Psát lidu českému a moravskému pojednání o Janu Ámosu Komenském je jako nosit sovy do Atén. Tohoto velikého sociálního reformátora a učitele zná dobře nejen každý Čech, ale i mnohé národy Evropy. Dáváme si tohoto velikána na naše bankovky, podobně jako Athéňané měli své moudré sovy na mincích. Jsou po něm pojmenovány ulice, náměstí, školy, universita a dokonce i vlak. Může se mu vůbec ještě dostat nějaké větší pocty než té, že jej národ trvale zachovává ve své úctě a má jej za jednoho ze svých největších synů? Letos pár dní před listopadovým polokulatým výročím (350 let) od Komenského smrti uplyne čtyři sta let od bělohorské tragédie, která předznamenala strašný úpadek, útlak a porobu českého národa. Proto s ohledem na poměrně dost neblahý vývoj post-komunistické republiky a Komenského odkaz tímto pojednáním přináším poslední sovu do Atén.
Ámos znamená „přinesený bohem“. Bůh jej v roce 1592 přenesl do chudého kraje, kde se „miláček boží“ narodil rodičům pocházejícím z vesničky Komňa umístěné pod malebnými svahy Bílých Karpat. Kdo jste se tam ještě nebyli podívat tak vězte, že to je líbezný, Bohem zapomenutý a drsný kraj na moravsko-slovenském pomezí, pár metrů od hranice, kde lišky dávají dobrou noc. Jméno, které dostal do vínku, jakoby mu zajistilo zvláštní linku na Nejvyššího. Místo narození si pak Ámos stejně jako my všichni vybral sám a nám to dává možnost si uvědomit, že úroveň, mravní síla a budoucnost národa vyvěrá z jeho vlastního talentu, a že to je Nejvyšší, kdo jej naděluje a vyvyšuje způsobem, který sám uzná za vhodné.
Nebyl by to Komenský, aby si za výchozí bod jednoho ze svých nejpůsobivějších a snad i nejopomíjenějších děl nevybral látku z nejtěžších. Je jím hrůzně nesrozumitelné vidění „Božího vozu“ starozákonního proroka Ezechiela, které děsí a provokuje myslitele již několik tisíc let.
„Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a šlehající oheň; okolo něho byla zář a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu. Uprostřed něho bylo cosi podobného čtyřem bytostem, které se vzhledem podobaly člověku. Každá z nich měla čtyři tváře a každá čtyři křídla. Nohy měly rovné, ale chodidla byla jako chodidla býčka, jiskřila jako vyleštěný bronz. Ruce měly lidské, a to pod křídly na čtyřech stranách; měly po čtyřech tvářích a křídlech. Svými křídly se přimykaly jedna k druhé. Při chůzi se neotáčely, každá se pohybovala přímo vpřed. Jejich tváře se podobaly tváři lidské, zprava měly všechny čtyři tváře lví a zleva měly všechny čtyři tváře býčí a všechny čtyři měly také tváře orlí. Takové byly jejich tváře; jejich křídla byla rozpjata vzhůru. Každá se přimykala dvěma křídly k druhé a dvěma si přikrývaly těla. Každá se pohybovala přímo vpřed. Chodily podle toho, kam je vedl duch; při chůzi se neotáčely. Svým vzhledem se ty bytosti podobaly hořícímu řeřavému uhlí. Vypadaly jako pochodně a oheň procházel mezi bytostmi a zářil, totiž z toho ohně šlehal blesk. A ty bytosti pobíhaly sem a tam, takže vypadaly jako blýskavice.
Když jsem na ty bytosti hleděl, hle, na zemi u těch bytostí, před každou z těch čtyř, bylo po jednom kole. Vzhled a vybavení kol bylo toto: třpytila se jako chrysolit a všechna čtyři se sobě podobala; jejich vzhled a vybavení se jevilo tak, jako by bylo kolo uvnitř kola. Když jela, mohla jet na všechny čtyři strany a při jízdě se nezatáčela. Jejich loukotě byly mohutné a šla z nich bázeň; ta čtyři kola měla loukotě kolem dokola plné očí. Když se bytosti pohybovaly, pohybovala se s nimi i kola, a když se bytosti vznášely nad zemí, vznášela se i kola. Kam je vedl duch, tam šly, tam vedl duch i kola; vznášela se spolu s nimi, neboť duch bytostí byl v kolech. Když ony šly, jela, když se ony zastavily, stála, a když se ony vznášely nad zemí, vznášela se kola spolu s nimi, neboť duch bytostí byl v kolech.
