Bitva o Atlantik trvala po celou dobu druhé světové války, od roku 1939 do roku 1945. V tomto monumentálním střetnutí šlo o víc než jen o námořní válku – mělo zásadní význam pro přežití Británie a rozhodující konečný úspěch Spojenců. Důležitá byla kontrola námořních cest, které umožňovaly přepravu vojáků, zásob a dalšího válečného materiálu z Ameriky do Evropy.
Bitva o Atlantik začala 3. září 1939, jen několik hodin poté, co Británie vyhlásila válku Německu. V Atlantském oceánu již byly rozmístěny ponorky a „kapesní bitevní lodě“ – rychlá a nebezpečná korzárská plavidla třídy Deutschland. První výstřely byly vypáleny u pobřeží Irska, když ponorka U-30 torpédovala osobní loď SS Athenia, která plula přes Atlantik do Montrealu v Quebecu s více než 1 400 cestujícími a členy posádky na palubě. Z nich 112 přišlo o život.
Foto: Ponorka U-848 napadená (a potopená) v listopadu 1943 Liberatorem | Wikimedia Commons / Public domain
Zanedlouho se terčem útoků Kriegsmarine staly spojenecké námořní trasy. Admirál Karl Dönitz, velitel ponorkového loďstva, byl přesvědčen, že útoky na tyto trasy výrazně naruší a zabrání tomu, aby se ke spojeneckým cílům dostaly tolik potřebné zásoby – a měl v tomto rozhodně pravdu. Navíc pád Francie poskytl ponorkám základny, z nichž měli do Atlantiku snadnější přístup. U-Booty se pohybovaly pod vlnami oceánu ve skupinách známých jako vlčí smečky, a ve spojení s průzkumnými letouny Focke-Wulf Fw 200 Condor představovaly hrozivou sílu.
Spojenci, kteří byli zpočátku zaskočeni intenzitou a efektivitou německých sil a utrpěli těžké ztráty, které ohrozily schopnost Británie udržovat válečné úsilí. Ani Spojené státy nebyly vůči těmto útokům imunní. Ve dnech a měsících následujících po japonském útoku na Pearl Harbor se nepřátelská plavidla vydala k východnímu pobřeží a kladla zde námořní miny podél námořních tras.
V létě 1940 Kriegsmarine ještě dokázala umocňovat sílu ponorek prostřednictvím hladinových lodí. V tomto období došlo k největším ztrátám spojeneckých plavidel, což zvýšilo naléhavost účinných protiopatření. S pokračující bitvou o Atlantik začaly rovnováhu měnit technologické inovace – významný zlom znamenalo používání radaru a sonaru ASDIC. Tyto technologie umožnily včasné odhalení ponorek, což drasticky snížilo jejich účinnost a spojeneckým konvojům poskytlo šanci na přežití.
Zdokonalení schopností radaru a sonaru, spolu s jejich integrací do spojeneckých námořních a leteckých jednotek, umožnilo větší ochranné pokrytí konvojů proplouvajících Atlantikem. Technologický náskok měl zásadní význam pro zmírnění hrozby ponorek a zajištění bezpečné plavby životně důležitých zásob a personálu přes rozlehlý oceán. Hladinové lodě navíc začaly používat vysokofrekvenční vyhledávání směru (HF/DF), což jim umožnilo využívat výhod rádiové komunikace mezi plavidly ve vlčí smečce.
Prvotní strategickou reakcí na hrozbu ponorek, která se ukázala být v bitvě o Atlantik převratnou, bylo zavedení systému konvojů. Spojenci seskupením lodí a jejich námořním a leteckým doprovodem výrazně posílili ochranu svých námořních prostředků. Tento systém nejen chránil obchodní plavidla, ale také vytvářel taktické výzvy pro německé ponorky, které nyní čelily robustnější a koordinovanější obraně. Kromě toho Královské námořnictvo začalo agresivněji přistupovat k válce v Atlantiku a využívalo své protiponorkové lodě k vytváření loveckých skupin, jejichž úkolem byla ochrana konvojů. Tyto lodě byly vybaveny různými zbraněmi, včetně protiponorkového minometu Hedgehog, který odpaloval kontaktní pumy. Účinnost systému konvojů se projevila ve snížení počtu spojeneckých ztrát a ve zvýšených obtížích ponorek způsobit významné škody.
