Hledají se různá vysvětlení a přirovnání v jakém okamžiku úpadku se dnes euroamerická civilizace ocitá. Vzpomíná se na pád Říma, ale možná že jsme blíže k Velké francouzské revoluci. Protože mezi námi žijí tisíce „progresivních“ Marií Antoinett, které na volání lidu, že chce chleba, nechápavě odpovídají: „Když nemají chleba, ať jedí koláče.“
Kdybyste náhodou nevěděli, koho tím mimo jiné myslím, tak znovu zvolenou předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyen, předsedkyni europarlamentu Robertu Metsolaovou a předsedkyni českého parlamentu Markétu Pekarovou Adamovou.
Ona to sice dcera Marie Terezie pravděpodobně neřekla, ale přesně to vystihuje myšlení tehdejší šlechty a dnešní novodobé šlechty, která vůbec nechápe, co se za dveřmi jejich paláců a limuzín vlastně děje. A hrají si ve svých obyčejným lidem nepřístupných zahradách hry „na lid“ jako „dvůr“ Ludvíka XVI. A okouzleni sami sebou opakují v moderní formě údajně vznešené myšlenky Jeana-Jacquese Rousseaua. Což nakonec vedlo k Velké francouzské revoluci 1789, k jakobínům, gilotinám a k Napoleonovi a celoevropské válce.
Dnes se všichni oprávněně bojí, že vypukne další „velká válka“, podobná té I. světové, ale že revoluce a občanské války jsou stejně strašlivé, na to se „jako zapomíná“.
Počet obětí tehdejšího francouzského revolučního řádění a následně napoleonských válek se odhaduje něco mezi čtyřmi až sedmi miliony lidí. Děsivá představa. Ale doplňme si ji o skutečnost, že v dnešní Evropě, daleko lidnatější, by pravděpodobně současně s revolucí proti nové šlechtě vypukla občansko-rasová válka. Kde na jedné straně by stáli pokrokáři a muslimové a na druhé straně síly, kterým se dneska říká burani a politicky zaostalí. Tedy většina běžných obyvatel. Pak může zítřejší Paříž a Brusel dopadnout jako Bejrút nebo Mosul.
Ostatně to, že situace zdaleka nevypadá tak, jak tvrdí vedení EU a u nás Fialova vláda, si nemyslím jenom já. V rozhovoru mezi redaktorkou Reflexu Janou Bendovou a Stanislavem Balíkem se ptá paní redaktorka: „Politika v západních zemích tak trochu připomíná parní kotel před výbuchem a mluví se o vzpouře nemalé části společnosti, včetně české, proti liberální demokracii. Není to přehnané?“ Politolog a historik Balík odpovídá: „Není to přehnané!“
Já sám bych spíš přirovnal EU a Spojené státy k papiňáku před explozí, v němž už je teplota obsahu nad kritických 120 °C. A volby, kdy lidé v různých státech hlasují proti svým vládám, jedno, zda se jim říká levicové nebo pravicové, mi připomínají pojišťovací ventil, kterým uniká vnitřní příliš velký tlak. Ale jak každý ví, tato pojistka funguje jenom chvíli. Pokud necháte papiňák anebo společnost příliš dlouho a příliš silně „vařit“, výsledkem je neodvolatelně výbuch. Dívám-li se na takzvaně „demokratické“ poslance europarlamentu, ukázalo se volbou von der Leyen, že nejsou ochotni a schopni „stáhnout plamen“ a probíhající proces zastavit. Stále velí: „kupředu
(zelená) levá!“.
Jak říkal starý vtip kolem roku 1970: „Soudruzi, v roce 1968 jsme stáli na okraji propasti. Od té doby jsme učinili veliký krok kupředu!“
Tentokrát to ale nemusí do dalšího převratu trvat dalších dvacet let.
Tenkrát ve Francii to trvalo jen několik měsíců a padla Bastila.
Se zatajeným dechem už nějakou dobu čekám, co se stane dalšího.
Fico atentát přežil, ale východní Evropa začala odmítat poslouchat Brusel. A kdyby Trump náhodou nehnul hlavou v okamžiku výstřelu a kulka mu prolétla spánkem, v USA už by se na ulicích bojovalo.
Nic z toho novou šlechtou ovšem nehnulo. Stále si ťuká sklenkami se šampaňským.
