V únoru přijel na předměstí Říma velký houf traktorů Italských farmářů s houkajícími klaksony. Scéna, kterou zachytila agentura France-Presse, byla jen jedním z desítek protestů po celé Evropě proti nařízením EU, která podle zemědělců hrozí, že je připraví o práci.
„Potápějí nás všemi těmi nařízeními,“ řekl deníku The Guardian jeden z farmářů na protestu ve Španělské Pamploně. „Musejí zmírnit všechny ty směrnice a byrokracii.“
Protesty nebyly ničím novým. Začaly v roce 2019, kdy Nizozemští zemědělci poprvé vyjeli asi na 2 000 traktorů do Haagu, aby protestovali proti radikální legislativě určené ke snížení emisí uhlíku, která neúměrně dopadá na zemědělce.
Nizozemští zákonodárci reagovali v roce 2022 přijetím legislativy, která nařizovala zemědělským farmám v blízkosti přírodních rezervací snížit emise dusíku o 70 %.
„Asi 30 procent krav a prasat v zemi bude muset zmizet,“ poznamenal The Economist.
Tato politika byla součástí vládního plánu na výrazné omezení chovu hospodářských zvířat v Evropě. Vycházela z toho, že vzhledem k tomu, že se odvětví živočišné výroby podílí na celosvětových emisích dusíku přibližně jednou třetinou, bude se vláda muset zaměřit na zemědělce, aby splnila svůj cíl snížit emise dusíku do roku 2030 na polovinu.
Nizozemští zemědělci tak dostali bezútěšnou volbu: buď odevzdají část své půdy vládě, nebo jim bude odebrána. Do roku 2023 údajně přibližně 750 Nizozemských zemědělců prodalo svou půdu v rámci státního programu výkupu. Ostatní se stále snažili najít způsob, jak si zachovat živobytí.
Když se jednoho z Nizozemských farmářů v roce 2023 reportér zeptal, zda si myslí, že bude moci předat svou farmu svým dětem, těžko se mu mluvilo.
„Ne,“ řekl se slzami v očích. „Ne.“
Velký „zelený ústup“?
Nejen zemědělci jsou nespokojeni s agresivní válkou Bruselu proti změně klimatu.
Snaha Evropské unie dosáhnout do roku 2050 „čistých nulových“ emisí CO2 pobouřila voliče na celém kontinentu, což si zřejmě uvědomili i političtí představitelé. Deník The Guardian na začátku tohoto roku vyjádřil politování nad „velkým zeleným ústupem“ EU, který zahrnoval stažení celé řady předpisů „Green New Deal“, mj:
– Plánuje zavést nová přísná omezení používání pesticidů.
– Zákaz používání PFAS (per- a polyfluoroalkylových látek), umělých chemikálií, které se používají v bezpočtu výrobků každodenní potřeby.
– Pravidla omezující nové průmyslové emise, která byla zmírněna pro průmyslová odvětví a upravena tak, aby z nich byly zcela vyloučeny chovy dobytka.
– Výzvy ke zmírnění připravovaného zákona proti odlesňování, který by podle agentury Reuters mohl poškodit Evropské zemědělce.
Není jasné, zda tento ústup pramenil z obav, že tyto environmentální předpisy způsobí vážné škody hospodářství (a Evropským zemědělcům), nebo z obav, že zelená agenda povede ke krvavé lázni u volebních uren.
Ať už to bylo jakkoli, tento ústup nezabránil historické porážce zelených stran v červnových volbách do Evropského parlamentu, v nichž ztratily třetinu svých křesel.
„To se nedá nijak zakrýt,“ lamentoval po červnových volbách deník New York Times, „Zelení propadli.“
Politolog Ruy Teixeira tuto událost označil za „zelenou blamáž.“
„V Německu, hlavní zemi Evropského zeleného hnutí, se podpora Zelených propadla z 20,5 procenta v roce 2019 na 12 procent,“ poznamenal Teixeira, vědec z American Enterprise Institute.
