Jak asi většina z vás ví, v tzv. čtvrté koalici, která vznikla na jaře roku 1806, bylo Prusko, Rusko a Velká Británie. Jejich nepřítelem pak byla Napoleonova Francie. Takzvaná válka čtvrté koalice vypukla v srpnu 1806, když Prusko zaslalo do Francie ultimativní požadavek na vyklizení všech území na levém břehu Rýna a po vypršení tohoto ultimáta vyhlásilo Francii válku.
Foto: Počátek skvělého pruského důstojnického sboru (ilustrační foto) | Wikimedia Commons / Public domain
Pruský král Fridrich Vilém III. se ke své velké škodě rozhodl jít do války nezávisle na jakékoli jiné velmoci, tedy kromě vzdáleného Ruska, které v tu chvíli nemohlo Prusku pomoci. Fridrich byl ovlivněný svou manželkou královnou Louisou, která Napoleona nenáviděla a válečnou stranou v Berlíně, která zase po válce doslova prahla. Prusové věřili, že je jejich překrásné a dokonale vycvičené vojsko neporazitelné. V předvečer války se před francouzskou ambasádou v Berlíně sešli pruští důstojníci, kteří si o schody budovy demonstrativně brousili šavle a přísahali, že Francii zničí. Mýlili se.
Zpočátku to vypadalo dobře, protože pruská armáda vpadla do Saska, obsadila jej a saskou armádu přinutila bojovat po svém boku. Jenže Prusové jen zatahali za ocas dosud dřímajícího lva, který teď s divokým vrčením opustil jeskyni a začal větřit kořist. Skvěle fungující francouzská válečná mašinérie, které velel vojenský génius, obklopený smečkou generálů, kteří se zrodili přímo na bojišti, se dala do pohybu a nebylo síly, která by ji mohla zastavit. Jako odpověď na vyhlášení války sbory francouzské armády dislokované v Německu zahájily vějířovitý postup vstříc pruským silám a začal tanec smrti.
I když velení pruské armády překypovalo sebedůvěrou, již v prvním vážnějším střetu v bitvě, jež se odehrála 10. října 1806 u Saalfeldu, Francouzi zvítězili. V této bitvě padl i pruský princ Louis Ferdinand, což zasadilo první ránu mýtu o pruské neporazitelnosti a zdaleka to nebyla poslední pohroma, která pruskou armádu měla postihnout. Dne 14. října uštědřil Napoleon Prusům těžkou porážku u Jeny. Téhož dne také proběhla bitva u Auerstedtu, v níž neporazitelný maršál Davout rozdrtil hlavní pruské síly. Pruská armáda poté čelila morálnímu rozkladu a dezorganizaci a jediné bojeschopné síly, které pruský král měl, byly jednotky prince sasko-výmarského na západě a záložní sbor prince württemberského u Halle. Dne 16. října 1806 kapituloval Erfurt, o den později bylo dobyto Halle, přičemž byl poražen sbor prince Württemberského. Dne 25. října obsadil maršál Louis-Nicolas Davout se svým sborem Berlín, v němž pak Napoleon vykonal vítěznou přehlídku, během které šli před vítězným vojskem zajatí pruští důstojníci, kteří si před dvěma měsíci drze brousili své šavle o schody francouzské ambasády, aby svůj kalich hořkosti vypili až do dna a poznali, jak chutná porážka.
Bitvy znamenaly konec staré pruské armády, založené Fridrichem II. Velikým a budované jeho nástupci. Stará fridrichovská armáda byla v ohledu velení velmi autoritativní a spoléhala na svou vynikající železnou disciplínu. Vojáci uměli dobře pochodovat, ve svých těsných uniformách a parukách vypadali hezky, ale jediné, co opravdu znali, byl strach z tělesných trestů. Obrovský rozdíl oproti Francouzům. I kvalita pruského důstojnického sboru byla na rozdíl od toho francouzského mizerná, protože v Prusku to byl král, kdo velel, a problém Prusů byl, že pruská armáda stála a padala s géniem velkého Fridricha. Starý model armády Prusku dobře posloužil během sedmileté války (1756–1763), ale Napoleon dal Prusům hořkou lekci a ukázal jim, že časy se změnily.
