Prozření západních politických elit přichází pozdě. Vzestup krajní pravice je logickým důsledkem politiky zvýhodňující bohaté a sdírající chudé. Odolnost Ruska a Číny pak kontrastuje s tím, jak Západ zaspal v oblasti veřejných investic.
Sebevědomí elit je odrazem životaschopnosti režimů. Současné politické elity na obou stranách Atlantiku však vykazují vše možné, jen ne sebevědomí. Na události, které se okolo nich děly uplynulý rok, dokázaly jen nevěřícně zírat.
Ve Spojených státech jsou centristé konsternováni, jak málo vděčnosti projevují široké vrstvy společnosti za ekonomické úspěchy prezidenta Joea Bidena a že tíhnou k podpoře Donalda Trumpa. V Evropě obdobnou malomyslnost vyvolávají výrazné úspěchy rozličných odrůd trumpismu na úkor liberálních ikon, jako je francouzský prezident Emmanuel Macron nebo němečtí Zelení.
Selhání drakonických sankcí, jež měly otřást ruskou ekonomikou, stejně jako odolnost čínských technologických společností vůči přísným opatřením na Západě rozdmýchává směsici nihilismu a šovinismu. Základem kolektivní frustrace západních centristů, kteří považovali svou hegemonii za samozřejmou, jsou přitom tři mýty.
Prvním z nich je představa, že politický střed je z podstaty nejzavilejším nepřítelem krajní pravice. Druhý mýtus staví na obraze vybájeného „průměrného voliče“, který určuje výsledky voleb. Třetí mýtus tkví v představě, že zavedení sankcí a cel zbrzdí ekonomický růst Číny a Ruska vzhledem k jejich závislosti na západních technologiích, kapitálu a platebních systémech.
Všechny tři jsou mylné a zavádějící. Abychom však pochopili naši současnost, jejich pouhé vyvrácení nestačí. Je ale nepochybně nezbytným prvním krokem.
Začněme s mýtem o velikém střetu politického středu a krajní pravice a ptejme se: došlo by k Macronovu vzestupu prakticky z nuly až k prezidentskému křeslu, kdyby mu nebyla silnou vyzývatelkou právě Marine Le Penová a její Národní fronta, jak se tehdy strana nazývala? Podle všeho ne.
Byl by však někdo jako Le Penová silným vyzývatelem, kdyby lidé jako Macron neprováděli politiku, která prostřednictvím snižování daní a masivního tištění peněz zvýhodňuje superbohaté a která zároveň umožňuje, aby si škrty vybíraly na nejméně polovině chudší části populace svou obrovskou daň? Odpověď zní opět: ne.
Macron a Le Penová se bezpochyby — podobně jako demokraté a Trump v Spojených státech amerických — nesnášejí, ale jejich moc existuje ve vzájemné symbióze. Politika státního socialismu pro hrstku vyvolených a úsporných opatření pro většinu, kterou provádí politický střed, je živnou půdou pro neofašistickou pravici. A obdobně politický střed o sobě může prohlašovat, že to právě on je jedinou hrází proti krajní pravici.
V zajetí čísel
Další pastí je mýtus o nevděčném průměrném voliči, který jen přehlíží výrazné oživení západních ekonomik po pandemii. Lidé, kteří nechápou Macronův politický krach nebo obviňují americké široké vrstvy, že neoceňují úžasnou ekonomiku, jíž je Biden obdařil, žijí ve světě statistik a makroekonomických údajů. Desetinná čárka růstu HDP tu a procento míry nezaměstnanosti onde podle nich rozhoduje o všem.
V roce 1992 se heslem volební kampaně Billa Clintona stala věta: „Je to o ekonomice, hlupáku.“ To sice stále platí, otázkou dneška ovšem je: O čí ekonomice?
Když se lidí potýkajících se s ekonomickými problémy zeptáte, proč jsou nespokojeni v době, kdy HDP roste, odvětí vám: „Možná roste váš HDP, můj ale určitě ne.“
Jednoduše řečeno, je zcela logické, že se po roce 2008 navzdory zářivým makroekonomickým údajům životní perspektivy většiny lidí výrazně zúžily.
Poté, co západní centristické elity neodhadly svou hegemonii nad vlastním obyvatelstvem, přecenily i svou moc nad vnějšími nepřáteli, zejména Ruskem a Čínou. V obou případech tak byl výsledek uplatňování této ohromné moci přesně opačný, než se původně očekávalo.
Dar pro Putina
V případě Ruska se bezprecedentní západní sankce uvalené po jeho invazi na Ukrajinu ukázaly pro Vladimira Putina jako dar z nebes. Jeho největší slabinou totiž byla omezená moc nad ruskými oligarchy, kteří se před ním mohli pojistit tím, že většinu svých majetků drželi na Západě. Sankce však Putinovi poskytly jedinečnou příležitost přimět je, aby si vybrali mezi Ruskem a Západem — a toto ultimátum jim osladil vidinou převzetí lukrativních podniků, jako je McDonald’s nebo IKEA, které v Rusku po západních korporacích zůstaly.
Válečná ruská ekonomika, odříznutá od západních dodavatelských řetězců, vyvolala navíc masivní reindustrializaci. Toto úsilí vykompenzovalo značný úbytek dovážených polotovarů a s tím spojený nárůst cen.
Obdobou je čínská odolnost, která pro washingtonské politiky znamenala autentické zklamání. Věřili totiž, že Bidenův zákon o čipech a vědeckém výzkumu, který zakazoval komukoli — tedy nejen Američanům — prodávat vyspělé polovodiče čínským společnostem, rozhodujícím způsobem otupí velké čínské technologické firmy a pomůže USA vyhrát druhou studenou válku.
Stalo se však něco jiného. Například společnost Huawei využila vynikající software, aby z menších mikročipů vytěžila větší výpočetní výkon, zatímco spolu s dalšími domácími výrobci čipů doháněla vývoj na straně hardwaru. Současně s tím zaskočila americké a evropské úřady také čínská záplava levných a technologicky dokonalejších elektromobilů a zařízení na výrobu zelené energie.
Snad největší rána pro sebevědomí západních elit tak přišla po uvalení sankcí, když se snažily přesvědčit své obyvatele, že se výroba vrací zpět domů a průmysl se obnovuje. Seznaly totiž, že třicet let nedostatečných domácích investic jak do výroby, tak do akceschopnosti jednotlivých států, nechalo Západ bez moci.
Ať se podíváme kamkoli — do USA, Velké Británie nebo Evropské unie —, zjistíme, že státům chybí odborné zázemí, které kdysi měly, aby mohly rozvíjet velké projekty: od britských železnic a amerického programu jaderných ponorek až po zelenou energii či veřejné zdravotnictví.
Kontrast s vývojem v Rusku a Číně je nabíledni a silně doléhá na západní politiky, kteří se po desetiletí nechávali svádět korporátními lobbisty a s nimi spojenými think-tanky a oslabovali kapacity svých států dělat prostě to, co by dělat měly. Přiměje je toto trpké prozření oprostit se od mýtů, jež je tak dlouho oslepovaly? Uvidíme.
Autor: Janis Varufakis (bývalý grécky minister financií, predseda strany MERA25 a profesor ekonómie na Aténskej univerzite)
https://www.project-syndicate.org/commentary/three-myths-of-western-elites-no-longer-sustainable-by-yanis-varoufakis-2024-06
https://denikreferendum.cz/clanek/36483-tri-myty-ktere-tahnou-zapad-ke-dnu