Nad hlavami bytostí bylo cosi podobného klenbě jako třpyt oslňujícího křišťálu rozpjatého nahoře nad jejich hlavami. Pod tou klenbou pak byla jejich křídla vztažena jedno k druhému; každá bytost měla dvě křídla, jimiž se přikrývala, a každá měla dvě křídla, jimiž přikrývala své tělo. I slyšel jsem zvuk jejich křídel jako zvuk mnohých vod, jako hlas Všemocného, když se pohybovaly; bylo to jako hřmění, jako zvuk válečného tábora; když stály, svěsily křídla. Zvuk se šířil svrchu nad klenbou, kterou měly nad hlavou; když stály, svěsily křídla. A nahoře nad klenbou, kterou měly nad hlavou, bylo cosi, co vypadalo jako safírový kámen podoby trůnu, a na té podobě trůnu, nahoře na něm, bylo cosi, co vypadalo jako člověk. I viděl jsem, jako by se třpytil oslnivý vzácný kov; vypadalo to jako oheň uvnitř i okolo; směrem od toho, co vypadalo jako bedra, nahoru a směrem od toho dolů jsem viděl, co vypadalo jako oheň, šířící záři dokola. Vypadalo to jako duha, která bývá na mračnu za deštivého dne, tak vypadala ta záře dokola; byl to vzhled a podoba Hospodinovy slávy. Když jsem to spatřil, padl jsem na tvář a slyšel jsem hlas mluvícího.“
Komenský se volbou výchozího bodu své knihy neprojevuje jen jako znalec starozákonních textů, ale také jako znalec židovské rabínské tradice a mystiky. Ta barvitému a vzrušujícímu Ezechielovu obrazu Boží slávy a síly přisuzuje značný význam, snad zejména kvůli obavám z dopadů jeho temnějšího výkladu na posluchače a tím i na základy synagogálního judaismu. To, co je pro ostatní kontraverzní, komplikované a nesrozumitelné, to je pro Komenského výzvou, věc přetváří pro svůj praktický účel a způsobem sobě vlastním ji činí jednoduchou, všem srozumitelnou a užitečnou. Od Ezechielova víru mračen, ohně, šlehajících blesků a kol podivných bytostí Komenský analogií geniálně přechází od vzhledu a podoby Hospodinovy slávy rovnou k blaženému středu věčného pokoje, kolem nějž vše viditelné a časné kolotá v nesmírně zmateném kroužení a samo od sebe spěje k zániku.
Okolnosti vzniku díla jsou nám známy z Komenského věnování: Před osmi lety se mi dostalo jisté příležitosti o tomto tématu rozvažovat, přeslavný pane, když jsem ještě ve vlasti jako vyhnanec spolu s jinými zbožnými byl štván vlnami pronásledování a ani v hloubi lesů ani nikde jinde jsem neměl dostatek bezpečí a klidu. Právě z toho, že se má mysl všelijak chvěla a že jsem vyhledával útěchu u Boha v jeho svatyni, se totiž nakonec zrodil tento traktát (nazvaný HLUBINA BEZPEČNOSTI, 1633). Byla to chvějící se nepokojná mysl, jak Komenský sám uvádí, která jej hnala za blaženým středem věčného pokoje, který je zdrojem pocitu bezpečí a jenž jako by měl být tou největší věcí, již lze na světě mít? Nebo to bylo strachem se chvějící srdce oněch vyvržených převelice rozbouřeným mořem světa běsnícím proti Kristu, těch konfrontovaných s neukojitelnou touhou po moci a majetku, s ďábelskou nenávistí a s neslýchaným násilím?