Pokračoval:
„Je šokující, že mezi voliči mladšími 25 let si Němečtí Zelení vedli hůře než tvrdá pravice Alternativa pro Německo (AfD). To kontrastuje s volbami v roce 2019, kdy si Zelení vedli mezi těmito mladými voliči sedmkrát lépe než AfD.
A ve Francii se podpora Zelených propadla z 13,5 % na 5,5 %. Posledně zmíněné číslo je sotva nad hranicí potřebnou pro zastoupení strany ve Francouzské delegaci.“
Zákazy horkých sprch a bazénů?
Odborníci po celém světě se stále snaží přijít na to, proč strany zelených tak silně propadly, což vede k otázce, zda vůbec dávali pozor.
Nebyly to jen zásahy do zemědělství. Tváří v tvář energetické krizi začaly vlády po celé Evropě zavádět předpisy, které Evropany nutily k, řekněme, více spartanskému životnímu stylu.
„Studené bazény, chladnější kanceláře a kratší sprchy jsou pro Evropany novou normou,“ napsal Business Insider, „protože vlády před zimou omezují spotřebu energie, aby zabránily jejímu nedostatku.“
Jinými slovy, místo aby vlády vyráběly nebo nakupovaly více energie, začaly omezovat její spotřebu.
Tím to ale neskončilo.
V květnu 2023, několik měsíců poté, co Německo uzavřelo své poslední tři zbývající jaderné elektrárny, deník Financial Times napsal, že mnoho Němců bylo „pobouřeno a rozzuřeno“ zákonem, který je nutil instalovat topné systémy na obnovitelná paliva, jež jsou mnohem dražší než plynové kotle.
Toto opatření bylo ještě invazivnější než rozsáhlý zákaz Evropské unie týkající se vozidel na plynový pohon, který byl dokončen jen několik měsíců předtím.
„EU učinila důležitý krok směrem k mobilitě s nulovými emisemi,“ uvedl na Twitteru komisař EU pro životní prostředí Frans Timmermans. „Směr je jasný: v roce 2035 musí mít nové osobní automobily a dodávky nulové emise.“
Odchod Wall Street z trhu v hodnotě 14 bilionů dolarů
Zelené politické kroky, které se objevily v Evropě, jen málo zmírnily obavy Američanů, že klimatická politika centrálních plánovačů se neřídí zdravou ekonomikou. Přesto se mnoho podobných politik prosadilo ve Spojených státech.
V březnu 2024 přijalo ne méně než devět Amerických států zákony, které zakazují prodej automobilů na plynový pohon do roku 2035. Bidenova administrativa mezitím nedávno zdvojnásobila politiku EPA, jejímž cílem je zahájit nucené vyřazování vozidel na benzinový pohon – a to i přesto, že federální úsilí o vybudování dobíjecích stanic na podporu elektrických vozidel velkolepě selhalo (navzdory financování ve výši 7,5 miliardy dolarů).
Navzdory federálním dotacím na elektromobily většina Američanů na ně stále kašle a skomírající trh s elektromobily za sebou zanechal spoušť. V červnu vyhlásil výrobce elektromobilů Fisker Inc., který v roce 2011 získal od Amerického ministerstva energetiky garantované půjčky ve výši půl miliardy dolarů, v Delaware bankrot podle kapitoly 11. (Fisker byl dlouho srovnáván se Solyndrou, společností vyrábějící solární panely, která zkrachovala v roce 2011 pouhé dva roky poté, co obdržela 535 milionů dolarů od Americké vlády).
Bankrot společnosti Fisker přišel jen několik měsíců poté, co deník New York Times informoval o masivním odlivu kapitálu z Climate Action 100+, největší světové investorské iniciativy zaměřené na změnu klimatu. Společnosti JPMorgan Chase a State Street stáhly všechny prostředky, zatímco společnost BlackRock, největší světový správce aktiv, snížila své podíly a „omezila své vazby na skupinu.“
„Celkově tyto kroky znamenají odchod téměř 14 bilionů dolarů z organizace, jejímž cílem bylo využít vlivu Wall Street k rozšíření klimatické agendy,“ uvedly Timesy.
