Od dob Richarda Nixona neměl Západ politického vůdce, který by přemýšlel o geostrategii tak hluboce jako maďarský Viktor Orbán. Ať už ho milujete, nebo nenávidíte, ten muž je hluboký. Jeho dlouhý projev na červencovém setkání v rumunském Tusványosu označuje Orbána za skutečného vizionáře, jehož záběr přesahuje hranice okamžiku a sahá daleko za hranice jeho malého středoevropského národa. Je to vlastně velmi orbánovská myšlenka, že to, co z něj dělá tak přesvědčivého civilizačního myslitele, je to, že je tak hluboce zakořeněn v maďarské půdě a v lekcích, které z ní plynou o lidské přirozenosti.
Západní média, která se události věnovala, v ní samozřejmě viděla jen další příklad otravného maďarského brblání na adresu Evropské unie. Americký velvyslanec v Maďarsku si posteskl, že Orbán šíří „kremelské konspirační teorie“. Když si však přečtete anglický přepis projevu, zjistíte, že médiím i ostatním uniklo jeho filozofické jádro. Je zřejmé, že maďarský vůdce, abychom použili frázi oblíbenou na americké pravici, „ví, kolik je hodin“, a to jak v globálním, tak v lokálním měřítku, tedy v Evropě.
„Přichází změna, která tu nebyla 500 let,“ řekl Orbán. „To, čemu čelíme, je ve skutečnosti změna světového řádu“, protože Asie se stává „dominantním centrem“ světa.
V rozsáhlém projevu Orbán hovořil o povaze této tektonické změny a o tom, jak by Evropa i Maďarsko měly na její výzvy reagovat. Prizmatem, kterým premiér vidí globální budoucnost, je rusko-ukrajinská válka.
Největším problémem, kterému dnes svět čelí, je podle něj slabost a rozpad Západu. Národy Západu se podle Orbána odvrátily od myšlenek a postupů, které z nich učinily velkou civilizaci. A přestože existují známky toho, že se obyčejní lidé probouzejí a chtějí změnu, elity, které vládnou západním zemím, považují své národy za fanatiky a extremisty. Pokud ani vládnoucí třída, ani ovládaní nedůvěřují těm druhým, jakou budoucnost má zastupitelská demokracie?
Od šedesátých let 20. století se západní elity oddávají něčemu, co by se dalo nazvat „John Lennonismem“: imaginární utopii, v níž neexistuje žádné náboženství, žádné země, nic, pro co by se muselo zabíjet nebo umírat, a žádná historie: je to globalistický ráj, v němž všichni lidé žijí jen pro požitky dneška – zejména sexuální.
Podle Orbána tato vize oslabuje, a dokonce se vzdává všeho, co umožňuje národnost. Po šesti desetiletích lennonští snílci – zejména v Evropě – vytvořili civilizaci, v níž je Bůh mrtvý nebo umírá, migranti se v obrovských počtech pohybují přes hranice, o jejichž ochranu se nikdo nestará, a mladé generace se o historii svého národa zajímají jen proto, aby jí pohrdaly.
Je to civilizace, v níž se rozpadají rodiny, všudypřítomné je tvrdé porno, sexuální zvrácenost je oslavována jako nová norma a děti jsou propagovány k nenávisti a touze mrzačit svá těla.
Je to civilizace, kde je stále obtížnější představit si solidaritu, protože politické, vzdělávací, obchodní a kulturní elity naučily masy starat se jen o své vlastní touhy a přijímat hrubý rasový tribalismus (pokud nejste evropského původu).
Je to civilizace, v níž není pro co zabíjet nebo umírat, protože nikdo nemá pro co žít. Co se týče krize porodnosti, pokud je pravda, že budoucnost patří těm, kteří se pro ni ukáží, pak podle názoru varhan Západ žádnou nemá.
Premiér hovořil o včerejším odporném zahajovacím ceremoniálu pařížské olympiády, při němž se jeden z velkých národů světa rozhodl v celosvětovém přenosu z jednoho z nejkrásnějších hlavních měst světa prezentovat jako vůdce historického tažení za „svobodu“, které si vyžádalo hrůzné stínání královských hlav a skončilo vystoupením homosexuálů, transsexuálů a drag queens v groteskní parodii na Poslední večeři.
„Nestali se velkými, ale stali se malými,“ uvažoval Orbán, když mluvil nejen o Francii, ale o moderním západním člověku.
V provokativní filozofické poznámce Orbán pokračoval:
Zde je třeba hovořit o tajemství velikosti. V čem spočívá tajemství velikosti? Tajemství velikosti spočívá ve schopnosti sloužit něčemu většímu, než jste vy sami. Abyste to dokázali, musíte nejprve uznat, že na světě existuje něco nebo nějaké věci, které jsou větší než vy, a pak se musíte věnovat službě těmto větším věcem.
