Parlamentní volby z 26. května 1946 byly po dlouhé době první a na dlouhou dobu poslední demokratické volby v Československu.
Poslední předválečné parlamentní volby proběhly v roce 1935, voliči se tak vraceli k urnám po dlouhých jedenácti letech. Byly to volby v mnoha ohledech výjimečné, neboť byly provázeny celou řadou „novinek“.
Na rozdíl od předválečných voleb mohli tentokrát volit také vojáci a policisté, navíc byla snížena věková hranice pro volby z 21 na 18 let. Naopak bylo odebráno volební právo příslušníkům třímilionové německé menšiny, většina z nich totiž na základě dekretů prezidenta Beneše pozbyla československé občanství.
Nejpodstatnější „novinkou“ bylo zřízení jakési povinné vládní koalice, zvané Národní fronta (NF), mimo kterou nebylo možné politicky působit. Exilové strany se už na jednání v Moskvě dohodly, že politické subjekty, obviňované z „fašismu“ nebo kolaborace, budou po válce zakázány.
Zatímco tedy v roce 1935 kandidovalo šestnáct stran a koalic, v roce 1946 jich bylo pouze osm. A protože bylo stranám zakázáno působit celostátně, kandidovaly v českých zemích čtyři strany: Čs. sociální demokracie (ČSD), Čs. strana lidová (ČSL), Čs. strana národně socialistická (ČSNS) a Komunistická strana Československa (KSČ). A na Slovensku pak jiné čtyři: Demokratická strana (DS), Komunistická strana Slovenska (KSS), Strana práce a Strana slobody.
Samotné snížení počtu stran nebylo nutně největším problémem. Tato změna měla zabránit „přebujelému stranictví“, které podle dobového názoru bylo spoluzodpovědné za tragédii Mnichova. Mnohem zásadnější vadou bylo, že systém již nepočítal s vládní koalicí a opozicí, jak je v demokracii obvyklé, ale počítal s účastí všech stran v Národní frontě, podporující vládní politiku. Tím byla už dopředu a systematicky omezena demokratická kontrola a případná kritika činnosti státních orgánů.
Politický vývoj tedy byl do značné míry „předzvěděn“. K socialismu a budování „nového řádu sociálního“ se tehdy (minimálně v českých zemích) hlásily všechny povolené strany, byť existovaly určité rozdíly v tom, jak si strany tento „socialismus“ představovaly. Návrat k předválečnému „kapitalismu“ první republiky svorně nepovažovaly za možný, ani žádoucí.
Všechny strany byly navíc v podstatě už před volbami zavázány vytvořit po volbách společnou „vládu Národní fronty“ a „táhnout za jeden provaz“. Otázkou jen bylo, kdo v této koalici bude hráti prim. O to se před volbami rozhořel boj „všech proti všem“.
KSČ se profilovala překvapivě umírněně, konstruktivně a hluboce demokraticky. Vůbec nevystupovala jako revoluční strana sovětského typu, která usiluje o „diktaturu proletariátu“, kterou však připravovala o to usilovněji za kulisami, pomocí různých kliček, intrik a konspirací. Byla to promyšlená taktika, která měla bezostyšnou lží uklidnit střední vrstvy, rolníky a živnostníky a získat tak co nejširší masy voličů.
A ti na tuto strunu slyšeli; komunisté byli neokoukaným nováčkem, dosud neušpiněným vládnutím, navíc jim nahrávala aura nejradikálnějšího odpůrce nacismu a status nejvíce pronásledovaných. Tento pečlivě hýčkaný obraz komunisté velmi efektivně a agresivně využívali k diskreditaci konkurentů.
Je dobré připomenout, že volby se konaly v situaci hlubokých společenských změn a rozsáhlých majetkových přesunů. Jednalo se o znárodnění klíčového průmyslu a další etapu pozemkové reformy. Již na podzim 1945 proběhla první vlna znárodnění (až do Listopadu 1989 jsme pak slavili 28. říjen jako Den znárodnění), což posílilo vliv socialistických stran, zejména KSČ. Zestátněny byly banky, pojišťovny, doly, klíčový průmysl a ostatních podniky s více než pěti sty zaměstnanci, celkem 2119 podniků.
