Jako, že by Izraelci odpálili pár budov a pak by skončili, jako tomu bylo v minulosti. Poté by se život vrátil do normálních kolejí.
Podél hranice mezi Izraelem a Gazou totiž normální znamená, že od roku 2007 mohou teroristé z Hamásu odpalovat tisíce raket na židovská města, přičemž Izraelci reagují jen rutinně a zvykli si na to natolik, že to je považují za „většinově mírové“. Ne tak Izraelci, kteří podél této hranice skutečně žijí a musí trávit polovinu života v protiatomových krytech. Židovské děti zde vyrůstají s traumatem.
Po hrůze ze 7. října se traumatizoval celý národ, takže mezi Izraelem a Hamásem a mezi Izraelem a zbytkem světa už nikdy nic nemůže být jako dřív.
Něco se zlomilo.
Stejně jako když Japonsko zaútočilo na Spojené státy v Pearl Harboru a v japonských řadách zavládla velká radost z operace, která se tak úspěšně zdařila, ale později dohnala admirála Jamamota, který útok naplánoval, ke střízlivé poznámce: „Obávám se, že jsme jen probudili spícího obra a naplnili ho strašlivým odhodláním.“
Skutečně tomu tak bylo. Na mysl přicházejí Hirošima, Nagasaki a Drážďany.
Stejně tak Izrael v reakci na 7. říjen. Pro Izraelce bude toto datum navždy žít v neslavné paměti a nebylo by možné vrátit se k obvyklým činnostem. Zranění je příliš hluboké. Byla to RODINA, bratři a sestry, kteří byli brutálně napadeni. Nelze odpustit a zapomenout. Ne teď. Nikdy více. Ano, v židovské psychice se něco zlomilo.
Národy a někteří levičáci v samotném Izraeli, vlastně zrádci, prosí Izrael, aby se s Hamásem dohodl a pospíšil si s příměřím.
Jinými slovy – …vzdát se.
Copak to nevědí? Zřejmě ne to, že 7. říjen naplnil Izrael strašlivým odhodláním. Válka neskončí, dokud nebudou všichni teroristé z Hamásu dopadeni a zlikvidováni.
Bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat a jak hlasitě budou všechny národy řvát.
Ano, Izrael samozřejmě chce mír, ale až po zúčtování, aby si nepřátelé Izraele dvakrát rozmysleli, než na něj zaútočí jen tak pro zábavu.
Izraelci už mají této hry dost.
Pokud někdy měli nějaké pochybnosti, Izraelci konečně poznali, že tento nepřítel, který se zmocňuje rukojmích a nyní, dokonce i nyní, si s nimi hraje, protože jsou Židé.
Ve světě černých srdcí je toto to nejtemnější.
Před 7. říjnem idealisté uvnitř Izraele věřili v přirozenou dobrotu pro tyto konkrétní Araby. Koneckonců jsou to lidé, stejně jako my.
Sedmý říjen je poučil o opaku.
Anebo, jak se píše v románu Obsluha slotu: „V žádném okamžiku neztratíte víru v dobrotu lidstva. Jsme MNOHEM nižší stvoření než andělé. Jeden týden na parketu kasina vyléčí váš idealismus. Lidé jsou uštěpační, podráždění, mrzutí, protivní, nevrlí, ušmudlaní, lstiví, zákeřní, vulgární, tlustí a oškliví. Filozofové, vědci ani teologové na to nemají odpověď. Má ji obsluha automatů.“
Vzpomeňte si teď na barbary, kterým Izraelci bez přestání čelí – z Gazy a odevšad.
Newyorský americký spisovatel Jack Engelhard, autor mnoha bestsellerů, pravidelně píše pro Arutz Sheva. Napsal celosvětový knižní bestseller „Neslušný návrh“, autorský zpravodajský epos „Bathsheba Deadline“, dále klasiku o dospívání „Dívky ze Cincinnati“ a memoáry o holocaustu v Montrealu „Útěk z hory Moriah“. Za tuto knihu a za epos „Dny hořkého konce“ z 60. let ho současníci oslavovali jako „posledního Hemingwaye, spisovatele, který nemá obdoby, a svědomí nás všech“.