Takových věcí není mnoho. Máte svého Boha, svou zemi a svou rodinu. Pokud to však neděláte, ale místo toho se soustředíte na svou vlastní velikost, myslíte si, že jste chytřejší, krásnější, talentovanější než většina lidí, pokud na to vynakládáte svou energii, na to, abyste to všechno sdělovali druhým, pak to, co získáte, není velikost, ale velikášství.
A to je důvod, proč dnes, kdykoli jednáme se Západoevropany, v každém gestu cítíme velkolepost místo velikosti. Musím říci, že se vyvinula situace, kterou můžeme nazvat prázdnotou, a pocit nadbytečnosti, který s ní souvisí, vyvolává agresi. Proto se objevuje „agresivní trpaslík“ jako nový typ člověka.
Pokud ještě někdo v Evropě čte Danteho, pozná dynamiku, o níž mluví maďarský premiér. V patnáctém cantu Inferna navštíví poutník Dante se svým společníkem Vergiliem Sodomský kruh, kde se Dante setkává se svým starým učitelem Brunettem Latinim. Brunetto Dantovi říká, jak je hrdý na světský úspěch svého žáka, a povzbuzuje ho, aby dál psal básně pro svou osobní slávu.
Jak je zřejmé z širšího kontextu básně, kruh Sodomitů symbolizuje zatracovanou kulturní neplodnost, která pramení z péče pouze o sebe sama a z naplňování vlastních bezprostředních tužeb. V Purgatoriu poutník Dante objevuje pravdu, kterou v Tusványosu vyslovil Viktor Orbán: že skutečné velikosti lze dosáhnout jen tehdy, když se člověk zasvětí službě vyšším cílům.
Dante Alighieri byl ve své době známým básníkem, ale skutečně velkým se stal až po pádu z moci a milosti, po prožití vyhnanství, které obrátilo jeho pohled k Bohu, a po vytvoření Komedie. Na grandiózního Brunetta Latiniho si nikdo nevzpomíná, ale jak kdysi řekl T. S. Eliot: „Dante a Shakespeare si mezi sebou rozdělují svět. Žádný třetí není.“
Orbán nabídl různé politické návrhy, co by měla Evropa udělat, aby se v dynamickém novém světovém řádu nestala „skanzenem“. Zdálo se však, že není přesvědčen o tom, že západoevropské národy – na rozdíl od národů střední Evropy – jsou v tuto chvíli schopny zvrátit svůj úpadek. V poslední části svého projevu se zaměřil na to, aby Maďarsko přijalo jakousi „Benediktovu variantu“: tj. vypracovalo plán, jak přežít a prosperovat jako národ ve světě radikálních změn a širokého evropského úpadku.
Kulturní rozměr Orbánova plánu je nejobtížnější, ačkoli si jej musí osvojit každý evropský národ, který chce překonat krizi, jež na nás všechny doléhá. Dá se shrnout do jediné věty: „Bůh, vlast, rodina.“ V tomto případě se jedná pouze o jednu větu, a to „Bůh, vlast, rodina“.
Pokud chce národ projít touto civilizační katastrofou neporušen, musí odmítnout Velkou výměnu. Musí začít mít děti, a to rychle. Imigrace není řešením. „Zkušenost Západu je taková, že pokud je více hostů než hostitelů, pak už domov není domovem,“ řekl Orbán. „To je riziko, které se nesmí podstupovat“.
Před deseti lety mi jeden politolog, který se zabývá rodinnou politikou, řekl, že právě dokončil studii jménem Evropské unie, která chtěla vědět, zda je možné zvýšit porodnost bez náboženství. Vědec tento problém prostudoval a dospěl k závěru, že ne, není to možné. Řekl, že se tento závěr Bruselu nelíbí, ale musel být upřímný.
Na určité úrovni to Orbán jistě chápe, vzhledem k tomu, že v Tusványosu řekl, že pokud Maďarsko opustí Boha a stane se zemí „nulového náboženství“, vzdá se kulturního základu své státnosti. Orbán řekl:
„Nulové náboženství je stav, kdy víra již dávno zmizela, ale také se ztratila schopnost křesťanské tradice poskytovat nám kulturní a morální pravidla chování, která řídí náš vztah k práci, penězům, rodině, sexuálním vztahům a pořadí priorit ve vzájemných vztazích. To je to, co lidé na Západě ztratili.“
Orbán kontroverzně spojil příchod „nulového náboženství“ s uznáním manželství osob stejného pohlaví. Neupřesnil to, ale do jisté míry má pravdu.
