Podle Yilky Malachovske, která přežila Osvětim, se Bormann také podílela na selekci do plynových komor.
V Osvětimi pracovala Yilka se svou sestrou Idou Malachovskou ve stejné pracovní skupině. Jednoho rána v lednu 1943 před odchodem do práce proběhla selekce, které se účastnila i Bormann. Z jejich pracovní skupiny čítající 150 dívek vybrala 50. Mezi vybranými byla i její sestra. Ostatní odešly z tábora do práce a večer, když se vracely, je při vstupu do brány minulo 9 nebo 10 nákladních aut plných žen a dívek. Nákladní auta jela směrem ke krematoriu, které se nacházelo hned za táborem. Yilka už svou sestru Idu ani žádnou z dívek vybraných toho rána nikdy neviděla.
V roce 1944, kdy německé ztráty narůstaly, byla Bormann převelena do pobočného tábora v Hindenburgu v Německem okupovaném Polsku. V lednu 1945 se vrátila do Ravensbrücku a v březnu dorazila na své poslední stanoviště, do Bergen-Belsenu, kde dostala za úkol starat se o vepřín umístěný mezi mužskými tábory.
Na konci července 1944 bylo v táborovém komplexu Bergen-Belsen internováno asi 7 300 vězňů. Na začátku prosince 1944 se tento počet zvýšil na přibližně 15 000 a v únoru 1945 činil počet vězňů 22 000. S pokračujícím přívalem vězňů evakuovaných z východu se počet obyvatel tábora do 15. dubna 1945 vyšplhal na více než 60 000.
Od druhé poloviny roku 1944 se příděly potravin v Bergen-Belsenu stále snižovaly a počátkem roku 1945 byli vězni někdy i několik dní bez jídla a chyběla i pitná voda.
Hygienické podmínky byly absolutně nedostatečné. Pro desetitisíce vězňů internovaných v Bergen-Belsenu bylo v té době k dispozici jen několik latrín a vodovodních kohoutků. Přelidnění, špatné hygienické podmínky a nedostatek jídla, vody a přístřeší vedly k propuknutí nemocí, jako tyfus, tuberkulóza a úplavice, které způsobovaly stále větší počet úmrtí. V prvních měsících roku 1945 zemřely desítky tisíc vězňů. Ti, kteří přežili, popisovali podmínky v táboře jako peklo na zemi.
Dr. Peter Leonard Makari, který byl v té době vězněm v Bergen-Belsenu, viděl Bormann v březnu 1945 dvakrát, jak bije vězeňkyně. Poprvé bila pěstmi do obličeje a hlavy dívku, kterou přistihla při krádeži zeleniny. Dívka upadla na zem a odejít jí musela pomoci její kamarádka. Při druhé příležitosti se jedna dívka pokusila ukrást oblečení ze skladu oděvů, a tak ji Bormann bila pěstí do obličeje. Ještě když Makari odcházel, Bormann dívku stále zuřivě bila.
Když 15. dubna 1945 Britové osvobodili Bergen-Belsen, našli v táboře asi šedesát tisíc hladovějících vězňů, z nichž většina byla vážně nemocná. Dvaapadesát prasat, která Bormann krmila bramborovou a tuřínovou kaší, zatímco vězni umírali hlady, bylo poraženo vězni, kteří zůstali naživu.
Dne 17. dubna 1945, když byla Johanna Bormann zatčena britskými jednotkami a byla nucena opustit svého milovaného psa, se zdála být překvapená.
Po evakuaci Bergen-Belsenu britské jednotky celý tábor spálily, aby zabránily šíření tyfu. Během existence tábora zemřelo v Bergen-Belsenu přibližně 50 000 osob a po osvobození zemřelo více než 13 000 bývalých vězňů, kteří byli příliš nemocní na to, aby se uzdravili.
Spravedlnost nakonec Bormann dostihla, když byla souzena v belsenském procesu, který začal 17. září 1945. Při procesu Bormann tvrdila, že netuší, z jakého důvodu proti ní bylo podáno tolik hrůzných svědectví. Odmítla se k jakémukoliv obvinění, které proti ní bylo vzneseno, přiznat. Když byla tázána na svou krutost, přiznala pouze, že vězně udeřila do obličeje nebo do uší, když neposlouchali. O svém bestiálním psovi dokonce tvrdila, že si s ním vězni hráli. Rovněž uvedla, že se nezúčastnila žádného výběru do plynových komor a ani ho neviděla. Byla by tam jediná, kdo to neviděl. Její lži jí však nepomohly uniknout spravedlnosti.
17. listopadu 1945 odsoudil britský vojenský tribunál Johannu Bormann k trestu smrti oběšením.
Když britský kat Albert Pierrepoint 13. prosince 1945 rozsudek vykonal, bylo jí 52 let.
O posledních chvílích Bormann později Pierrepoint napsal:
„Přikulhala chodbou a působila staře a unaveně. Měla jen něco málo přes metr a půl a třásla se, když ji dávali na váhu. Německy řekla: „Mám své pocity“.”
Upozornění: Všechny níže uvedené názory a komentáře jsou od členů veřejnosti a neodrážejí názory kanálu World History.
Neakceptujeme propagaci násilí nebo nenávisti vůči jednotlivcům nebo skupinám na základě atributů, jako jsou: rasa, národnost, náboženství, pohlaví, sexuální orientace. World History má právo zkontrolovat komentáře a smazat je, pokud jsou považovány za nevhodné.
► KLIKNĚTE na tlačítko ODEBÍRAT pro další zajímavá videa: https://www.youtube.com/channel/UCMkZyKwX-pLboRxgOeJUNCQ/?sub_confirmation=1
#historie
#dejiny
#holocaust
#worldwar2
#ww2
