PL
Některá média se mohou přetrhnout aktivistickým útočením na generálního ředitele České televize za to, že si dovolil zrušit jeden publicistický pořad. Přitom jen odstranil jeden z velmi důvodných předmětů kritiky, protože moderátorka i celý tým pořadu 168 hodin čelí opakovaně nařčení z neobjektivity. Rada ČT se do věci hodlá vměšovat, ačkoli jí nic takového nepřísluší. „To je důkaz toho, že mnozí lidé nepochopili svá práva, své kompetence, svoji odpovědnost a zuřivě to všechno překračují, protože možná dokonce někteří vnímavější z nich pociťují, že ztrácejí půdu pod nohama. No, kéž by,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Při ohlášeném konci pořadu 168 hodin sdělil generální ředitel České televize Jan Souček, že pro moderátorku Noru Fridrichovou se najde něco jiného. „Co přesně, to neřekl, a také to není v tuto chvíli důležité. Zajímavé je, jak se některá média, konkrétně třeba E15 nebo Respekt, mohou přetrhnout aktivistickým útočením na generálního ředitele, který si dovolil zrušit jeden publicistický pořad. Respekt přímo napsal, že Souček vystupuje proti České televizi. V E15 jsem se dočetl, že zdůvodnění, proč zrušil 168 hodin, je fantasmagorie, což dali i do titulku. To je docela zajímavá kádrová štvanice, jejíž jádro bych viděl v televizní krizi na přelomu let 2000 a 2001, kdy naši slavní stávkující, různí ti Kubalové, Dekorové, Komersové, Wollnerové, nocovali na Kavkách ve spacácích a Ruml s Buzkovou jim tam vozili suché toalety,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
To bylo celé takové hodně pseudolistopadové a ukazovalo se tam, o co vlastně jde. „V tehdejším politickém souboji šlo o to, aby se prosadili na politická místa lidé, kteří neprošli úspěšně volbami. Ti, kteří prošli, to je sociální demokracie a ODS, podepsali v roce 1998 opoziční smlouvu a podle ní se do roku 2002 vládlo v této zemi. To samozřejmě všem těm Uniím svobody a jiným takovým pidistraničkám nebylo po vůli, a tudíž se provedl televizní převrat. Bylo to vyvoláno i nešikovností při odvolání ředitele Chmelíčka a nastolení ředitele Hodače. Ale to bych odbíhal od tématu. Mnoho chyb bylo na obou stranách, nicméně bylo jednoznačné, že televizním stávkujícím – zejména redaktorům – šlo o dvě věci. Jednak o to, aby jim nikdo nemluvil do toho, co povídají na obrazovku a dělali tam politickou reklamu, ke které jsou motivování kýmkoli,“ vysvětluje mediální analytik.
Vylézaly by vám oči z důlků, kolik stál půlhodinový pořad
Za druhé šlo o peníze, pochopitelně zejména pro produkční týmy různých těch Krásných ztrát, Taxi, prosím a podobně. „To byly tehdejší zábavné pořady. Kdybyste se podívali na čísla, které zveřejnila Jana Dědečková, bývalá členka Rady ČT, za kolik se pořídil jeden půlhodinový pořad tohoto typu, tak by vám vylézaly oči z důlků. Nicméně, kdo chce, může si to najít v knize ‚Mediální manipulace a krize v České televizi v roce 2000‘, která vyšla z mé habilitační práce a je vydána Institutem Václava Klause. Myslím, že doposud je v knihovnách k mání. Tam je o té krizi opravdu všechno. Ale to nejdůležitější, co vzešlo z televizní krize, byla věta Karla Schwarzenberga, který prohlásil: ‚Česká televize patří těm, kteří v ní pracují!‘ To byla velmi převratná věta,“ upozorňuje Petr Žantovský.
V reakci na ni si položil otázku, zda také Budvar jako státní podnik patří sládkům, přikulovačům a ostatním, co tam pracují, nebo patří státu, který tam vyslal management, aby podnik prosperoval. „To jsme asi v nějaké jiné logice. Jenže ti lidé z televize se toho chytli, že teď budou oni o všem rozhodovat.
Měli velkou výhodu v tom, že s Petrem Dvořákem se dohodli na mnoho let jeho dvou mandátů, protože Petru Dvořákovi na zpravodajství víceméně nesešlo. Ten se jakožto byznysmen, jakožto člověk z PPF zaobíral úplně jinými věcmi, než je nějaké zpravodajství, které je ale nejvíce solí v očích kritiků České televize. A do zpravodajství a publicistiky samotné patřil i pořad 168 hodin, který teď pan Souček zrušil. Tím – dá se říci – odstranil jeden z velmi důvodných předmětů kritiky, protože paní Fridrichová i celý ten tým čelil opakovaně nařčení z neobjektivity,“ připomíná mediální odborník.