Ve 30. letech 20. století vydal oxfordský sociální antropolog J. D. Unwin knihu Sex And Culture, vědeckou historickou studii o osmdesáti kulturách a šesti civilizacích. Unwin došel k závěru, že sexuální zdrženlivost je nejdůležitějším faktorem úspěchu kultury nebo civilizace. S bohatstvím přichází sexuální liberalizace, která urychluje společenskou entropii. Sexuální liberalizace je spojena také s úpadkem náboženství, zjistil Unwin. Jakmile kultura nebo civilizace opustí sexuální zdrženlivost, během tří generací se její sociální energie rozptýlí a její obyvatelé ztratí zájem o život mimo každodennost.
„Každá lidská společnost si může svobodně vybrat, zda bude projevovat velkou energii, nebo si bude užívat sexuální svobody; důkazem je, že nedokáže dělat obojí déle než jednu generaci,“ napsal Unwin.
Když tedy Orbán obviňoval homosexuální manželství ze smrti Boha, měl pravdu jen částečně. Ke sňatkům osob stejného pohlaví by nikdy nedošlo, kdyby v 60. a 70. letech minulého století neproběhla první sexuální revoluce. Břitký anglický básník poloviny století Philip Larkin prohlédl prázdné sliby této revoluce, její základní nihilismus. Ve své básni „High Windows“ z roku 1967 Larkin popsal lennonistickou ideu sexuální svobody takto: „Vazby a gesta odsunuty stranou/Jako zastaralý kombajn/A všichni mladí jedou po dlouhé skluzavce/ke štěstí, donekonečna.“
Je pravda, že zakotvení stejnopohlavního manželství v zákonech a zvyklostech jako ekvivalentu heterosexuálního manželství je kulturním a civilizačním Rubikonem. Je to bod, v němž se zle zneužívaná a ohýbaná křesťanská tradice definitivně zlomí. Je pochybné, že jakýkoli národ, který tuto rovnocennost přijme, může získat zpět to, co zahodil. Maďarsko tento konkrétní jed ještě nevypilo.
Přitom nic nenasvědčuje tomu, že by Maďaři byli o mnoho více než nominálně věřící. Komunismus je možná odsunut na hřbitov dějin, ale sexuální revoluce si v současném Maďarsku zachovává veškerou svou sílu. Jedna observantní katolická Budapešťanka, které je kolem třiceti, si mi jednou postěžovala, že její generace „chce, aby Maďarsko bylo jenom magyar Švédsko“ – tedy sekulární, sexuálně svobodné a žijící pro konzumní potěšení.
Zatímco většina ostatních západních prezidentů a premiérů jsou slepci, kteří vedou slepé, Viktor Orbán se zaměřuje na budoucnost s jasností, která nemá u jeho kolegů obdoby. Podaří se mu přesvědčit Maďary, aby viděli to, co vidí on? Může jediný politik znovu pokřesťanštit svou zemi a zachránit ji před temnou nocí úpadku, která se valí na její kontinent a civilizaci?
Jistě se od krále příliš očekává, že bude zároveň filozofem, knězem a otcem národa. Vlastně v dobách dávno minulých by král právě tohle mohl dokázat. Ne však nyní, ne v naší demokratické době. Orbán potřebuje spojence.
Kde jsou kněží a pastoři? Kde jsou umělci a kulturní představitelé, kteří odmítají modní nihilismus a zoufalství předváděné na pařížské olympiádě? Kde jsou otcové a matky vychovávající silné rodiny, které milují Boha, vlast a rodinu? Kde jsou mladí lidé s tvářemi tak přilepenými k přístrojům, že nevidí blížící se okraj útesu, kteří jsou ochotni přestat klopýtat vstříc zapomnění? Tyto otázky se netýkají jen Maďarska, ale všech národů slabého a rozpadajícího se Západu.
Viktor Orbán nebude žít věčně. Z politického hlediska ho od důchodu dělí vždy jen jedny volby. Pokud bude Maďarsko ignorovat jeho rady a rozhodne se jít po primární cestě lennonského liberalismu s Bruselem a Washingtonem, bude to bezprostřední Orbánova tragédie. Ale pokud se tak stane, časem to, co zbylo z maďarského národa, pochopí, až příliš pozdě, že za tragédii skutečně mohou sami.
Rod Dreher je americký novinář, který píše o politice, kultuře, náboženství a zahraničních záležitostech. Je autorem řady knih, včetně bestsellerů The Benedict Option (2017) a Live Not By Lies (2020), které byly přeloženy do více než deseti jazyků. Je ředitelem projektu Network Dunajského institutu v Budapešti, kde žije.
