SU/STANISLAV KOMÁREK
Političtí analytici, ať už jednotlivci, nebo instituce, popisují několik zlomových událostí, které otočily vývoj Západu úplně jinam, než jsme do té doby předpokládali: Jednak to byla válka s terorismem, poté finanční krize, majdanský převrat na Ukrajině, migrační krize, koronavirová krize, válka na Ukrajině, a energetická krize. Po sérii těchto událostí už snad není člověka, který by si neuvědomoval, že naše životy, a celé západní země, ve kterých žijeme, směřují jinam, než pravděpodobně bylo přáním většiny obyvatel. Jenže, kdo otočil kormidlem a nasměroval parník naší civilizace neznámým, podivným směrem? A kam to míříme? Jedním z vědců, kteří už dlouho mluví o těchto proměnách, je profesor Stanislav Komárek. Už před lety, ještě v relativním klidu, hovořil o tom, že mu naše bezstarostná doba připomíná období před první světovou válkou, kdy stejně jako dnes, i tehdy se do duší lidí začala vkrádat zvláštní nervozita, špatná nálada, napětí, stísněnost, a téměř nikdo netušil, proč tomu tak je. Tušíme to dnes? Opakuje se historie jen v trochu jiných, do technologií zabalených kulisách? Jak už jsem naznačila, tím nejlepším hostem k debatě o těchto tématech je právě pan profesor Stanislav Komárek, biolog, filozof, esejista, který napsal desítky knih, studií a esejí. Připomenu například Evropa na rozcestí, Tělo, duše a jejich spasení, a mnoho dalších.
Martina: Pane profesore Stanislave Komárku, od doby, kdy jste srovnával některé aspekty současnosti s atmosférou před první světovou válkou, uplynulo pár let – vycházela jsem z jednoho vašeho článku, z jedné vaší eseje – řekněte mi, změnilo se něco na oné atmosféře před bouří?
Stanislav Komárek: Došlo k přelomu, který by se dal srovnat s rokem 1914. Je nutno mít na paměti, že současná doba je méně krvavá, než byla minulá, což bylo patrné i na tom, jak probíhala sametová revoluce v roce 89, kdy na jaře 90 politbyro a spol. neviselo na lampách.
Martina: V Rumunsku ano.
Stanislav Komárek: V Rumunsku ano. Mám teď na mysli, řekněme, vývoj u nás. Přiznám se, že jsem se tenkrát na popravu Ceausesca a jeho manželky díval, a podobně, jako jiným divákům, mi jich moc líto nebylo. I poslední záběry ukazují vampíra s vampířicí, jak zlostně syčí. To teď ponechme stranou. Mluvím o střední a západnější Evropě, a tudíž také není k očekávání, že by události byly srovnatelným způsobem krvavé. Je zajímavé, že covidová psychóza se nabalila na jednu z infekcí, kterých podobných byla v minulosti celá řada. Ale ve společnosti už před tím byly úžasné tlaky. Je zřejmě smutnou částí skutečnosti – nebožtík Gautama Buddha by asi řekl: „Taková je smutná pravda o povaze bytí“ – že je-li velmi dlouho pokoj a prosperita, tak v lidských duších se jakoby natlakuje agrese, a hrrr na ně. A na koho? To je celkem jedno.
Martina: Na koho?
Stanislav Komárek: Hromadně. A tam to už jednou dobou vypadalo na válku občanskou. Nositelé zla byli ti neočkovaní, a na konci roku 21 byla jediná možnost přikrčit se, a nechat přes sebe tuto obludnost přejít. A potom najednou prudký střih – když Rusko napadlo Ukrajinu – a vypukla válka. Na to jsme historicky lépe adaptováni, že nepřítel je někde mimo, a i potom se vždycky ukazuje, že někde má svou pátou kolonu, ale žel bohu války patří k lidské historii stejně neoddělitelně, jako hudba, hraní si s dětmi, soutěživé hry sportovního typu, práce.
Martina: Pane profesore, znamená to, že srovnání atmosféry z doby před první světovou válkou se současností jste se dopouštěl také mimo jiné proto, že i před první světovou válkou už jsme zažívali dlouhou dobu klidu?
