Během druhé světové války John Hawtrey Capes podle svých slov zachránil tři členy posádky potopené ponorky. Navzdory pochybnostem o jeho tvrzeních, které přetrvávaly i po jeho smrti, mu byla udělena Medaile britského impéria za zásluhy. V roce 1997 ale v Řecku učinili překvapivý objev.
Foto: Ponorka HMS Perseus | Royal Navy / Public domain
Capesovo dobrodružství začalo počátkem roku 1941, kdy svým autem najel do vozu s koňmi, za což byl postaven před soud. Případ se však vlekl, a protože byla válka, nechali ho sloužit vlasti. Capes sloužil na palubě ponorky HMS Thrasher strojník. To bylo vzhledem k tehdejšímu britskému třídnímu systému neobvyklé. Jako příslušník vyšší třídy měl mít důstojnickou hodnost bez ohledu na své schopnosti. To, že ji neměl, mu ale pravděpodobně zachránilo život.
Zmíněnou nehodou způsobil významnou škodu a proces na Maltě pokračoval. Načasování ovšem nemohlo být horší. Pozice Malty ve Středozemním moři, kterou drželi Britové, ohrožovala zásobovací trasy Osy mezi Evropou a severní Afrikou. Když se mocnostem Osy nepodařilo Brity vytlačit, pokusily se ostrov izolovat. A když se jim to nepodařilo, pokusily se ho zničit. V důsledku toho Malta utrpěla jedno z nejhorších bombardování za druhé světové války.
Středozemní moře také skýtalo značná rizika, protože obě strany používaly ponorky k likvidaci lodí protivníka. Kromě ponorek tu byla také minová pole. Na nich se potopilo odhadem asi 40 % do této oblasti nasazených ponorek. A jakmile se ponorka potopila, šance vyváznout z ní živý byla téměř nulová. V britském námořnictvu byly známy pouze čtyři takové příběhy.
Capes se dostal zpět na Maltu pomocí služby Magic Carpet Service, flotily ponorek, které ostrov zásobovaly. Když byly jeho právní problémy konečně vyřešeny, nalodil se 26. listopadu na ponorku HMS Perseus, čímž začaly jeho skutečné problémy. Perseus byl jednou z prvních lodí vyzbrojených torpédy Mark VIII. Její kapitán, nadporučík Edward Christian Frederic Nicolay, již potopil dvě italské lodě, čímž si vysloužil Řád za vynikající službu.
Plavidlo mělo základnu v egyptské Alexandrii, kam Capes mířil. Před návratem však Nicolay dostal rozkaz k rutinní hlídce u jižních řeckých ostrovů. Jako nečlen posádky nedostal Capes vlastní lůžko, ale prázdný torpédový stojan na zádi. Ve 22 hodin 6. prosince se Perseus nacházel asi 7 mil severně od ostrova Zakynthos, když najel na italskou minu. Příď ponorky šla ke dnu. Záď vykoukla nad hladinu a poté pod ní zmizela, přičemž v útrobách člunu zůstávalo 61 mužů posádky.
V okamžiku výbuchu Capes ležel ve svém stojanu a popíjel rum. Když záď vystřelila nad hladinu, byl vyhozen ze svého provizorního lůžka právě ve chvíli, kdy zhasla světla a vnitřek ponorky se ponořil do tmy. Pomocí baterky se vydal ke strojovně, aby hledal přeživší. Místo toho našel mrtvoly. Skrz gumová těsnění se valila voda, ale on hledal dál, dokud nenašel tři zraněné a omráčené muže. Vyvedl je z místnosti, utěsnil průlez a dodal jim tekutou odvahu z toho, co mu zbylo z láhve.
Vzal několik Davisových sad pro únik pod vodou (záchranné vesty s kyslíkovými maskami a brýlemi) a rozdělil je mezi muže, ale byl tu problém. Byly určeny pouze do hloubky 100 stop (30 m), zatímco hloubkoměr ukazoval, že jsou 270 stop (82 m) pod hladinou. Ačkoli se ukázalo, že měřiče se mýlily a oni byli jen 170 stop (51 m) pod hladinou, stále to bylo příliš hluboko. Chybělo 70 stop, 20 m, kdy by byli bez kyslíku. Neměli však na výběr. Nemohli také jen tak otevřít únikový poklop, protože tlak zvenčí ho držel zavřený. Bylo třeba prostor napřed zatopit, ale ventil se nechtěl hnout.
Problém se podařilo vyřešit a voda se valila dovnitř a stoupala kolem nich. Když se vnitřní a vnější tlak vyrovnal, odšrouboval Capes klíčem šrouby poklopu. Když se konečně otevřel, Capes vyvedl ostatní ven a plaval za nimi. A teď čelili dalšímu problému: dekompresní nemoci. Kvůli rychlým změnám tlaku se v těle tvoří bubliny plynů, které způsobují intenzivní bolest, ochrnutí, a dokonce i smrt. Vyděšeně se snažil zpomalit výstup, ale nebylo to nic platné. Bolest bušila do hrudi – myslel si, že to nezvládne.
Nějak se mu to podařilo, ale byl jediný. Když v dálce uviděl bílé útesy, plaval k nim šest hodin, dostal se na pláž a pak omdlel. Byl na ostrově Kefalonia, a opět v nejhorší možnou dobu. Řecko bylo pod kontrolou Osy. S pomocí místních, kteří jej ukrývali, i když tím ohrožovali celé své rodiny, se mu podařilo uniknout zajetí. Ukrývali ho v jeskyních, přenášeli ho z domu do domu a dávali mu to málo jídla, které jim zbylo. Aby splynul s okolím, obarvil si vlasy na černo.
To trvalo 18 měsíců, než ho nakonec propašovali na rybářské lodi a odvezli do Smyrny v neutrálním Turecku. Útočiště našel na britském konzulátu, který ho nakonec poslal do Alexandrie. Capes zemřel v roce 1985. Nad jeho údajně hrdinskými činy visel stín podezření. Jeho příběh potvrdil až řecký archeolog Kostas Thoctarides, který vedl 26. prosince 1997 potápěčský tým k vraku HMS Perseus. Našli otevřený zadní únikový poklop i láhev rumu na torpédovém stojanu – zřejmý důkaz, že Capes si svou medaili plně zasloužil a nic si nevymyslel.
Zdroj: warhistoryonline.com