Když dříve končily podobné pořady, nikdo z toho nešílel
Má na mysli hlavně její pořad o LGBT komunitě, v němž nedala prostor nikomu jinému než právě příslušníkům této komunity. „Čili to byl propagandistický pořad, který vždy někomu sloužil. Z důvodů, o nichž nevíme. Na zrušení pořadu má generální ředitel svaté právo. Nevzpomínám si, a to to sleduji opravdu pečlivě od konce roku 89, že by někdy vznikla taková mediální polízanice z toho, když doboví ředitelé České televize proměňovali dobové formáty. Když zmizely z obrazovky pořady ‚Debata‘ nebo ‚Co týden dal‘ moderované Otou Černým, když zmizel z obrazovky z podobného formátu Roman Prorok nebo Miroslav Dittrich, žádný novinář v žádných Respektech a nikde jinde neprotestoval proti tomu, že dobový ředitel, ať už to byl Ivo Mathé nebo kdokoliv jiný, sahá na svobodu slova, protože ‚likviduje‘ jeden pořad,“ porovnává Petr Žantovský.
Hysterie po volbách. Šafr, Fendrych, Mitrofanov. Žantovský vybral z hroznů
Navíc Souček Fridrichovou nelikviduje, on jí pouze sebral ten formát, na což měl svaté právo. „To je tedy boj proti svobodě slova? To jsou všechno zástupné nesmysly, jako byly ty říkané kolem té televizní krize. Klidně je možné, že si tím některé kruhy v České televizi testují dělostřeleckou přípravu, kobercový nálet před nějakým podzimním útočným laufem na vedení České televize. Nemá to vůbec žádné věcné opodstatnění, protože právo měnit program nemá třeba Rada České televize, ačkoli třetina radních požádala o mimořádné svolání schůze právě v této věci. Tak si uvědomme, že v kompetencích Rady ČT není žádné zasahování do programu České televize. Pokud k tomu vydá nějaká stanoviska, tak je berme jen jako stanoviska soukromých osob, protože jako orgán k ničemu takovému nemá oprávnění,“ zdůrazňuje mediální analytik.
ČT přestává obtěžovat podobnými formáty, jako je 168 hodin
A právě toto vysvětlení je tím, co před námi naše mainstreamová media poněkud tají. „Pro ně je Fridrichová superhvězda, 168 hodin je nenahraditelný pořad a Souček je ten zločinec, který jde proti České televizi. Jenže tenhle narativ nemůže fungovat u někoho, kdo má otevřené oči a sleduje ten vývoj dlouhodobě. A možná, že je v tuto chvíli dokonce rád, že ho Česká televize za jeho peníze přestává obtěžovat podobnými formáty, jako je 168 hodin. Uvidíme tedy na podzim, jak se to celé vyvine. Každopádně tohle je zase důkaz toho, že mnozí lidé nepochopili svá práva, své kompetence, svojí odpovědnost a zuřivě to všechno překračují, protože možná dokonce někteří vnímavější z nich pociťují, že ztrácejí půdu pod nohama. No, kéž by,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
První ze dvou dnešních smutných vzpomínek patří Kateřině Fričové, která zemřela ve věku 70 let. „Kateřinu Fričovou znali bezpečně všichni profesionálové, kteří se v posledních 35 letech pohybovali na půdě českých elektronických médií, ať už televize nebo rozhlasu. Kateřina byla vynikající manažerka, vystudovala FAMU, kdysi v 80. letech nastoupila do Československé televize jako producentka, asistentka režie, posléze šéfproducentka zpravodajství. U nás je slovo producent často špatně chápáno. To je člověk, který má na starosti takřka všechno kolem nějakého tvůrčího díla. Je to člověk, který má otevírat dveře kreativcům, umělcům, novinářům či lidem, kteří naplňují prostor otevřený producentem svými obsahy. Je-li producent dobrý, tak není jen služkou těch kreativců, ale člověk, který se s nimi podílí na výsledném obsahu třeba jen svým názorem, svojí korekcí, svojí zkušeností,“ líčí mediální odborník.
„Mě nelze koupit“ o sobě mohl říct v branži jen málokdo
Tyto charakteristiky platily na Kateřinu Fričovou, a proto také o ni byl zájem ze strany médií. „Když odešla z České televize, působila od jejího spuštění v televizi Nova, posléze se tam stala ředitelkou vysílání. O pět let později se stala generální ředitelkou televize Prima, tedy bezprostřední konkurence Novy. Nevím, jak to souviselo s majetkovými posuny v obou televizích a není to ani podstatné, protože Fričová byla vždycky přijímána jako absolutní profesionálka. Když řekla svůj názor, mělo smysl ho vyslechnout a přemýšlet o něm. Koneckonců i její celoživotní image – krátké vlasy, přísný výraz a jasně vyjádřený názor – musela každému vlastníkovi privátního média nebo tomu, komu záleželo na rozvoji veřejnoprávních médií, velmi imponovat. Úplně na první dojem o sobě vykřikovala do světa jako Old Shatterhand v Pokladu na Stříbrném jezeře: Mě nelze koupit!“ vybavuje si Petr Žantovský.