Stanislav Komárek: Ano. Bylo to méně technicky vyspělé, ale třeba doprava na celém světě se strašně zintenzívnila. Teď se pokusím odhadnout, jak dlouho jela loď třeba z Terstu Suezským kanálem do Singapuru, a počítám ani ne celých 14 dní. Do Austrálie, řekněme, 20 dní. Kapitán Cook tam na plachetnici s trochou odboček plachtil dva roky. A už se zdálo, že bude propojena železniční síť, počítalo se, že evropská bude napojena přes arabské země, Írán na indickou – ta už byla velmi hustá – a na druhou stranu přes Káhiru a angloegyptský Súdán do Kapského Města. Tam už chyběly jenom stovky kilometrů, které se ale nikdy nepostavily.
Každý mediální prorok by měl pro své předpovědi uvést časovou deadlinu, a když se nestane nic, měl by dostat na holou deset lískovkou
Martina: A proč tato dopravní odbočka?
Stanislav Komárek: Protože tím chci ukázat, že doba byla technicky relativně velmi vyspělá, ve srovnání, já nevím, s Kolumbovými časy. A podobně, jako na většině světa, byly víceméně právní státy. Postavení domorodců v koloniích nebylo úplně rovnoprávné, ale Angličan nemohl zabít Inda jen tak pro zábavu, protože by to také skončilo nějakým vyšetřováním. Takže se zdálo, že pokrok se na všech frontách zastavit nedá: Na frontě technické, na frontě, řekněme, morální. A teď najednou – no, najednou ne, postupně – atmosféra zhoustla, a přišla první světová válka, kde byl vyvolávací moment v zásadě nicotný, a posléze zapomenutý: Jeden arcivévoda, kterého v podstatě nikdo neměl rád, by za to rozhodně nestál.
Martina: Zástupný princip, zástupný důvod.
Stanislav Komárek: Jistě. Něco jako rozbuška ve velké náloži.
Martina: Pane profesore, není nesnadné slyšet lidi, jak přirovnávají toto období k mejdanu na Titaniku, kdy všichni cítí, že něco s lodí otřáslo, ta trochu se naklání, ale o to víc se na horní palubě slaví, aby nebylo slyšet – a hlavně, aby si to nikdo neuvědomoval, a plašil smrt. Vy sám jste řekl, že velký konzumní mejdan končí. Řekněte mi, jak jste to myslel? Jak se mění naše vnímání? A co nás tedy čeká?
Stanislav Komárek: Nejsem prorok, jsem kantor, ale když vidím, že něco je k něčemu podobné, tak vždycky někdo vystartuje a řekne třeba: „Před první válkou bylo to a ono jiné.“ Ale jestliže je něco něčemu podobné, tak se to v některých rysech shoduje – jinak by to bylo identické jako dva stejně velké trojúhelníky se stejnými úhly, a to je veliký rozdíl. Čili, myšlení v analogiích je něco úžasně podnětného, byť taky určitým způsobem ošidného. Co dopadlo tenkrát tak, může dnes dopadnout onak. Mediální prorokování je činnost, která je zcela bezriziková. Když instalatér udělá v domě plynové instalace, a ono to vybuchne, zavřou ho, až zčerná. Když někdo něco naprorokuje, a ono se to nesplní, tak naprosto nic. Možná bych dal takové opatření, že by každý z mediálních proroků měl pro dotyčný fenomén uvést časovou deadlinu, a potom, když se nestane nic, tak by měl dostat brutálně deset lískovkou na holou.
Martina: Chcete s tím začít ode dneška?
Stanislav Komárek: To je otázka. Ale je pravda, že kdo dneska není analytik něčeho, tak je dost společensky out.
Vztah lidí ke světu je ambivalentní. Na jednu stranu mají tendenci pomáhat, obětovat se, bránit katastrofám, ale zároveň zalíbení ve vyvolávání katastrof, v ničení a sebeničení.
Martina: Pane profesore, já se tedy vrátím do minulosti, protože od té se nám spekuluje o tom, co mohlo být, protože přece jenom už máme určité indicie, a navíc většinou víme, jak to dopadlo. Vy jste tady zmínil, že atentát na arcivévodu byl jenom zástupný problém, byl to spouštěč. Pokud by tehdy politici před první světovou válkou vzali rozum do hrsti, řekněte mi, měli reálnou naději válečnou pohromu odvrátit?