Několik dní po zprávě Timesů oznámila společnost PIMCO, že opouští organizaci Climate Action 100+. Společnost Invesco, která spravuje aktiva v hodnotě 1,6 bilionu dolarů, vystoupila o pouhé dva týdny později.
„Důsledkům vyhýbání se realitě se nevyhnete“
Není pochyb o tom, že zelená ekonomika je na ústupu, ale otázka zní: Proč?
Zaprvé, začíná být zřejmé – zejména v Evropě, kde je energie stále vzácnější a dražší – že lidé mají k zelené politice odpor.
Jak poznamenal Teixera, voličům se vlastně nelíbí, když jim někdo říká, jakým autem mají jezdit a jak mají vařit jídlo a vytápět své domy. Pokud vlastníte bazén, pravděpodobně chcete mít možnost ho vytápět.
Politici hovoří o „odchodu“ od fosilních paliv, ale v posledních letech Evropané pocítili skutečný nedostatek fosilních paliv po Ruské invazi na Ukrajinu, která narušila jejich dovoz. Výsledkem bylo přídělové hospodaření s energií, což Evropany zřejmě nezajímá.
To mě přivádí k druhému bodu. Zelené strany a ekologové dosáhli úspěchu především tím, že přiměli lidi, aby se soustředili na kýžený efekt jejich politiky (záchrana lidí před změnou klimatu) a ignorovali náklady jejich politiky.
Zdá se, že politici chápou, že jejich politiky jsou spojeny s kompromisy, a proto jejich zákazy a klimatické cíle bývají stanoveny na 10, 15 nebo 30 let dopředu. To jim umožňuje vyhřívat se v záři svého klimatického altruismu, aniž by se zabývali ekonomickými důsledky svých politik.
To je jeden z nejvýraznějších rozdílů mezi ekonomikou a politikou. V ekonomii jde především o pochopení reality kompromisů, ale v politice jde především o ignorování nebo zatajování této reality.
Málokdo tomu rozuměl lépe než ekonom Henry Hazlitt, autor knihy Ekonomie v jedné lekci, který opakovaně psal o tendenci politiků přehlížet druhotné důsledky své politiky, což je příčinou „devíti z deseti ekonomických omylů, které dnes ve světě působí tak strašné škody.“
Po určitou dobu byli politici schopni ignorovat sekundární důsledky své politiky. Voliči však konečně poznávají náklady zelené politiky a nelíbí se jim to.
„Můžete se vyhnout realitě,“ poznamenala kdysi Ayn Randová, „ale nemůžete se vyhnout důsledkům vyhýbání se realitě.“
„Železný“ zákon
Strach ze změny klimatu pomohl v posledních desetiletích progresivcům a zeleným získat větší kontrolu nad ekonomikou, ale i strach má své meze.
Teixera poukazuje na Rogera Pielkeho mladšího, profesora Coloradské univerzity v Boulderu, který v roce 2009 napsal o „železném zákonu klimatické politiky.“
„Klimatická politika prý vyžaduje oběti, protože hospodářský růst a pokrok v oblasti životního prostředí jsou nutně neslučitelné,“ napsal. „Tato perspektiva byla dokonce zakomponována do scénářů IPCC.“
Nezáleží na tom, zda tento předpoklad – že hospodářský růst a pokrok v oblasti životního prostředí jsou nutně neslučitelné – přijmeme. Důležité je, že při střetu politiky hospodářského růstu s cíli snižování emisí vítězí ekonomika.
„Jedna věc je tvrdit, že ceny benzinu by měly být 9 dolarů za galon, jak to kdysi udělal fyzik Steven Chu, protože změna klimatu je hrozivá. Jiná věc je říkat to, když se snažíte stát ministrem energetiky, jako to dělal Chu při výpovědi před Senátem v roce 2012:
Senátor Mike Lee: „Takže říkáte, že už nesdílíte názor, že je třeba vymyslet, jak zvýšit ceny benzínu v Americe?“
Chu: „Tento názor již nesdílím… Samozřejmě nechceme, aby se cena benzinu zvyšovala, chceme, aby se snižovala.“
Můžete to nazvat „železným zákonem klimatické politiky“ nebo zdravým rozumem. (Kdo by chtěl, aby cena benzínu stoupla na 9 dolarů za galon?) V podstatě jde o střet vznešených ekologických cílů s ekonomickou a politickou realitou.