Válka, násilí, pocit ohrožení, nebezpečí, svět plný nepokojných lidských srdcí, strachu, zmateného kroužení, nešťastných lidských životů a všemožných lidských soužení, to jsou věci, které v bezbožném křesťanském světě vždy byly a z nějakého bizarního důvodu dodnes stále jsou. Správně podle Komenského má však každý člověk žít v bezpečí pravém, v klidu a míru, v srdci má mít to, po čem samo touží, tedy pokoj, lidský život má trvat a být šťastný. Komenský se nemůže smířit s trváním nepříčetného stavu lidského rodu, odpovídá na námitku, že prý přeci na světě je mnoho věcí jinak, než mají být a jak žádá jejich přirozenost, rozvíjí úvahy a ilustruje je obrazy, které jasně dokazují (ukazují, pokud o nich budeme poctivě uvažovat), v čem tkví rozdíl mezi Bohem a světem, přetrvání, pokoj a bezpečí tvorů, a to vše aby posloužilo tomu, abychom pochopili, co je člověk a v čem tkví jeho šťastný či nešťastný způsob života, proč (kdy) nastává útlak, trápení, bolest a smrt, co je příčinou, středem a vrcholem všeho zmatku a trápení, zkázy a zoufalství, a nakonec zejména pak abychom jeden každý pochopili a naučili se tomu, kudy vede cesta ke zjednání nápravy, že existuje jen jediný lék proti našim bídám: návrat do středu, jímž je Bůh.
Komenského hledání metody harmonické kombinace vědění a lásky (vědy a náboženství), srdce a rozumu, těla a ducha, je již z Hlubiny bezpečnosti výrazně patrné: Dokud (člověk) nemá sám v sobě vnitřní boje, žádná vnější věc jej nedokáže vyvrátit, ani sám satan svými útoky. Ale jakmile v člověku začne boj těla s duchem, rozumu s vírou, netrpělivosti s trpělivostí, pochybování s doufáním, smutek a trápení náhle neberou konce. V člověku je tedy neustálý boj, jedno se vždy s druhým honí jako v kole, chvílí vítězí tělo, chvíli duch, jednou se vynáší rozum, jindy víra, srdce chvíli sílí a chvíli slábne, naděje někdy povstává a jindy vadne. Tak jde útok za útokem, pokušení za pokušením, boj za bojem, pád za pádem, bolest za bolestí…Zmizí-li jedna neřest, druhá jí kráčí v patách, jakmile odejde jedna, druhá už číhá. A ani nechodí jedna za druhou, ale hromadně se sypou jedna na druhou…Jak se tomu bránit? Kam až to může zajít? Kde to skončí?
Aby Komenský mohl čtenáře přesvědčit o správnosti své odpovědi na tyto otázky, musí jim nejdříve odhalit příčinu a počátek neukojitelného pobíhání a všeho lidského zmatku a trápení. Hledá odpovědět na otázku, co je tou věcí, která nás původně vystrčila z našeho bezpečného středu a doposud nás drží mimo něj. Jedním slovem řečeno, je to samosvojnost, bídná nešťastná samosvojnost, která je příčinou našeho současného i věčného neštěstí. Jméno je nové, ale věc (ach, nešťastná věc!) je stará jako sám svět a až příliš známá. Je to ta věc, když se člověk rozhodne, že chce být svým rádcem, svým vůdcem, svým opatrovníkem, svým pánem, chce sám ze sebe brát vůli, rozum, radu, sílu, světlo a život, zkrátka chce stát sám o sobě, udělat si doma pro sebe svou vlastní kancelář a být svým bůžkem. Podle Komenského si tak každý svým rozumem sám vybírá, jak chce co mít, a když není po jeho, hněvá se, vzpouzí, reptá a hryže si rty. Z téhož zdroje pak Komenskému pramení i všechna nedorozumění mezi námi samotnými:
Když je každý sobec, totiž miluje jen sebe a přeje jen sobě, pak nešetří žádný žádného, každý jen sebe sám. Takž společná láska a soucit jednoho s druhým se kazí a mizí. Má-li kdo co, má pro sebe, jiní závistí nebo nouzí a nedostatkem chřadnou. Blíží-li se nebezpečí, uhýbá každý tomu svému, a jestli uhne nebo uvázne někdo druhý, to je mu jedno. Kdo běží, běž; kdo leží, lež.