Stanislav Komárek: To je velmi obtížná otázka. Trochu podobná jako v biologii: Co by bylo, kdyby onen předek, z něhož se posléze vyvinuli ptáci, vyhynul. Nebo, zda-li by došlo k velké radiaci ptakoještěrů, když by toho po obloze moc nelítalo. Když čteme už předválečné deníky německého kancléře Bethmanna-Hollwega, tak už je to plné atmosféry zmaru. Lidé také – kromě toho, že se bojí katastrof – katastrofy taky přitahují. To je tak, že lidské vztahy ke světu jsou ambivalentní, což je strašně důležitá věc, kterou je třeba si uvědomit. Ono to je na mnoha rovinách, třeba: Dárky dávat, dárky dostávat, jiné udávat, sám být posléze udán, katastrofám bránit a zároveň je vyvolávat, a mít na nich jistý emocionální rajc. Proč myslíte, že má tolik různých katastrofických filmů spoustu diváctva? Ať už je pravda, nebo ne, že Nero v záchvatu šílenství nechal zapálit Řím, a pak se na něj zálibně díval, hrál k tomu na lyru, a pronášel nějaké své básně, tak je to výraz…
Martina: Mělo ho to inspirovat.
Stanislav Komárek: Ano. Tak ať už je to pravda, nebo není, tak je to výraz určitého lidského zalíbení v ničení, včetně sebeničení.
Martina: Pane profesore Stanislave Komárku, je pravda, že člověk se rád bojí a že ho to vzrušuje, zejména, když má na klíně deku, misku křupek, a je naprosto v bezpečí. Ale přesto všechno jsem otázku směřovala k tomu – jako jste vzpomenul – že už před první světovou válkou se dalo v mnoha analýzách tehdejších myslitelů a politiků přečíst, že je něco ve vzduchu – a že my si s válkou jako takovou hrajeme také čím dál tím častěji. Vezměme v úvahu výroky, že v Afghánistánu se bojuje za Prahu, že už tady jsme začali hovořit o válce, pak jsme vedli válku s covidem, a teď se na Ukrajině bojuje za Prahu, takže opět používáme slovo „válka“ čím dál tím častěji, stejně jako čím dál tím častěji používáme slovo „strach“. Myslíte si, že nás to svým způsobem opravdu přitahuje z jakési historické nudy?
Stanislav Komárek: Historická nuda nevím, jestli je správný výrok.
Martina: Spíš z dlouhotrvající nudy.
Stanislav Komárek: Je velmi pravděpodobné, že v dohledném horizontu se válečný konflikt ještě podstatněji rozšíří. Zatím to jenom zasahuje země, abych tak řekl, bílého křesťanského, či lépe postkřesťanského světa, a obě předcházející světové války víceméně také. Akorát, že dneska už nemáme dojem, že jsme jako kulturní okruh tak světodějní, jako jsme byli tenkrát. Striktně vzato, viděno ze Sumatry, tak první světová válka byla kdesi na opačném konci evropského, euroasijského kontinentu, a tam se mezi sebou mlátili. Čili, toto je taky dobře mít na paměti.
Ta válka by nemusela být úplně s tím počtem mrtvých, jako to bylo u předchozích. Představme si, že na nějaké zdejší město v noci přilítne 40 dronů, 35 jich sundáme, pěti se to plně nepovede, a tu vybuchne panelák, tam vybuchne ono, mrtvých bude třeba sedm – a nikdo už v dotyčném velkoměstě v noci nezavře klidně oči. Technický pokrok umožňuje věci, které tady před tím nebyly, a je otázka, zda se podobným záležitostem dá vůbec zabránit. Historické kdyby má vždy jako chybu, že nastalo něco jiného. Představme si jiný, řekněme, z historického hlediska hrůzný scénář, že Hitler na jaře roku 1941 řekne: „Tak dobře, stačilo, máme obrovskou říši, a tu začneme opevňovat, upevňovat, a dost.“ To by nacismus vyhníval velice dlouho. Jistě by taky vyhnil, podobně jako vyhnil komunismus, ale obávám se, že by to trvalo ještě déle, a mrtvých by bylo ještě více – těch nefrontových, podobně jako v Sovětském svazu na gulagu. Ale ovšem, on prohlásil, že pokud nacismus nezvítězí celoplanetárně, tak vznikl nadarmo, a bude lépe, když bude zcela zničen. Druhá varianta nastala jen o čtyři roky později. To je ovšem – jak říkáme – jako s tím, kdyby se nevyvinuli savci, a mohl být od nás dneska pokoj, ale taky tady mohli být nějací vysoce sofistikovaní sauři z jiné větve. Z jistého hlediska je tohle praotázka.
Rodiče děti milují a pečují o ně, ale je v tom zároveň, jako v jin-jangovém čínském diagramu, zárodek týrání a šikany
Martina: Úvaha, kterou jste tady rozvedl, znamená, že kdyby v roce 41 Hitler řekl, že už má dost, tak by tady byl nacismus, a zacházel by na úbytě velmi pomalu a velmi dlouho, a možná by stál další milióny lidských obětí. A že vlastně tím, že měl megalomanskou představu o tom, jak se rozšíří nacismus na celý svět, tak to sice bylo bolavé, ale rychlejší. Dá se to tak říct?
