Existuje celá série snímků, která zobrazuje pozdějšího majora Luftwaffe, příslušníka pozemních sil letectva, protiletadlového dělostřelce Friedricha-Wilhelma Reinkeho, držitele Rytířského kříže, kterým byl dekorován zpětně za úspěšné velení I. praporu 9. protiletadlového pluku, a to zejména v závěrečné etapě bitvy o Festung Stalingrad v lednu 1943. Reinke se však vyznamenal i v létě a na podzim roku 1942, při odrážení sovětských protiútoků před městem.
Foto: Friedrich Wilhelm Reinke (1908-1986) | Wikimedia Commons / Public domain
Friedrich-Wilhelm Reinke se narodil na Boží hod vánoční 25. prosince 1908 v pomořanském Štětíně. Kariéru v řadách Luftwaffe zahájil službou u 4. baterie 183. protiletadlového praporu. Od ledna 1941 sbíral zkušenosti ve štábu Luftgau Westfrankreich. V létě 1942 byl odvelen na východní frontu a v hodnosti kapitána postaven do čela I. praporu 5. motorizovaného protiletadlového pluku. Tato jednotka od června 1941 působila v Norsku a ve Finsku, v červenci 1942 byl pak dokončen její přesun do jižního Ruska. V právě probíhající operaci Blau byl útvar přiřazen k armádní skupině B a postupuje na Stalingrad jako součást 9. protiletadlové divize generála protiletadlového dělostřelectva Wolfganga Pickerta.
Právě 9. protiletadlová divize se stala vítaným „pomocníkem“ jednotek 6. armády v bojích nejen proti sovětským letounům, ale zejména proti obrněncům. Obsluhy jejich 88 mm děl se brzy staly experty v ničení nepřátelských tanků. Široké roviny donské stepi jim umožnilo ničit sovětské stroje na vzdálenost přesahující i 2 000 metrů. Jedním z takových úspěšných dělostřelců byl i kapitán Reinke. Byl jedním ze zhruba 12 000 příslušníků divize, která na vrcholu sil disponovala 450 protiletadlovými děly ráží 20, 37 a 88 mm.
14. října 1942 byl kapitán Reinke převelen a jmenován velitelem I. praporu 9. protiletadlového pluku pojmenovaného „Legion Condor“ (jenž se součástí 9. protiletadlové divize stal až v prosinci). Již v té době se začal projevovat nedostatek střeliva. Přesto Reinkeho muži na vyžádání jednotek Wehrmachtu ostřelovali sovětské pozice ve městě a hlavně zabezpečovali protivzdušnou obranu 6. armády, která ne a ne zlomit odpor vojsk 62. sovětské armády Vasilije Čujkova v ruinách Stalingradu. Němečtí protiletadloví dělostřelci se však znovu zapotili zejména po zahájení sovětské operace Uran dne 19. listopadu 1942. Hlavně jejich děl znovu odrážela především útoky nepřátelských tanků a pěchoty.
Foto: Friedrich-Wilhelm Reinke (uprostřed s dalekohledem) s obsluhou jednoho ze svých 88mm protiletadlových děl | Wikimedia Commons / Public domain
Bitva o Stalingrad vyvrcholila na začátku roku 1943. Právě tehdy si Reinke vydobyl Rytířský kříž. 15. ledna 1943 velel žalostným zbytkům I. praporu 9. protiletadlového pluku. Jeho úkolem bylo krýt ústup zdecimovaných formací 297. pěší divize jižně od letiště Pitomnik. K dispozici měl dvě „osma osmdesátky“ (Flaky 37 ráže 88 mm), tři Flaky 38 ráže 20 mm a 180 napůl zmrzlých a vyčerpaných mužů. Toho dne se Němcům podařilo odrazit několik sovětských útoků podporovaných masou tanků, přičemž prakticky vystříleli veškerou munici. Po stažení 297. pěší divize se na ústup do trosek Stalingradu vydávají i Reinkeho protiletadloví dělostřelci. V té době, okolo 16:00, byl již naživu pouze velitel a 30 jeho mužů. Německých linií dosáhl Reinke s pouhými dvanácti muži.
Na doporučení velitele 297. pěší divize generálporučíka Maxe Pfefera, byl Friedrich-Wilhelm Reinke navržen na Rytířský kříž. Ten ale skutečně obdržel až v létě 1943. Reinke měl na rozdíl od většiny jeho vojáků štěstí. Z kotle byl evakuován jedním z posledních letadel. Po zotavení a krátkém působení v rezervě, sloužil jako vyšší velitel na škole protiletadlového dělostřelectva a následně si opět stoupl do čela nově postaveného I. praporu 9. protiletadlového pluku. Do konce války bojoval i v řadách 22. a 4. protiletadlového pluku. Friedrich-Wilhelm Reinke umřel v roce 1986 v Hamburku ve věku 77 let.
Zdroj: britannica, Druhá světová válka