Ba, co dím, že nechávají jedni druhé jít, jak kdo může? Nikoli; nýbrž podrážejí jedni druhé, škubou, loupí, derou, požírají pro svůj zisk; plný toho svět. Hyne také spravedlnost společná; poněvadž svojnost působí, že každý přihazuje sám sobě a vždycky na svou stranu se staví, ať je sudá nebo lichá. Sečteno, samosvojnost trhá vzájemnou svornost; protože činí z lidí nadutce. Panuje-li kdo nad jinými, nebo má nějakou přednůstku, hned jest bůžkem; vášeň a chuť jsou rádcové jeho; sic volo, sic iubeo, stat pro ratione voluntas. Tak kdo je poddaný, bývá poddán jen tam, kde musí a kde je na něj vidět, protože každý člověk si myslí, že je něco víc. Učí-li kdo jiné, chce, aby lidé věřili jeho slovům jako Božím, aygos efa; a naproti tomu, když naslouchá druhým, věří jim jen to, co se mu zdá pravdivé; protože se každý sám také domnívá, že má v hlavě mozek. Tak všichni ve všech stavech nastavujeme jeden druhému rohy, zle na sebe hledíme, meleme proti druhým hubou, jazyky, pěsti a meče na sebe brousíme a napadáme jedni druhé. Hůř než líté šelmy s sebou zacházíme; jak ukazuje i nynější strašlivá světová chumelenice. Samosvojnost je jedinou příčinou toho všeho, že někdo chce sám panovat, jiní zase chce patřit sám sobě a neležet nikomu pod nohami, zkrátka, že každý vše sám k sobě táhne, a co urval, toho se pustit nechce.
Vylákáni svojností ze svého bezpečného středu okamžitě zaznamenáváme nepokoj ve svém srdci, se kterým si pak nevíme rady. Místo návratu do středu bezpečí se vydáváme jinudy, Komenského slovy vcházíme hluboko do jinudosti, a to je stejné, jako když člověk kvůli nějaké neopatrnosti vypadne z lodi a hrozí mu utopení, to se pak chytá všeho, na co dosáhne. Obvykle se nám ale všechno trhá a boří, nakonec začneme pochybovat úplně o všem a propadáme zoufalství, jakkoliv se nejednou zdá, že se nám v naší samosvojnosti dobře daří, touhy se plní a záměry mají úspěch. Dle Komenského, velkého znalce lidské duše, však není ani jediný člověk, který by se svojnosti a jinudosti dokázal ubránit:
Všichni jsme v tom, jeden víc v jednom, druhý víc v druhém, pohrouženi, všichni sobě nad slušnost přejeme, všichni se nad míru o sebe staráme, všichni víc než by bylo potřeba svůj nebo cizí mozek posloucháme, všichni si v tom přespříliš lahodíme. Pakli nad hlavu vichřice přijde (bez nichž v světě býti nemůže), tož nevíme kudy kam, staráme se, strachujeme se, trápíme se a naplníme si život nebezpečím, hrůzami a strachy, a také se víc, než by bylo zdrávo, zaobíráme různými prostředky, buď že je máme nebo nemáme. Jeden se těší svým pokladem a v něj doufá, jiný v přátele, jiný v zbroj a hradbu, jiný v skrýše a jeskyně, jiný v připravenost noh svých, koní, vozů, lodí atd. Ale to vše jest klamné…. Všichni, všichni, všichni na prostředky spoléhající zklamáváni jsou od světa počátku; a ani jináč býti nemůže. Protož i přílišná pečlivost při vyhledávání prostředků jest marnost a bláznovství. Ale jediný jest toliko, jediný pod tím nebem bezpečnosti port, na kterýž kdokoli dopluje, je to jako by se dostal zprostřed vzteklého, vše do sebe nasávajícího víru nebo proudu přímo na břeh.
