mezinárodním sporu by mohl podepsaný pakt sehrát klíčovou roli v neprospěch státu. Nebo už snad viděl někdo někdy třeba Evropskou unii, aby rozhodla ve prospěch národních států?
Dokument je ale problematický hned z několika dalších důvodů. Například tak trochu stírá rozdíl mezi legálními a nelegálními migranty. Není úplně pravda, jak tvrdí kritici, že pakt nerozlišuje uprchlíky od ekonomických migrantů. V článku 4 v Preambuli stojí, že uprchlíci mají nárok na speciální ochranu. Jenže v dalším textu už se uprchlíci od migrantů nerozlišují a všichni mají stejná práva. A takto lstivý je dokument v podstatě celý. Migraci například představuje jako pozitivní fenomén se spoustou přínosů pro domovské, tranzitní i cílové země. Negativa? Žádná nejsou. A když se něco nedaří, můžou za to jednotlivé státy.
Dokument také šikovně nerozlišuje individuální migraci od masové. V Německu, Švédsku a Francii by obyvatelé mohli vyprávět, jak přínosná taková migrace může být… Migranti podle paktu mají stejná práva jako domácí obyvatelé, a proto jim musí být umožněn přístup ke všem odpovídajícím službám, musí se jim pomáhat při začleňování do společnosti včetně trhu práce, ale zároveň nesmějí být diskriminováni ve srovnání s domácí obyvatelstvem. A co víc, má jim být též umožněno přenesení všech sociálních benefitů a práv z domovských zemí, včetně uznávání dokladů o kvalifikaci. Laik si s paktem spojí možná jen současnou masovou migraci z Afriky či Blízkého východu, teoreticky to ale platí pro všechny migranty, tedy i Čechy, pokud někam odmigrují. Jak by ale něco takového mohlo fungovat v praxi, uvážíme-li obrovské rozdíly mezi jednotlivými zeměmi? Podle dokumentu to vypadá, jako kdyby snad globalisté toužili vyrobit jeden velký pracovně-sociální trh.
Dalším nebezpečím je, podobně jako v případě Istanbulské úmluvy, otevření možnosti změny legislativy. Zajímavá je část 23 – Cíle a závazky, které stanovují, jaké zákony a opatření musí stát přistupující k paktu zavazuje provést. Hlavním cílem je jakékoli usnadnění volné migrace.
A aby byly cíle a závazky snáze naplněny, je kvůli tomu třeba přijmout nové zákony a úpravy. Obzvláště vtipný je článek 33, který nařizuje státům odstranit diskriminaci a vytvořit „nový veřejný diskurz“ o migrantech. Stát by měl podle instrukcí přijmout takové zákony, aby si nikdo nedovolil kritizovat migraci. Pro případ, že by z toho nebyl někdo nadšen, mohou si migranti na stát, který je přijme stěžovat, a když někdo porušovatele udá, bude hrdina.
Bývalý předseda slovenského nejvyššího soudu a exministr spravedlnosti Štefan Harabin, který si udělal vlastní právní analýzu dokumentu, upozorňuje, že nejriskantnější na přijetí dokumentu je fakt, že se jeho přijetím stát de facto vzdává vlastní ústavy. „Migrace by se neměla kritizovat, neziskovky by dostávaly víc dotací a polde paktu by se občané mohli stíhat i za své negativní pocity. to by byl zánik právního pořádku,“ říká významný slovenský právník a připomíná stejný problém s Istanbulskou úmluvou, o níž si můžete přečíst velký článek v nové Šifře. Podle ústavy rodinu tvoří muž, žena a děti, nikoli rodič 1, rodič dva a jejich potomci, jak se nově genderově definuje.
Aby tohle všechno mohlo být bez problémů „implementováno“, globální pakt pamatuje i na pořádnou dávku propagandy – je tedy třeba dbát pořádně na to, aby média psala tak, jak architekti těchto novinek potřebují. K tomu patří jak řádné vychovávání novinářských kádrů, tak financování této mediální propagandy, a samozřejmě znemožnění přístupu k financím médiím, která by se odvážila nesouhlasit.
Pokud se Vám naše práce líbí, podpořte ji. Objednejte si předplatné tištěného měsíčníku Šifra, jeho digitální verzi nebo kombinaci obojího.
Můžete nás také podpořit dobrovolným příspěvkem.
Příspěvek 164 zemí OSN přijalo v Marrákeši pakt o migraci. Dokument plný dezinformací? pochází z Časopis Šifra
