V roce 1968 byla Studená válka v plném proudu. Sovětské i americké ponorky, nesoucí balistické rakety, připravené uštědřit neodvratitelný smrtící jaderný úder nepříteli, nepozorovaně křižovaly světové oceány hluboko pod jejich hladinami. Obě strany lačnily po jakékoliv sebemenší informaci, týkající se nasazení nepřátelských ponorek – od plánů jejich hlídkových tras po jejich vybavení nebo odpalovací kódy. Když sovětské loďstvo tehdy zahájilo masivní vyhledávací a záchrannou operaci v severní části Tichého oceánu, neušlo to samozřejmě pozornosti Američanů.
Jejich analytici měli brzy jasno – Sověti ztratili ponorku a pokouší se o její záchranu. Jejich domněnku záhy potvrdily nahrávky ze sonarových systémů v oblasti, které 8. dubna zachytily zvuk hroutícího se trupu ponorky. Když sovětské lodě po několika týdnech vzdaly snahy o nalezení a záchranu ponorky nebo alespoň její osádky a odpluly, okamžitě je nahradili Američané, pro které by byl její vrak zlatým dolem na informace.
Díky sonarovým záznamům bylo odhadnuto přibližné místo, kde došlo k potopení a do oblasti vyplula ponorka USS Halibut, původně postavená jako nosič balistických střel, avšak později přestavěná na „základnu“ pro speciální operace. Ponorka byla vybavena speciálními zařízeními pro průzkum hluboko pod hladinou včetně roboticky ovládaných kamer. Během několika týdnů americká ponorka propátrala oblast o rozloze 3100 kilometrů čtverečních, aby nakonec skutečně nalezla, co hledala – vrak sovětské dieselové raketonosné ponorky třídy Golf-II K-129, ležící na dně v hloubce téměř pěti kilometrů, 2500 kilometrů severozápadně od Havaje.
Vyzvednout cokoli z takové hloubky se v té době jevilo jako prakticky nemožné (a ani s dnešní technikou by to nebyl zrovna jednoduchý úkol), zvědové amerického námořnictva se však nehodlali vzdát. Vznikl Projekt Azorian, přísně tajná operace na vyzvednutí vraku ruské ponorky ze dna. Společnost Global Marine inc., která se běžně zabývala těžebními operacemi v hlubokých vodách, dostala zakázku na výrobu speciální lodě, která by dokázala vrak ponorky vyzvednout.
Foto: K-129 byla sovětská ponorka třídy Projekt 629 kód NATO – Golf. Jednalo se o ponorku s dieselovo-elektrickým pohonem vyzbrojenou balistickými raketami, která se potopila roku 1968 | Wikimedia Commons / Public domain
Loď byla pojmenována Hughes Glomar Explorer, a pokud vám jmého Hughes něco říká, tak vězte, že to není náhoda. Zcela utajit stavbu takovéto lodě samozřejmě nebylo možné, proto slavný excentrický miliardář Howard Hughes pomohl americkým ozbrojeným složkám s krycím příběhem, ve kterém si stavbu lodě objednal on za účelem dalšího ze svých průkopnických projektů, spočívajícího v získávání ušlechtilých kovů z mořského dna. To paradoxně v budoucnu vedlo k mnoha dalším projektům, které se o původně smyšlený cíl skutečně snažily.
Foto: Loď Glomar Explorer byla dlouhá 189 metrů, měla výtlak 57 000 tun, loděnice opustila v roce 1974 a na 5571 km dlouhou cestu k vraku K-129 se vydala okamžitě | Wikimedia Commons / Public domain
Na místo doplula 20. června 1974 a zahájila operaci na vyzvednutí vraku, která následně trvala více než měsíc. Během této doby ji na místě dvakrát navštívilo sovětské námořnictvo, které se však nepokusilo činnost jakkoli zastavit. Informace odtajněné až v roce 1991 po pádu SSSR následně ukázaly, že Sověti si díky tipu neznámého informátora byli vědomi, že se ve skutečnosti jedná o operaci americké rozvědky. Vzhledem ke tomu, že neznali přesnou polohu vraku K-129, dlouhému šestiletému rozestupu mezi potopením a „záchrannou“ operací a také přesvědčení, že kvůli hloubce by stejně nebylo možné ze dna cokoli vyzvednout, tomu nevěnovali pozornost. Sovětští inženýři později sice přehodnotili svoje stanoviska a upozornili sovětské námořnictvo, že vyzvednutí vraku by teoreticky možné bylo, avšak na jakýkoli pokus o zastavení operace bylo již pozdě.
Ačkoli vzhledem k přípravě a relativnímu klidu na práci šlo všechno podle plánu, vrak ponorky se podařilo na dně zachytit pomocí speciálních „drápů“ a zahájit pomalé zvedání ke hladině, došlo k poměrně katastrofickému selhání. Během zvedání se konstrukce některých „drápů“ zhroutila, trup ponorky se rozlomil a cca 2/3 klesly zpět ke dnu.
Dle informací civilních zaměstnanců, pracujících na operaci, se tak stalo kvůli špatné volbě materiálu, kterým byla speciální nerezavějící ocel. Ta sice byla velice tvrdá, nebyla však dostatečně pružná a v důsledku nízkých teplot vody v takto extrémní hloubce zkřehla natolik, že v namáhaných bodech popraskala. Jediná chyba inženýrů tak zhatila celý perfektně připravený plán, který tehdy neměl obdoby.
Foto: Malba lodi Glomar Explorer vyzvedajícího sovětskou ponorku | CIA / Public domain
Zbytek ponorky se však podařilo vyzvednout a tajná služba z něj získala dvě sovětská nukleární torpéda, šifrovací knížky, sonarové vybavení a další zpravodajsky cenný materiál, takže celá operace ve finále přece jen nebyla totálním fiaskem. Ve vyzvednuté části ponorky se rovněž nacházela těla šesti sovětských námořníků, která byla s vojenskými poctami následně pohřbena do moře. I přes částečný neúspěch je tato operace dodnes považována za jeden z největších husarských kousků amerických tajných služeb za celou Studenou válku, především pak samozřejmě proto, že se takto velikou a dlouhou akci podařilo utajit natolik, že mohla proběhnout prakticky v naprostém klidu. Mnoho detailů je dodnes tajných, a to včetně dokumentárního filmu, zachycujícího kompletní průběh operace.
Video: Projekt Azorian – Největší husarský kouskek amerických tajných služeb za celou Studenou válku / YouTube
Zdroj: britannica