Komenskému pak již jen zbývá čtenáře naučit, jak se člověk vrátí do svého šťastného středu. Jak, když věc, která se točí v kole, snáze vypadne z kola ven, než aby se trefila doprostřed a usadila se tam? Na tomto příkladu Komenský ilustruje, že tak je to přeci i s kolem tohoto světa, v němž s námi cloumají jeho motanice a zmatky. Tím se Komenský konečně dostává k Ježíšovu novozákonnímu poselství. Až do tohoto místa se totiž Komenský předvádí se svou brilantní znalostí zejména starozákonních textů, na které se četně odvolává, věren svému ortodoxně kalvinistickému vzdělání. Činí tak způsobem, až jakoby tento nejvyšší představitel reformované české církve trochu pozapomněl, na jakém základě byla svébytná Chelčického Kristova ryze česká a bratrská církev postavena a co bylo důvodem toho, že se za ní postavil celý národ a proč se odvrátil od římské církve. Komenský zřejmě byl pod neúměrným tlakem neklidné doby a z Hlubiny je tak patrné, že se podřídil kalvinistickým důrazům a volání po jednotě obrozené křesťanské církve ohrožované nástupem římsko-katolické protireformace.
Vlastní výklad návratu do našeho šťastného středu se pak odvíjí od Komenského hluboké víry, že náš bezpečný domov se nachází ve studnici, z níž jsme vytryskly. Jestliže na počátku nám Nejvyšší vdechnul nesmrtelnou duši, a tato naše část je jeho obrazem, obtištěným jeho dechem, a jestliže z něho člověk bere svou podstatu, tak i světlo a radu pro veškeré své přemýšlení a skutky, pak tato část člověka stojí dobře, když se drží svého Boha, blaženého středu bezpečí a věčnosti. A protože nás v tom Bůh nechtěl nechat plácat samotné, protože je těžké dostat se do středu k Bohu, poslal Ježíše, aby nám s tím pomohl a mohli jsme se tak posunout dál. Udělal se pro nás viditelným, aby nám Syn Boží přioděný do lidského těla ukázal cestu a způsob, jak se vrátit do bezpečí svého domova. Když ho spatříme, připojíme se a přivineme se k němu, snadněji uvěříme, že jsme také syny a dcerami Božími a stejně jako on s právem věčného dědictví. Tak nějak se dá stručně a nepřesně shrnout Komenského vnímání Ježíše jako viditelného středu světa a Božího milosrdenství. Je to pohled moderní a neortodoxní.
Pak už následují jen křišťálově čistá ponaučení, co je třeba udělat za účelem nalezení tohoto Božího milosrdenství, jakými cestami se do středu vchází a vychází, jak je to s naší vůlí ve vztahu k Bohu, proč plné odevzdání se je těžká věc a musí se o ní bojovat a jaké že z něj plynou výhody, jak a čím se rozum brání odevzdanosti a jak mu to máme vysvětlit, jak se může člověk odnaučit se spoléhat jen sám na sebe, proč spoléhání na svět a štěstí je nebezpečné, nebo proč je marné utěšovat se cizí prozíravostí, silou, majetkem a dovedností. Čtenář se také poučí o nepopsatelné lidské převrácenosti, lidské vrtkavosti, slabosti a nemohoucnosti všech lidí, nebo také o povinnostech a známkách srdcí cele oddaných Bohu. Jelikož poslední radou Komenského je pustit se na hlubinu Božího milosrdenství a ponořit se do ní, proto v poslední kapitole před závěrečnou modlitbou dává také i návod, jak se ve středu Božího milosrdenství udržet. Zkrátka, Hlubina je nádhernou a dech beroucí knihou, bez níž není věrného pohledu na osobnost Komenského.
Hlubina, podobně jako ostatně všechna Komenského díla, je moderním živým dílem minulosti, které promlouvá a bude promlouvat ke každému člověku v každé době. Komenský přitom jde až na samý základ lidské existence, kdy si člověk má přiznat, že jednou zemře a nemusí být z toho vyděšen, neboť smrtí nic nekončí – Bůh je v nás a my v něm, a proto člověk, jeho duchovní podstata, nemůže jen tak někam zmizet. Perspektiva konce života, všechna ta mela a chumelenice světa drží lidskou bytost v trvalém strachu a úzkosti a z této nezpracované emoce pak plyne ještě větší mela, a tak jsme zmítání kolem světa, které sami svým strachem ještě více roztáčíme, a to (strach) nám pak nedovoluje své životy plnohodnotně prožít.
