napsal Jiří Jírovec
Komedie zvaná prezidentské volby se tím vrátila na začátek. Trump dostane nového protivníka a na posledních pár měsíců budou mocní zkoumat, který kandidát lépe zhodnotí jejich investici. Media budou ukazovat rozjásané publikum pod transparenty a vlajkami, kandidáti předčítat, co jim sepsali poradci a z vlastní hlavy vyvolávat hesla „America first“ a “God bless America and our troops.“
Kampaň má vždy stejný průběh a pečlivě se vyhýbá jakékoli analýze předcházejícího období. Vnější pozorovatelé se pro jistotu zdrží jakýchkoli názorů a budou se věnovat banalitám. Nezávislí kandidáti nemají šanci. Po výhrůžce, že pokud je media pozvou do televizní debaty, demokrati a republikáni nepřijdou. Když texaský miliardář Ross Perot kandidoval jako nezávislý, získal 19% všech hlasů, ale ani jednoho volitele. Taková je síla demokratických voleb.
Zpoza Atlantiku nemáme tušení jakou moc vlastně americký prezident má, a jaké síly a zájmy stojí v pozadí.
Jisté je jen to, že se k některým věcem přiznávají poradci. Zbygniew Brzezinski se například po vstupu SSSR do války v Afghánistánu chlubil, že se zadařilo a Rusové mají svůj Vietnam. Jistá Albrightová upozornila, že si Rusko nezaslouží takové přírodní bohatství. Stejná politička veřejně prohlásila, že půlmilion předčasně zemřelých iráckých dětí v důsledku sankcí byla přijatelná cena za odstranění Husseina.
Mnohé aktivity se skrývají pod „správnými“ názvy, které vysvětlují podstatu. Třeba bombardování Panamy v roce 1989 mělo název „Just Cause,“ tedy „Správná věc“. Válka v Afghánistánu byla označena za „Operation Enduring Freedom,“ tedy „Operace trvalá svoboda.“ Tomu každý rozumí a zbytečně se dál na nic neptá. Podobný účel má termín „Ruská agrese na Ukrajině.“
Není jasné, kdo vymyslel výrok, který Biden použil ve svém inauguračním projevu, když mluvil o budoucí angažovanosti USA ve světě:
„We will lead not merely by the example of our power but by the power of our example.“ Tedy: „Povedeme (svět) nejen příkladem naší síly, ale i silou našeno příkladu.“ Jenže kdo o americký příklad a sílu vlastně stojí?
Projev sám byl takměř nesnesitelným přívalem výkřiků o skvělé budoucnosti, která nastane hned jak se podaří napravit škody po Trumpovi.
Rozdíl mezi Bidenem a Trumpem není zcela patrný, snad až na to, že Trump může jako obchodník lépe chápat škodlivost válek pro podnikání. Pozitivní je i to, že má rád Slovanky a skrz ně má určité ponětí o světě.
Bude-li Trump zvolen, jeho úspěch bude záviset na tom, zda se a pokud vůbec může odklonit od Bidenovy geopolitické linie.
Vrátit průmyslovou výrobu zpět do USA se snadněji řekne, než udělá. Ve hře je obrovské zadlužení a společenské problémy. Mezi jiným migrace a drogy. Předávkování má v USA ročně dvakrát víc obětí než byly americké ztráty za celou válku ve Vietnamu.
Američtí politici se cítí se být nad Bohem i nad lidskými životy. Jako takoví nepodléhají mezinárodním soudům. Navíc našli v EU dostatek slouhů, kteří podporují jejich zběsilost a zbrojením likvidují vlastní ekonomiky.
Budoucnost světa nesmí být v rukou přitroublých generálů, plánovačů moderních válčišť a šílených politiků. To je téma pro zatím mlčící politology, ekonomy a filosofy.