Tyto změny byly realizovány presidentovými dekrety, iniciátory však byli především sociální demokraté a komunisté. Znárodňování mělo od počátku nadšenou podporu veřejnosti, což bylo reakcí na tragické zkušenosti s velkou hospodářskou krizí 30. let. Většina národa tehdy volala po silné účasti státu v hospodářském životě, což přiživovali opět především komunisté, kteří v tom viděli první krok postupné sovětizace celé společnosti. Znárodněním tak – dlouho před volbami – započala v Československu cesta k socialismu.
Důležitým kontextem voleb byl organizovaný odsun sudetských Němců z Československa, který byl tenkrát v plném proudu. Také on se těšil absolutní shodě napříč všemi povolenými politickými stranami.
Po tzv. divokém odsunu, který vypuknul spontánně hned po skončení bojů, probíhaly od ledna 1946 systematické a spojenci schválené transporty (především do amerického a sovětského okupačního pásma Německa). V den voleb se na našem území stále nacházelo přibližně 1,8 milionu Němců, kteří na transport teprve čekali.
Obrovský majetek zanechaný Němci (domy, půda, továrny) byl rozdělován pod taktovkou komunisty řízených osidlovacích úřadů. Není proto náhoda, že právě v čerstvě osídlených pohraničních okresech získala KSČ často přes 50 – 60 % hlasů, což výrazně převyšovalo zisky ve vnitrozemí.
Ať již si o legitimitě odsunu a způsobu jeho provedení myslíme cokoliv, historici se shodují, že brutalizace společnosti a morální otupění, spojené s odsunem, významně usnadnily nástup komunistické diktatury o několik let později…
Jak volby dopadly, je všeobecně známo. Komunistická strana Československa (KSČ) získala celkem 31,2 % hlasů (v českých zemích pak samostatně 40,17 %), na Slovensku naopak drtivě vyhrála Demokratická strana se ziskem 62 % hlasů. Na základě výsledků sestavil novou vládu předseda vítězné KSČ Klement Gottwald. Tyto volby byly na dlouhou dobu posledními relativně svobodnými volbami v Československu…
Ústavodárné Národní shromáždění mělo tehdy celkem 300 poslanců, z toho na základě voleb připadlo 231 poslanců pro české země a 69 poslanců pro Slovensko.
| Strana | Podíl hlasů celostátně | Počet mandátů |
| KSČ (Komunistická strana Československa) | 31,2 % (v českých zemích 40,2 %) | 93 |
| DS (Demokratická strana – pouze na Slovensku) | 14,1 % (na Slovensku 62,0 %) | 43 |
| ČSNS (Československá strana národně socialistická) | 18,3 % (v českých zemích 23,7 %) | 55 |
| ČSL (Československá strana lidová) | 15,7 % (v českých zemích 20,2 %) | 46 |
| KSS (Komunistická strana Slovenska) | 6,9 % (na Slovensku 30,4 %) | 21 |
| ČSSD (Československá sociální demokracie) | 12,1 % (v českých zemích 15,6 %) | 37 |
| Sloboda (Strana slobody – pouze na Slovensku) | 0,9 % (na Slovensku 3,7 %) | 3 |
| Práca (Strana práce – pouze na Slovensku) | 0,7 % (na Slovensku 3,1 %) | 2 |
Kdo za to tenkrát mohl? Je lákavé ze sebe setřást vinu a říci si: To Stalin, to Beneš, to Rudá armáda! Je zajímavé, že – ač se někdy uvádí, že osvobození v květnu 1945 vlastně tak úplně osvobozením nebylo – Stalinova armáda v době voleb už na našem území nepobývala, stáhla se organizovaně koncem roku 1945.
Na základě všeho výše uvedeného nezbývá než konstatovat, že na postupném strkání hlavy do komunistického chomoutu měli v letech 1945 – 1948 v různé míře podíl všichni aktéři tehdejšího politického dění. Jen nemnoho bylo těch, kteří viděli dál, kteří varovali. V únoru 1948 spadla komunistům do klína Československá republika jako pěkně uzrálá hruška.
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