Stanislav Komárek: V zásadě ano. Koneckonců komunismus v Sovětském svazu úspěšně zvítězil, stabilizoval se, dokonce ještě přežil 2. světovou válku, a to s územními zisky. Jistě, z hlediska velkých dějin je 70 let málo, ale kdo to zažil celé, od výstřelu z Aurory… A byli takoví, kteří slyšeli výstřel z Aurory, a pak také slyšeli Michaila Gorbačova, když rozpouští Sovětský svaz – a tuším, že – prohlašuje Komunistickou stranu Sovětského svazu za zločineckou organizaci. Například moje babička svým životem tady to sklenula, a ještě na obou stranách krapínek přibývalo. Ale bylo to neobyčejně dlouhé.
Martina: Pane profesore, pojďme se podívat na to, jak jsme v současnosti nastaveni, protože vy jste tady zmiňoval, že si nemyslíte, že to, co nás čeká, by mohlo být srovnatelným způsobem krvavé, když jsme hovořili o první světové válce, ale přesto to vypadá, že vnímáme násilí jako něco přirozenějšího. Vzpomínám si, když vypukla válka v Jugoslávii, tak nás ze začátku každý mrtvý trápil, drásal – desítky, stovky – a najednou, když to potom začalo jít po stovkách tisících při válkách proti terorismu, tak jsme si na to zvykali. Na Ukrajině už teď počty mrtvých vlastně nejsme schopni ani úplně odhadnout. Není to protimluv k tomu, co jste říkal? Není to tak, že si vlastně paradoxně lidé zvykají, a jaksi se podvědomě připravují na něco – sice jenom mentálně – že by něco mohlo přijít a že by v tom mohli žít?
Stanislav Komárek: Je to zvláštní. Jak jsem tady mluvil o ambivalencích, tak to je strašně důležitá věc, kterou je třeba si uvědomit při všech úvahách o lidech. Je to právě ambivalence našeho pociťování – toto slovo vymyslel Eugen Bleuler, významný švýcarský psychiatr a učitel Karla Gustava Junga – kupodivu se tomu do té doby nijak neříkalo – kterou máme ve vztahu ke všemu. Rodiče sice děti milují a pečují o ně, ale je v tom taky – podobně jako v jin-jangovém čínském diagramu – určitý zárodek týrání a šikany. Prosím, bylo to nedávno na internetu, jak by dneska vypadalo to, když dřív děti klečely na hrachu, nebo nesměly na ulici. Tak pokud tohle převládne, tak dítě zdárně vyroste. Podobně jako každá láska je trochu jako buchtička posypaná arzenikem, nebo zakládaná blínem, a tak i přání si míru a neklidu jsou v dost podobném vztahu. Tato určitá bojovnost v lidech je.
V lidech je taky sklon pro něco významného trpět – každá doba má své mučedníky. Dneska je to nekrvavé, nebo z větší části – tedy nechat se vláčet internetem, a v jiném případě přilepit se k dálnici, a pak se nechat násilně odlepovat. A zcela podobně si někteří středověcí kacíři mysleli, že objevili to pravé pravověří, takže nakonec docestovali na hranici, a šli tam s přesvědčením. V obou světových válkách se spousta lidí nechala zabít s nadšením, a s něčím, co bychom označili jako idealismus. Určitá míra boje se od lidí nedá oddělit.
Ve starodávných společenstvích, třeba v horách Nové Guineje – ranně zemědělská společnost, z našeho hlediska bychom řekli neolit – bylo až do zcela nedávné doby velmi nebezpečné se vzdalovat od vsi, protože se všemi sousedy se vedla válka. Ovšem nebyl to Verdun kousek pod rovníkem, to jenom tak, že se muži občas scházeli na hranici, plivali na sebe, nadávali si, někdy někoho zabili. A teď třetina mužů končila násilnou smrtí.
Metody politického boje mezi stranami neustále přitvrzují, jsou nevybíravější. A od jisté hranice se zřejmě už dá argumentovat jenom klackem, nebo samopalem.
