Podělím se s vámi o jednu osobní zkušenost. Před zhruba dvěma týdny mi můj obchodní partner s jistou dávkou stresu a s dotazem, zda se může nějak bránit, přeposlal email. Email se tvářil jako upomínka.
V upomínce se psalo rádoby právnickou mluvou, že pan K. musí zaplatit ne úplně malou částku na základě toho, že po telefonu, tedy takzvaným distančním způsobem, uzavřel smlouvu s jistým (velmi známým) poptávkovým serverem, a v rámci této smlouvy se údajně registroval do databáze firmy. Nyní bude mít na internetu placenou reklamu – tedy pokud zaplatí. A pokud nezaplatí, „záležitost bude předána třetí straně“. (Povšimněte si výhružné, ale přesto vágní formulace o „předání třetí straně“. To jako policii? Exekutorovi? Marťanovi?)
Protože jsem v obchodu i právu přeci jen kapku zběhlejší než pan K., nelenila jsem a na email jsem za něj odpověděla. Poptávkovému serveru jsem vysvětlila, že je to sice pěkné, že se odvolává na příslušné paragrafy Občanského zákoníku, které říkají, že smlouvu lze uzavřít i distančně, tedy po telefonu, ale záměrně při tom „zapomínají“ zmínit, že jsou tu také další paragrafy, z nichž vyplývá, že takto uzavřená smlouva je platná pouze za určitých podmínek, tedy především pokud nabízející poskytne úplné informace o všech nákladech a poplatcích spojených s uzavřením smlouvy, a zejména pak § 1827, odstavec 2 Občanského zákoníku, totiž že uzavírá-li se smlouva distančně, poskytne podnikatel spotřebiteli v textové podobě znění smlouvy i všeobecných obchodních podmínek. Pokud se tak nestane (což se nestalo), smlouva neexistuje. Tedy server vymáhá neexistující pohledávku.
Server se (jak jinak) neobtěžoval jakkoliv odpovědět a za pár dnů přišla upomínka druhá. Následoval ode mne druhý dopis a oznámení na policii. A pak přišla třetí upomínka. Nutno říci, že zde už byl server opatrnější a dával si víc pozor na to, jaké paragrafy zmíní, raději se jen velmi vágně odkázal na Občanský zákoník a taktéž žádným „předáním třetí straně“ už raději nevyhrožoval.
V tu chvíli by mi celá kauza už začala připadat celkem zábavná (z ryze psychologických důvodů – co to je za ptáčky, kteří vykazují tak ohromnou asertivitu?), kdyby mi ovšem nebrala drahý čas (což mě neskonale prudí). I zvedla jsem tentokrát telefon a ptáčkům zavolala. Operátorka po zahájení nahrávaného rozhovoru, aniž by mě upozornila, že jsem nahrávána, jela přesně podle předpokládatelných not: Neříct ani jeden paragraf, hrát vše do outu tvrzením, že jsem pana K. dostatečně neidentifikovala a jestlipak jsem jim vlastně poslala plnou moc, když za pána jednám? (Děkuji za optání, neposlala, plné moci netřeba, již byl podán podnět k prošetření na policii.) S tím hovor skončil.
Mimochodem, vzhledem k tomu, že částka, o které je řeč, se pohybuje těsně pod hranicí mezi přestupkem a trestným činem, předpokládám, že stejně bude podnět odložen.
Tak – a teď proč o tom mluvím. Povšimněte si schématu: Vyráznout s polopravdivými paragrafy na pána, kterému se do soudního ani jakéhokoliv jiného sporu zatraceně nechce, ani na to nemá čas. Zmínit několik pravdivých paragrafů, ale pomlčet o jiných, které zcela mění kontext. Vytrvat v psychologickém nátlaku a vágně vyhrožovat šroubovanou právnickou mluvou jakýmsi nedefinovaným postihem. A při přímém kontaktu hrát vše do ztracena s tím, že vlastně jsou úplně zmatení a poškozeného pána jsem jim neidentifikovala (identifikovala jsem), tedy nemohou reagovat. Připomíná vám to něco?
Jistě, připomíná to chování klasických takzvaných „šmejdů“. Přehnaná asertivita, zastrašování, tajné nahrávání, vyhrožování chybnými paragrafy. Ale to nemyslím. Řeknu to jinak: Připomínají vám praktiky šmejdů něco, co se šmejdy obvykle spojováno není?
Vážení a milí, mně to připomíná náš drahý stát.
Nevládne snad stát přehnanou asertivitou a vynucovacími prostředky? Nemá snad doslova státní monopol na organizované násilí (nejen při vymáhání daní)? Nezastrašuje snad řadu lidí, kteří mají v jakékoliv oblasti odlišný názor od jedné, vládnou akceptované linie (například tvrzením, že pokud poruší nelegální vládní nařízení, čeká je postih?) Nejsou snad vládní nařízení v rozporu se zákonem a nemusel už stát platit odškodné za jejich vymáhání? Poslanecká sněmovna v prosinci neumožnila vstup na jednání svého výboru zájemci, který nebyl očkovaný proti covidu-19. Před týdnem pražský městský soud pravomocně rozhodl, že postupovala nezákonně. Chápete ten bizár? Sněmovna, která vytváří zákony, jedná v rozporu se svými vlastními zákony!!! Anebo si vybírá jen ty paragrafy a takový výklad, jaký se hodí.
Definice právního státu zní, že právní je takový stát, který dodržuje své vlastní zákony. Budu-li držet striktně výrokové logiky, pak nejsme právním státem.
Markéta Šichtařová
Článek Markéta Šichtařová: Nejsme právním státem se nejdříve objevil na AC24.cz.
