Psal se rok 1988. Každý si dával pozor na jazyk, aby ho nevyhodili z práce. O tom, co se bude dít v zemi, se rozhodovalo někde jinde – v Moskvě. Novináři psali pouze to, co schválila strana. Cenzura nebyla jen obávaný termín, byla denní realitou. V lékárnách chyběly léky, v obchodech potraviny a na trzích zboží. Památníky se bouraly podle ideologie dne. Udavači byli hrdinové režimu a prezident byl komunista.
Píše se rok 2024. Co se změnilo? Podle někoho všechno, podle jiných vlastně nic. Musíte si dávat pozor na jazyk, jinak můžete přijít o práci – tentokrát ne kvůli komunistické straně, ale kvůli „správnému“ názoru. Rozhodování o české zemi se opět odehrává v zahraničí – v Bruselu, Berlíně nebo Washingtonu. Novináři drží jednotnou linii, tentokrát ne pod taktovkou strany, ale kvůli vlastní autocenzuře. Cenzura už není jen o vystřihávání textů, ale o algoritmech na sociálních sítích.
Léky? Potraviny? Ani v roce 2024 není všechno, co potřebujete, samozřejmostí. Památníky se opět bourají, aby se vytvořily nové symboly nové doby. A udavači? Ti se neztratili. Jen se transformovali do podoby moderních „aktivistů“, kteří na vládní linky hlásí nepohodlné spoluobčany.
Prezident už není komunista. Ale je v tom vlastně nějaký rozdíl? Před rokem 1989 bylo jasné, komu slouží. V roce 2024 to často vypadá podobně – jen dres je jiný.
Možná je na místě zamyslet se, jak hluboké tyto paralely vlastně jsou. V roce 1988 lidé žili ve strachu, který byl zřetelně daný pravidly totalitního režimu. V roce 2024 je strach subtilnější, skrytý za pojmy jako „politická korektnost“ nebo „veřejné blaho“. V obou případech ale má podobný důsledek – umlčení nepohodlných hlasů a tlak na konformitu.
Zároveň stojí za zmínku, že technologie, které měly přinést větší svobodu, často slouží jako nástroje kontroly. Sociální sítě, chytré telefony a algoritmy dokáží monitorovat každý náš krok, naše názory i postoje. Možná jsme si kdysi mysleli, že jsme unikli Velkému bratrovi, ale dnes se zdá, že si na něj sami dobrovolně zvykáme.
A co společnost? Pamatujeme si ještě vůbec, jaké to je diskutovat bez strachu z odsouzení? Změnila se jen pravidla, ale ne podstata – kdo nejde s davem, ten má problém. Naše dějiny tak není třeba jen přečíst, ale i pochopit, abychom není skončili věčně točícím se kruhu.
A tak se ptáme: Změnilo se opravdu něco, nebo jen kulisy? Jestli se historie opakuje, tak v roce 2024 víme jedno – umí to udělat s lepší grafikou, rychlejšími Wi-Fi přípojkami a dokonalejší iluzí svobody.