Tedy to, co by o sobě v téhle zemi a zejména v byznysu kolem médii mohl poctivě říci opravdu jen málokdo. „Kateřina pak působila i na rozhlasových vlnách, šéfovala Frekvenci 1 a Evropě 2, ale také jako pedagožka na FAMU. Myslím, že její studenti na ni musí vzpomínat s neobyčejným rozechvěním, protože od ní se opravdu mohli něco naučit. Na té škole i na spoustě jiných učí různé osobnosti i zvučných jmen, ale často nemají talent na to předat svoji vědomost a zkušenost. Kateřina Fričová ho určitě měla. Odešla jedna z klíčových a zakladatelských osobností naší novodobé mediální scény, zejména duálního systému.
Pro mediální scénu je to veliká škoda. Tak na ni vzpomeňme, až se budeme zase hádat o nějaké maličkosti, že ona se vždycky hádala jenom o věci zásadní. A to také u nás není úplně vždycky pravidlem,“ podotýká mediální analytik.
Díky Sýsovi v českém prostředí 35 let existoval literární týdeník
Dnes zavzpomínáme i na spisovatele, básníka a novináře Karla Sýse, který zemřel v pondělí, tři dny po svých 78. narozeninách. „Karel Sýs vyvolával – zejména po roce 89 – rozmanité pocity v rozmanitých lidech. Četl jsem desítky velmi sprostých a nepodložených útoků na něj. Četl jsem ale také racionální hodnocení jeho díla a jeho specifičnosti. Podstatné je však říci, že Karel Sýs byl nepředstavitelně pracovitý člověk, díky němuž 35 let existoval v českém prostředí literární týdeník, který se nejprve jmenoval Obrys-Kmen, tehdy ho dělal s Danielem Strožem, který se vrátil se svým Obrysem z emigrace. Když se ti dva rozešli, odnesl Karel Sýs stejnou tradici do pokračujícího týdeníku LUK, tedy Literatura-Umění-Kultura. A ten redigoval do svých posledních chvil. Ještě pár dnů před jeho odchodem, nečekaným, musím říct, jsme spolu debatovali o záležitostech LUKu,“ vzpomíná Petr Žantovský.
Ani trochu z té debaty neměl pocit, že by se před Karlem Sýsem otevírala nějaká temnota. „Možná to samé ani sám do té míry netušil, což je možná pro něj i dobře. Důkazem jeho pracovitosti je několik desítek básnických sbírek. Připomenu jenom to první a poslední období. Debut ‚Newton za neúrody jablek‘ z roku 69 nebo potom velmi úspěšná ‚Nadechni se a leť‘ z roku 78. Z posledního období uvedu velmi oceňovanou dokonce i některými jeho odpůrci ‚Apokalypsu podle Joba‘ z roku 2013 a ‚Tři vzkazy spáčům‘ z roku 2015. Karel byl velmi dynamický básník, který nechodil daleko pro výrazy, pro slova. Teď to v žádném případě nemyslím pejorativně, myslím to z hlediska toho poetického jazyka. Byl to člověk, který prostě tu poezii myslel, něco jako Vítězslav Nezval, když dovolíte takové vzdálené srovnání,“ hodnotí mediální odborník.
Vadil, protože byl nápadný a nemazal se se světem kolem sebe
Vedle toho napsal i několik knih esejů a několik knih satirických šlehů, glos a přípodotků. „To zejména v nové době, protože se nijak netajil kritikou vývoje po v roce 1989, což mu nijak nepřilepšovalo v očích těch nových hrdinů, kteří dnes bojují dávno vyhrané nebo dávno prohrané staré války. Sýs prostě vadil.
Například nedávno zesnulý Michal Černík, autor podobné generace, zdánlivě nikomu zas tak nevadil, protože byl nenápadný. Sýs byl nápadný a nemazal se se světem kolem sebe. Mně tím byl vždy sympatický, protože mám rád lidi s pevným a jasným názorem. Nemusím s ním vždy souhlasit, ale má smysl s ním o tom diskutovat. Na Karla Sýse vzpomínám jako na básníka, novináře a velmi silnou osobnost domácí literatury. Až zapadne dnešní hysterická, ideologicky podložená debata o tom, co je a není liberálně demokratické, tak se příští generace literárních vědců a kritiků zcela určitě budou zajímat i o Karla Sýse. Protože je o čem mluvit,“ dodává Petr Žantovský.