Sám Komenský přišel dvakrát o svou rodinu, o svou práci, o svou vlast, zkrátka přišel o všechno. Strašná třicetiletá válka, která na naši zemi a lid dopadla největší měrou ze všech částí země zapojených do tohoto konfliktu, ještě nebyla ani ve své třetině, když si Komenský musel pořádně srovnat to nejdůležitější ve své hlavě, aby se ujistil, o čem to celé je, kde a jak nalézt Hlubinu bezpečnosti ve víru nepříčetného vzteklého světa. Pro Komenského je Hlubinou bezpečnosti Bůh, někdo si to nazývá vědomí, vesmír atp., to je jedno, jaké tomu kdo dává jméno, je to vždy ta věc, která nás přesahuje a čeho jsme neoddělitelnou součástí. Komenský nás svou Hlubinou přesvědčil, že pokud se neukotvíme v Bohu, ve středu naší podstaty, bude s námi život smýkat a život bude pro nás utrpením, pokud se na tuto svou podstatu nenavážeme. Je-li lidský život neustálou změnou a posloupností ztrát, pak Hlubinou bezpečnosti může být jen Bůh, kterého však jinde než v sobě sotva nalezneme. V Hlubině je sice tento aspekt u Komenského v procesu neukončeného hledání, přesto je zřejmé, že tam směřuje a poctivost v jeho myšlení mu nedovoluje tuto „heretickou“ myšlenku popřít, neboť by tím popřel pravdu, ke které na své strastiplné cestě došel. Komenský se přitom nevyhýbá tématu, že i když toto člověk intuitivně ví či pochopí, tak se utrpení vyhnout nemusí. Může však použít správnou metodu, jak toto utrpení minimalizovat. Jeho metoda je náprava skrze metodu získání kontroly nad vlastním životem, nalezení Boha v sobě samém a tím se srovnat se Životem (s ním) a konečně nalézt odpočinutí. To však může udělat jen každý sám za sebe.
Hlubina k naší dnešní době promlouvá se zvláštní naléhavostí. Dnes jsme se po poměrně dlouhé době dostali do situace, kdy smrt je znovu všudypřítomná, a ještě to tak zřejmě chvíli bude. Na velké epidemie a války si již skoro nepamatujeme a Komenského Hlubina nás usvědčuje, že naše životy jsou dosud většinou zaměřené na vnější věci, které nás stejně šťastnými neučinili a neučiní. Je tu další taková doba, která přišla, aby s námi zatřásla a donutila nás si uvědomit, co je důležité a co nám může pomoci. Bavorák v garáži to nebude. A tak nás to nutně stejně jako Komenského vede ke skutečné podstatě. Kdo ví, jaký by Komenský měl život a co by nenapsal, kdyby se nemusel srovnat s traumaty, která se mu postavila do cesty. Nyní se ukáže, jak se se svou dobou srovnáme my. Je přitom již zřejmé, že část společnosti selhala, i když k tomu dojít nemuselo. Je proto dobré na Komenském v tomto okamžiku vidět, že tou cestou před námi již také prošel a ukázal nám správný směr vedoucí k nápravě.
Komenského Hlubina ukazuje, že pozemský život resp. lidská společnost je v zajetí strachu, který jí ovládá a který je zdrojem nejistoty lidí, se vším negativním dopadem na jejich jednání. Strach a smrt jakoby byly již od narození tou naší jedinou jistotou. Před strachem a smrtí nelze utéct nebo se před nimi někam schovat, neboť nás umí vždycky dohnat. Prožívat je však nemusíme. Můžeme mít obavy, ale to neznamená, že se s nimi smíříme a necháme jimi sebou smýkat. Hlubina nás nenechává na pochybách, že existuje způsob, který si s našimi strachy dokáže poradit. Komenský nám připomíná, že správným receptem je energie lásky, tedy ta věc, která je naší podstatou a která nemůže nikam zmizet, a která nás neustále doprovází a dokáže naším prostřednictvím měnit svět k lepšímu.
