A ten svět? No, on se nezachránil. Takhle končí katastrofa: ne výbuchem, ale zhasnutím.
A bylo to tu. Den, kdy začali přepisovat pravidla světa, den, kdy každá domácnost dostala vlastní „zelený šok“. Když Franta zapnul televizi, právě běžela tisková konference, kde se Evropská unie, OSN a další globální organizace plácali po zádech. Hrdě oznamovali, že přechod na obnovitelné zdroje je teď skutečností. Na obrazovce se objevila usměvavá tvář jednoho analytika a s klidem v hlase oznámil, že účty za elektřinu se v průběhu několika let mohou zvýšit až 28krát. Franta se jen rozkašlal.
„28krát?!“ zařval směrem k televizi. „Tak to si už ani žárovku nezapnu!“
Začalo to slibně. Mělo to být vítězství nad klimatickou změnou, ale když Franta otevřel poštu a viděl nový výpis z účtů, spíš to vypadalo jako konec světa. Nešlo o nějaké drobné zvednutí, šlo o čísla, která vypadala spíš jako telefonní číslo. 26 250 dolarů za rok za elektřinu? A to bylo jen pro začátek. „Takhle nás to všechno zničí,“ řekl, když sledoval své děti, jak si hrají s rozbitou baterkou, protože neměli na nové baterie.
V celém městě začaly mizet světla. Lidé si vzpomněli na doby, kdy elektřina byla tak levná, že se o ni ani nezajímali. Teď se stala luxusem. Sousedé si šeptali: „Víš, že si Pepa koupil solární panel? Našel nějaký starý model v bazaru!“ Franta jen cynicky mávl rukou: „To mu pomůže, až bude potřeba svítit v noci.“
Aby to nebylo málo, došlo i na dopravu a vytápění. Elektrická auta? Jo, na to teď už nikdo neměl ani nafty, natož baterky. A topení? Kdo by to potřeboval, když stejně budou všichni mrznout doma bez energie? Třeba to bude dobrý způsob, jak konečně „přirozeně“ snižovat emise.
Ale to, co přišlo potom, bylo horší než výlet do středověku. Někde v hlubinách státní pokladny začali politici škrtat a počítat. Rozpočty praskaly ve švech. Daně rostly tak, že si lidé brali druhé a třetí práce, aby to zvládli. A inflace? V obchodech se ceny měnily tak rychle, že ani nestačili přepisovat cenovky. „To je nový Zelený úděl,“ hlásili pořád dokola. A Franta se musel smát. Smál se, protože už nevěděl, co jiného by dělal.
Nakonec se město ponořilo do tmy. Bylo to legrační – všichni ti odborníci, kteří kdysi slibovali zelenou budoucnost, teď vypadali jako klauni na zkaženém cirkusovém představení. Nešlo už o nějakou revoluci, šlo o přežití v systému, který je prostě spálil.
A ten svět? No, on se nezachránil. Takhle končí katastrofa: ne výbuchem, ale zhasnutím.