Fridrich již dávno zemřel a jeho nástupci se ukázali býti mnohem méně schopní než „Totengräber“. Kromě toho se velikost armád během napoleonských válek ve srovnání s minulým stoletím masivně rozšířila, což znemožnilo v jediné osobě ovládat pruskou armádu se stejnou taktickou flexibilitou, jako to dokázal Fridrich. Válka se stala masovou záležitostí s mnohem větším důrazem na masu a mobilizaci a v tomto novém světě přežila stará centralizovaná a autoritářská velitelská struktura Fridricha svou užitečnost a Napoleon odhalil její slabost. Napoleon vytvořil vynikající velitelský sbor, který byl složen z nejlepších vojenských mozků Francie, na které se mohl císař spolehnout, mohl jim svěřit samostatné velení nad jednotlivými sbory a věděl, že o ně nemusí vůbec starat. O tom se Prusům mohlo jen zdát, protože ti dokázali jen skvěle pochodovat, rychle nabíjet pušky, dobře střílet a poslouchat své velitele, kteří zase poslouchali krále nebo generála a dál jejich myšlení nešlo. Jenže, jak se ukázalo, to bylo málo, hodně málo.
Dvě porážky šokovaly pruskou armádu až do samého jádra její válečnické duše a zdálo se, že nastal konec světa. Hrdý a slavný odkaz Fridricha Velikého, pověst pruské armády a její nimbus neporazitelnosti, v jediném dni tak neuvěřitelně snadno rozbili dva muži, Napoleon a Davout, a ani se u toho moc nezapotili. Tyto porážky byly tak totální, úplné a zničující, že přiměly i ty nejoddanější obránce starého řádu si uvědomit, že změna je nezbytná. I těm největším konzervativcům bylo jasné, že pokud pruská armáda již takové ponížení nechce zažít, musí se zásadně změnit.
Je to další ironie dějin, ale měla to být naprostá porážka militaristického Pruska, z níž se znovuzrodil pruský stát, pruská armáda a s ní i pruský důstojnický sbor, který děsil a fascinoval Evropu. Takzvaní vojenští reformátoři Scharnhorst, Gneisenau, Boyen a později vlivnější Clausewitz přestavěli pruskou armádu a dvěma hlavními lekcemi položili základ její budoucnosti. Tyto lekce zněly:
- decentralizace velitelské struktury, přičemž osobní iniciativa každého důstojníka byly jediným způsobem, jak překonat chaos „moderního bojiště“
- uvědomění si, že vojenská dokonalost je záležitostí neustálého vývoje, přizpůsobování, modernizace a kritického myšlení.
Pruská armáda již jednou usnula na vavřínech s katastrofálními následky a to byla chyba, která uvrhla Prusko v nekonečnou hanbu, se již nikdy neměla opakovat. Ztuhlé Prusko ovládl duch moderních změn a právě tento duch, duch silně inspirovaný ideály osvícenství, učinil pruský generálský sbor tím, čím byl. Nový pruský generálský sbor byl v jistém smyslu zvláštní a voněl duchem nových časů. Byl to generálský sbor, mnohem dříve než mnoho jeho konkurentů, založený na ideálech rozumu a vědění. Pruský a později německý generální štáb se intenzívně věnoval studiu války a vojenské vědy a jeho členové štábu byli špičkou pruské armády, kteří prokázali vynikající schopnosti, strategické myšlení, profesionalitu a obětavost.
Pruská filozofie byla prostá, odkoukaná od Francouzů, jen překovaná k dokonalosti. Tato filozofie říkala, že stejně jako meč je dobrý tak, jako člověk, který jej ovládá, tak i armáda je dobrá tak jako její velitelé. Trvalo čas, než reformy zapustily své kořeny, ale základ a chuť tu byly a chtělo to jen čas, aby nové myšlení uzrálo. Prusové příště měli bojovat za vlast, protože za ní bojovat chtěli a ne proto, že se báli karabáče. A měli jim velet důstojníci a ne tupé loutky a u Waterloo měli Francouzi tuto změnu poznat. Bohužel pro Francouze, s koncem Napoleona usnuli na vavřínech napoleonské slávy a spadli do stejné pasti jako předtím Prusové.
Zdroj: britannica, historie válek
