Navzdory propagandě 2. světové války nebylo bombardování z velkých výšek s tajným zaměřovačem Norden vůbec přesné. I následné vyhodnocení amerických náletů ukázalo, že je více než pravděpodobné, že bomba mohla dopadnout až sedm kilometrů od zamýšleného cíle. Situaci zhoršovala skutečnost, že všechny bombové skupiny uvolnily své bomby, jakmile tak učinil jejich vedoucí letoun. Pokud tedy udělal chybu první bombardér, ostatní letadla chybovala také.
Foto: Letoun B-29, který Američané primárně používali k bombardování Japonska, byl navržen tak, aby létal ještě ve větší výšce než B-17. | Wikimedia Commons / Public domain
Letoun B-29, který Američané primárně používali k bombardování Japonska, byl navržen tak, aby létal ještě ve větší výšce než B-17. Bylo to proto, aby B-29 nemohl být ohrožován japonskou protiletadlovou palbou a pro japonské stíhačky byl těžko dostupný. Mělo to úspěch a ztráty B-29 byly minimální. Jenže kvůli výšce se už tak nepřesné bombardování ještě zhoršilo a většina bomb padala mimo cíl. Z toho důvodu přišel generál LeMay s rozhodnutím, že bombardéry budou létat v noci a nízko a budou používat zápalné bomby, které osvítí bombardovaný cíl a změní ho v pekelné inferno.
Toto rozhodnutí se ukázalo být zničující pro japonský průmysl, dopravní centra a města, která byla většinou postavena ze dřeva a papíru. Japonské továrny byly typicky zařízeními pro konečnou montáž, obklopené desítkami malých pomocných strojíren, z nichž mnohé byly umístěny v blízkém domě zaměstnance. Když se útoky zaměřily na tyto továrny, zničily také okolní podpůrné dodavatele, kteří shořeli spolu s továrnami. To účinně ochromilo japonský válečný průmysl, který se prakticky zhroutil. Velké továrny bylo možné přemístit do tunelů, ale stovky malých dílen nikoliv.
Problémem bylo, jak tato města a továrny zapálit. Tehdejší zápalné bomby nebyly žádný zázrak; například jsem četl, že když Němci chtěli v zimě roku 1941 zapálit Moskvu, i moskevští školáci na tyto bomby házeli sníh, aby je uhasili. Vlastně v jisté nadsázce připomínaly středověké zápalné šípy, které dokázaly vyděsit, ale nebyly moc efektivní.
Odpovědí na tento problém byla zaměřitelná kazetová bomba E-46. Byla to skutečná bestie, která za pouhé tři měsíce vypálila do základů 60 největších japonských měst. Každá B-29 jich normálně vezla 40 a každá E-46 byla naplněna 38 zápalnými pumami M-69. Ty byly naplněny napalmem, který fungoval mnohem lépe než dříve používaná termitová plniva. Fungovalo to tak, že když byla E-46 shozena z bombardéru, ve výšce 610 metrů se rozdělila na 38 pum M-69, které zlověstně začaly padat k zemi. Po dopadu pumy na budovu nebo na zem se aktivoval časovací zápalník na dobu pěti vteřin, poté se zapálila malá výbušná nálož, která vystřelila zápalnou náplň v několika hořících koulích až do výšky 30 metrů, čímž okamžitě vyvolala intenzivní požáry.
První zkouškou nové bomby mělo být bombardování Tokia, které bylo, stejně jako ostatní japonská města, postaveno z velké části ze dřeva a papíru. Japonci bombardování svého hlavního města očekávali, a kromě protiletadlových děl a stíhaček, které měly Tokio chránit, cvičili po tři roky celou dospělou mužskou populaci Tokia v hasičské technice. Bylo zde také asi 8 000 vyškolených profesionálních hasičů rozdělených mezi 287 hasičských stanic. Jenže jak se ukázalo, bylo to úplně k ničemu a americký oheň nemohlo nic zastavit. V Tokiu se oheň vymkl kontrole do 30 minut od dopadu první bomby na město a nedal se zastavit. Hasiči dělali, co mohli, aby odvedli lidi do bezpečí, a často umírali spolu s hořícím městem. Jen během první hodiny zemřelo 125 hasičů a 500 civilních strážců, kteří jim byli přiděleni na pomoc. Kromě toho bylo zničeno 96 jejich hasičských vozů.
Silný vítr rychle rozšířil požár na velkou oblast města a zničil nebo vážně poškodil každou budovu, která mu stála v cestě. Předútokové pokyny od úřadů, které zněly: „Bojujte s ohněm a neutíkejte“, vedly pouze k tisícům zbytečných úmrtí, protože civilisté, kteří zůstali ve svých domovech, neměli šanci na přežití. Dalším problémem bylo 200 000 domů, které byly dříve záměrně zničeny samotnými Japonci, aby vytvořili protipožární zóny. Kdyby byla tato práce dotažena do konce, možná by to pomohlo. Jenže sutiny stržených domů nebyly odklizeny, což jen přidalo další palivo do ohně v situaci, která se již vymkla kontrole.
Oheň se valil městem, sklo teklo a teploty dosahovaly 1 260 stupňů Celsia. Tokio připomínalo jícen sopky a spálenina z ohně byla tak intenzivní, že piloti z amerických letadel, která přilétala v dalších vlnách, si museli nasazovat kyslíkové masky, aby se kvůli tomu zápachu nepozvraceli. Nebylo skoro nic, co by Japonci mohli udělat, aby se zachránili. Japonci roky věřili lžím vojáků, že jejich armády na všech frontách vítězí, a když válka přišla do Japonska, bylo již pozdě něco dělat. Jen málo domů mělo kvalitní protiletecké kryty, které nabízely nějakou ochranu, a většina civilistů měla jen nedávno vykopaný přístřešek pro nejbližší rodinu, který před tímto požárem neposkytoval žádnou ochranu.
Mnozí proto hledali útočiště v jediné blízké vodě, řece Sumida. Ta tekla továrními čtvrtěmi Honžó a Mukožima a přitahovala bezpočet civilistů, kteří se k ní sbíhali ze všech stran. Ale ani Sumida nenabízela záchranu. Lidé, kteří se snažili před zuřícím ohněm zachránit, do řeky skákali doslova po hlavě a rozbíjeli si hlavy o kameny. Lidí tam bylo tolik, že se navzájem topili, jak se snažili udržet nad hladinou. Na několika místech se voda v řece kvůli žáru vařila a jinde plameny, které šlehaly přes řeku, vysály všechen kyslík a udusily tak stovky lidí. Později, když to skončilo, se ukázalo, že největší naději měli lidé, kteří se skryli v kanalizačních trubkách a kanálech.
Jeden historik napsal: „Vedro, o kterém se uvádí, že na některých místech dosáhlo nepředstavitelné teploty 1 800 stupňů, vysálo ze vzduchu kyslík a udusilo ty, kteří se neupražili. Byl tam takový žár, že šaty lidí, které nezabily bomby, doslova vzplanuly žárema proměnily jejich majitele v kvílející pochodně.“ Odhady mrtvých se pohybují od 90 000 do 100 000 a nejméně jeden milion dalších tu ohnivou noc přišel o domov. Ale jedno čínské přísloví říká: „Žádná sněhová vločka v lavině není nevinná.“
Zdroj: warhistoryonline