Ale co teď, když se zdá, že do největších problémů nás společnost jako celek dostali lidé, kteří jsou ovládáni strachem v míře největší, čehož důkazem je to, že popírají skutečnost a nechtějí realitu vidět. Strach totiž zaslepuje a tito lidé, aby si nemuseli přiznat, že je strach ovládá, odmítají v takové realitě žít. Proto jí popírají a bláhově snad věří tomu, že neblahá skutečnost a závažná nemoc přestane jaksi existovat. Tito lidé jsou tak sevřeni strachem, že již nejsou schopni racionálního úsudku a postavit se realitě racionálním způsobem. A tak jsme se dostali z fáze, kdy jsme všichni věřili, že s ohrožením našich životů nebezpečnou nemocí se dá něco dělat, že jsme schopní se jí postavit a uspět, když potáhneme všichni za jeden provaz, do fáze, kdy někteří lidé realitu odmítají a tváří se, že není. Poté, co nás v našem odmítání realita dožene, nastane fáze deprese a zoufalství. Tak se nám před očima znovu odehrává Komenského Hlubina a klademe si stejnou otázku: kam až to může zajít a kde to všechno skončí? Po zoufalství pak přijde fáze smíření, někteří z nás však bohužel v klidu neodejdou. Nezkoumejme, odkud se nemoc vzala či nevzala, zkoumejme to, zda jsme se k věci správně postavili a co s tím nyní uděláme, to je naše zodpovědnost. Účinné prostředky na svou ochranu máme, je naše zodpovědnost, že jsme je nepoužili a namísto toho řešili pitomosti, teď sklidíme to, co jsme zaseli, s tím, co se stalo, se bohužel již nic udělat nedá. Se smířením po kocovině musí také přijít odpuštění, abychom se dokázali zvednout a jít dál. Jsme připraveni na to odpustit předčasnou smrt někoho ze svých blízkých, zvlášť když to bylo zbytečné a nemuselo se to stát? Pokud to nedokážeme, propadneme do hluboké a vleklé mravní krize, která se stane středem kola našeho vlastního zoufalství.
Poslední a jediná rada tedy je pustit se na hlubinu Božího milosrdenství a ponořit se do ní. Nepozůstává tedy nic pod tím nebem, než aby člověk pokoje duše své a ubezpečení věcem svým hledající sebe a všecky ty jiné tvory z očí pustě, k samému jedinému Tvorci svému skrze Krista Ježíše se obrátil a s nejhlubší pokorou řekl: Teď jsem, Pane Bože můj, můj učiniteli, můj slitovníče, ustal sem, rady a potěšení v sobě a krom sebe hledaje, a nikdež nic krom nebezpečenství, strachů a nejistot nenalézaje. A protož, poněvadž žádný tvor pomoci nechce a nemůž, aj, přicházím k tobě; a k tvým milosrdným nohám se klada, tobě se na všecku vůli tvou cele odevzdávám. Naložiž se mnou jako s těmi, kteříž se na ruce milosrdenství tvého pokládají, pro Krista Ježíše, mého Vykupitele. Hospodine, panovníče nebe i země, jménu tvému bud čest, a ne mně neb kterémukoli tvoru, na nebi neb na zemi. Nebo ty sám hoden jsi vzíti moc a moudrost, a sílu a čest, a slávu a požehnání. Nikam již od tebe nepůjdu na věky. Teď nyní, již nyní usazuji se v centrum milosrdenství tvého a vůkol sebe místo všech štítů a bašt kladu všemohoucnost tvou, před sebe pak na stráž stavím vševědoucnost tvou, a klíče od bran srdce svého i všech smyslů svých, nýbrž všechněch vnitřních i zevnitřních mocí svých dobrolíbezné vůli tvé odevzdávám, odmykej, zamykej, čiň, co ráčíš. Teď stojím, naze před tvým oblíčejem stojím, všech tvorů, i sebe samého, odkládaje, nahý se ted tobě odevzdávám, a to cele a plně, beze všech výminek; dělej se mnou, co a jak chceš, uč, čemu chceš, veď, kam chceš, vlož, co chceš, ničemu neodpírám, nic nevyměřuji, vůle tvá děj se se mnou a skrze mne dle dobré líbeznosti tvé; jen neopouštěj na věky věkův.
Autor: Ivan Zahrádka
Zdroj: http://vasevec.parlamentnilisty.cz/