Tento jev je nápadný i v prezidentství Joea Bidena. Hned první den prezident zrušil ropovod Keystone XL (z nevysvětlitelných důvodů) a poté prohlásil, že globální oteplování je větší existenční hrozbou než jaderná válka.
Přesto se později chlubil, že jeho politika snižuje ceny benzínu a že dohlíží na rekordně vysokou produkci ropy v USA.
To je železný zákon klimatické politiky, který vysvětluje, proč je zelená ekonomika najednou na ústupu po celém světě.
Ne tak úplně „zelené“ politiky
Skutečnost je taková, že zelená agenda je spojena s velkými kompromisy, což si konečně začínají připouštět Evropané, Američané i Wall Street.
Evropská energetická politika však nebyla jen nepopulární, ale mnohé z ní dokonce nebylo ani „zelené.“
Předně, elektrická vozidla nejsou zdaleka takovým všelékem na životní prostředí, jak mnozí tvrdí. Elektromobily totiž potřebují k výrobě v průměru mnohem více energie než vozidla s plynovým pohonem a často také jezdí na elektřinu vyráběnou z fosilních paliv. To znamená, že elektromobily mají vlastní uhlíkovou stopu, která bývá mnohem větší, než si většina lidí uvědomuje.
Analýza deníku Wall Street Journal zjistila, že přechod všech osobních vozidel v USA na elektromobily by snížil globální emise CO2 pouze o 0,18 %. To by prakticky nic nezměnilo na celosvětových trendech emisí CO2, které podle údajů rostou nikoliv kvůli Evropským nebo Americkým osobním vozidlům, ale kvůli rozvíjejícím se ekonomikám, jako je Čína.
A pak je tu bizarní rozhodnutí Německa vzdát se jaderné energie. Navzdory výzvě skupiny vědců (včetně dvou laureátů Nobelovy ceny), kteří naléhali na zákonodárce, aby tak nečinili, protože by to zhoršilo změnu klimatu, Německo uprostřed energetické krize uzavřelo své poslední tři jaderné elektrárny – Emsland v Dolním Sasku, Neckarwestheim 2 v Bádensku-Württembersku a Isar 2 v Bavorsku.
Tento krok vzbudil ve světě rozpaky. Vždyť podle odhadů společnosti Our World in Data je jaderná energie čistší a bezpečnější než jakýkoli jiný zdroj energie s výjimkou solární. Ještě bizarnější je, že Německé vyřazování jaderné energie, které začalo v roce 2011, se časově shodovalo s návratem k uhlí.
Rozhodnutí Německa zvýšit těžbu uhlí a uzavřít poslední jaderné elektrárny je sotva v souladu s názorem EU, že změna klimatu představuje pro lidstvo hrozbu, poznamenali mnozí.
„Nikdo menší než Greta Thunbergová, evangelistka změny klimatu, veřejně tvrdí, že v zájmu planety by Německo mělo upřednostnit využívání svých stávajících jaderných zařízení před spalováním uhlí,“ upozornil novinář Markham Heid na serveru Vox.
Mezitím v USA, kde je jaderná energie již desítky let soustavně napadána politiky a ochránci životního prostředí, Senát v tichosti schválil (poměrem hlasů 80:2!) návrh zákona na podporu výstavby jaderných zařízení.
Tyto anekdoty ilustrují důležitou věc: Zelená politika je nejen nepopulární a neekonomická, ale často i nesmyslná.
Málokdo to chápe lépe než Nizozemští zemědělci, kteří jsou nuceni prodávat své farmy politiky, kteří mají jen malé pochopení pro ekonomické kompromisy.
Prosím, lajkujte, sdílejte a přihlaste se k odběru tohoto kanálu, abychom mohli pokračovat ve sdílení zpráv, kterých se mainstream neodvažuje dotknout. Zůstaňte silní. Tento boj vyhrajeme.
The post „Zelená ekonomika“ je v USA a Evropě náhle na ústupu first appeared on Akta X.