Němci ovšem také zdokonalovali svou vlastní technologii. V posledních letech druhé světové války byla většina ponorek schopna urazit mnohem větší vzdálenosti a mohly zůstat pod vodou delší dobu. Navíc byly vybaveny novým typem torpéd, která k zaměření cíle využívala zvuk lodního šroubu. Naštěstí pro spojence přišly tyto inovace pozdě a v relativně malém počtu, mimo jiné v důsledku nesmyslných Hitlerových rozhodnutí, v jejichž rámci investoval prostředky do fantastických zbraňových systémů na úkor těch osvědčených – například ponorek.
Ze spojeneckého hlediska bylo v průběhu bitvy o Atlantik klíčové řešení problému tzv. středoatlantické mezery – části oceánu, která ležela mimo dosah pozemních letadel. Zavedení dálkových bombardérů a stíhaček, zejména typu Consolidated Liberator, a nasazení doprovodných letadlových lodí přispělo k uzavření mezery a významně posílilo schopnost spojenců chránit konvoje uprostřed Atlantiku, kde byly nejvíce zranitelné torpédy ponorek.
Nasazení dálkových bombardérů nejenže poskytlo tolik potřebné vzdušné krytí, ale také pomohlo posílit průzkumné schopnosti, což umožnilo včasnější odhalení nepřátelských plavidel. To mělo zásadní význam na snížení celkových ztrát dopravních lodí při zachování nepřetržitého toku nezbytných zásob.
Další klíčovou roli v bitvě o Atlantik hrálo úsilí spojeneckých zpravodajských služeb – zejména prolomení kódu Enigma. U-Booty komunikovaly se svým velitelstvím prostřednictvím rádiových zpráv, které byly šifrovány pomocí šifrovacího stroje Enigma, o němž se po určitou dobu věřilo, že je neprolomitelný. Britové však pracovali na prolomení tohoto kódu, a velká část práce probíhala v Bletchley Parku. Úspěch uspíšilo především ukořistění Engimy a kódových knih z německých ponorek.
Schopnost zachytit a dešifrovat německou komunikaci poskytla Spojencům neocenitelné informace o pozicích a záměrech U-Bootů, což umožnilo účinnější protistrategie. Tento průlom ve vojenském zpravodajství byl hlavním faktorem konečného úspěchu spojenců v bitvě. Rozluštění kódu Enigma nejen umožnilo předvídat a čelit německým operacím, ale zachránilo nespočet životů a zdrojů. Tento zpravodajský převrat je často považován za jeden z nejvýznamnějších faktorů, které vedly k obratu v bitvě o Atlantik.
Bitva o Atlantik měla hluboký dopad na domácí frontu, zejména v Británii, kde válečné úsilí vyžadovalo značnou podporu civilního obyvatelstva. Kvůli narušení zásobovacích linií způsobenému německou totální ponorkovou válkou se nutným opatřením stalo přídělové hospodářství. V tomto období se britská veřejnost přizpůsobila nedostatku a přispěla k úsilí různými prostředky, například zvýšenou výrobou v loděnicích a továrnách. Mobilizace civilního obyvatelstva byla klíčová nejen z hlediska materiální výroby, ale také pro udržení morálky v náročných válečných dobách.
Do roku 1943 se podařilo kombinací technologického pokroku, zdokonalené taktiky a zvýšené spojenecké výroby válečných lodí a letadel německé ponorky jako strategickou hrozbu účinně neutralizovat, byť v jednotlivých případech zůstávaly nebezpečné až do samého konce války. Tento posun umožnil Spojencům udržet si nadvládu v Atlantiku a zajistit prakticky nerušený tok zásob, který byl klíčový pro pokračování a nakonec i úspěch operací v Evropě. Na prvním místě vylodění v Normandii 6. června 1944.
Ačkoli se Spojencům nakonec podařilo Němce v Atlantiku porazit, jejich vítězství se neobešlo bez ztrát. Zahynulo přes 70 tisíc námořníků a letců. Němci ztratili „jen“ 30 tisíc ponorkářů, což představovalo tři čtvrtiny jejich celkového počtu během celé války. Z 1162 postavených U-Bootů bylo potopeno 785 ponorek, což je bezmála 70 %. Sloužit na německé ponorce za druhé světové války bylo zřejmě nejnebezpečnější místo v rámci všech ozbrojených sil.
Pokud jde o ztracená plavidla, bylo potopeno 3500 spojeneckých obchodních lodí a 175 válečných lodí, přičemž ty první představovaly 14,5 milionu tun, což je až neuvěřitelné množství zásob ztracených v kalných hlubinách oceánu. Během bitvy o Atlantik došlo k obrovskému nárůstu síly spojeneckých námořních sil, přičemž nejvýznamnější roli hrálo Královské kanadské námořnictvo, které zahrnovalo více než 400 lodí a 96 tisíc osob.
Zdroj: warhistoryonline.com