Martina: U nás můžeme pozorovat, že přitvrzujeme nejenom v množství hollywoodských trháků, které se předhánějí v tom, které budou ještě děsivější a ještě brutálnější, ale přitvrzujeme v normální lidské, mezilidské komunikaci verbálně. Co to může přinést? Dřív proti vám stál názorový oponent, později to byl třeba, řekněme, protivník, ale v dnešní době, už když s vámi někdo nesouhlasí, tak je to fašista, nacista, zrádce, a mohla bych vám vyjmenovat mnoho takových slovních spojení ze sociálních sítí, která jsem si musela přečíst, že si říkám: Co to s námi může udělat? Co to může přinést?
Stanislav Komárek: Ano. Sociální sítě jsou cosi, co tu nikdy nebylo, a umožňuje to říct druhému to, co by člověk nikdy neřekl do tváře.
Martina: A dokonce by se pod to ani nepodepsal.
Stanislav Komárek: Ano.
Martina: A nenapsal by to ani jako anonym.
Stanislav Komárek: Ano. Anonymy k tomu měly jakžtakž nejblíž, ale přece jenom to bylo pracné.
Martina: Ano.
Stanislav Komárek: Koupit dopisní papír, namočit pero do inkoustu, pak napsat: „Ty mizero, ty zrádče, ty zplozenče pekla, však my ti jednou ukážeme.“
Martina: A pak ještě vyhledat poštu v jiném okrsku, než bydlím, abych nebyl dosledovaný. To byli dříči.
Stanislav Komárek: Ano, to bylo pracné. Taky musel znát adresu dotyčného, třeba Karel Čapek, redakce Lidových novin. Však taky víme, jak Čapek dopadl: Devětačtyřicetiletý, v podstatě zdravý muž, těžko umře na zápal plic, není-li doslova uštván. I když tenkrát nebyla antibiotika. Když v roce 2021 vrcholilo předvánoční virové šílení, tak jsem pochopil, nač Čapek umřel, a to tehdy technické prostředky byly jen, jak říkám, tohoto typu.
Martina: Uštván.
Stanislav Komárek: Ano. Ale dneska je to mnohem, mnohem snazší. Mě děsí, jak se, řekněme, metody politického boje mezi stranami neustále přitvrzují, a jsou neustále nevybíravější v prostředcích. Od jisté hranice se pak zřejmě už dá argumentovat jenom klackem, nebo samopalem. Proč se protivník jmenuje protivník? Protože je nám tak nesnesitelně protivný.
Martina: Pane profesore, jedna věc jsou verbální projevy, ale máte pravdu, že odtud je už jenom krůček k činům, a v okamžiku, kdy dojdou argumenty, tak nastupuje oblíbený argumetum baculinum, klackem. Můžeme to třeba vidět, mohli jsme to vidět v Německu – srocení lidí, kteří volají po vytvoření islámského chalífátu. Mohli jsme v souvislosti se situací v Izraeli vidět, jak v našich evropských městech skupiny obyvatel oslavují vraždy a teroristy, vyzývají ke genocidě, z Francie se odstěhovaly stovky Židů ve strachu. Řekněte mi, co jsme v Evropě zanedbali, že jsme to nechali dojít do takovéhoto stavu? A vlastně stále zavíráme oči.
Stanislav Komárek: To je dobrá otázka. Co jsme zanedbali? Tu si taky kladli mnozí komunisté před rokem 89. Já jsem byl tou dobou v Rakousích, ale tady si na schůzích určitě říkali: „Soudruzi, zanedbali jsme politicko-výchovnou práci mezi mládeží. Dyť ta mládež…“ Náš názor na komunisty, a na blahodárnost jejich činnosti je jasný, ale je pravda, že zřejmě k tomuto jednou za dlouhou dobu dochází. Tyto agresivní výlevy připomínají spíš 30. léta v Evropě. První a druhá světová válka byly jenom dvě fáze téhož konfliktu, který v zásadě evropský svět zbezvýznamnil. Amerika je zvláštní aplégr evropského světa, ale už je jinde. A popravdě řečeno nevím, co jsme zanedbali, ale jedna věc je jistá, že už není naživu prakticky nikdo, kdo by pamatoval poslední světovou válku. Já jsem měl možnost – samozřejmě od dětství jsem se vždy zajímal o historii – a nechával jsem si od prarodičů, rodičů různých známých, vyprávět o obou válkách – či o první republice mezi nimi, či potom v Rakousku tamní pamětníky obou válek, a také při cestách do Ruska jsem mluvil s tamními bývalými frontovými vojáky – ale tihle lidé jsou už všichni mrtví. A trochu se obávám, že jakmile zemře poslední pamětník minulých nepravostí, tak začnou klíčit znova.
