Jeden z málo známých faktů, který v historických filmech neuvidíme, je ten, že válečné koně raného středověku byli hodně agresivní. Tyto koně byli totiž cíleně cvičeni k zabíjení a mrzačení nepřátelských vojáků formou dupání, kopání a kousání. Válečné koně dokonce poté, co ztratili svého jezdce, pokračovali dál sami v boji s ostatními koňmi či lidmi. Ve středověkých bitvách tak pěšáci bojovali nejen s rytířem na koni, ale museli se také bránit proti agresivním osiřelým koním, proto byla kavalérie tak smrtící.
Samotný kůň je pro člověka velkým a nebezpečným zvířetem, zvláště pokud je speciálně vycvičen k zabíjení. V Evropě existovaly různé druhy válečných koní, přičemž ti nejsilnější se nazývali destriers (z latinského dextrarius, pravý – po pravé straně vodil panoš nebo štolba pánova koně na cestách) . Nejednalo se o specifické plemeno, ale o typ koně. Destriers byli speciálně vyšlechtěni pro válku a byli v bitvě silní, výbušní a dobře ovladatelní. Často se jim jednoduše říkalo „velký kůň“. Destrier byl v podstatě ultimátním typem válečného koně, vyšlechtěného k drcení všeho, co mu stálo v cestě. Díky své syrové výbušné síle byl takovýto kůň připravený být vyslán do toho nejničivějšího a nejprudšího útoku, proto bylo koně destriers poměrně pracné vycvičit a důsledku toho byli tyto koně extrémně drazí a byli symbolem postavení pro nejbohatší rytíře.
Foto: Skotsko navždy! Obraz zobrazující jezdecký útok Royal Scots Grays v bitvě u Waterloo | Wikimedia Commons / Public domain
Díky vysokým cenám destriers byl nejrozšířenějším typem válečného koně tzv. courser. Tito koně byli slabší, ale levnější a středověcí rytíři jich mohli vlastnit i několik kusů. Jeden destrier mohl stát stejně jako sedm i více courserů. Kromě levnější ceny měli courseři i další výhody. Tito koně byli mobilnější a měli větší výdrž než destriers. Byli proto vhodnější pro delší bitvy. Stejně tak se dobře hodili na lov a nájezdy, protože destriers měli jen malou výdrž a nedokázali držet tempo s ostatními koňmi. Nebylo vzácností, že rytíři, kteří vlastnili destriers, vlastnili také coursery pro jiné využití. Během baltských křižáckých výprav začali němečtí rytíři své válečné koně, kteří byli mnohem lepší než koně místních pohanů, sterilizovat, aby tak eliminovali možnost, že by nepřítel mohl využít zajaté koně k rozvoji chovu vlastních velkých koní.
Protože výše popsané dva typy válečných koní byly pro většinu šlechticů příliš drahé, existoval ve středověké Evropě třetí typ válečných koní, který byl také velmi oblíbený oblíbený – říkalo se mu rouncey. Rouncey byl všestranný kůň, který mohl být vycvičen i pro válku a byl používán převážně chudšími rytíři a družinami.
Foto: Rytířství je sport, který se vyvinul z praxe těžké jízdy | Wikimedia Commons / Public domain
Populárními plemeny válečných koní v Evropě byli andaluští a fríští koně a peršeroni. Navzdory své vychvalované síle a velkoleposti byli středověcí váleční koně menší než moderní tažné koně, což mělo za následek, že tito koně byli v boji rychlejší a obratnější. Závěrem nutno dodat, že koně destriers postupem času vyšli z módy, protože se v boji začali preferovat klidnější koně, kteří udrželi formaci, pro což se hodily zejména klisny.
Zdroj: historie válek
