Když se daří, preferuje se v politice partnerství. Když se nedaří, hledají se nepřátelé. Mít nepřátele, anebo přesněji nadělat si nepřátele, nezaručí, že se začne dařit. Nepřítel slouží jako alibi, odvádí pozornost od problémů, které politici neumějí řešit, a od problémů, které občanům způsobují. Z problémů, které politici způsobují, je pak tím nejhorším jejich posedlost konfrontací.
U staré zásady divide et impera, rozděl a panuj, platí, že když dva dělají totéž, je to totéž. V globalizovaném světě se na lokální úrovni prakticky dosoutěžilo. Z konkurence vzešla hrstka vítězů, vítězný kartel, který si rozdělil trh. Pro tuto oligarchickou vrstvu není prioritou všeobecný růst životní úrovně. Potřebuje věrohodně zdůvodnit stagnaci a nejlépe pokles životní úrovně střední třídy, kterou již k ničemu nepotřebuje. Vhodným řešením je vyvolat nenávist k nějakému vnějšímu nepříteli a současně rozdělit občany vyvoláním sociální, třídní, etnické či generační nevraživosti.
Podstatné je, že pro hrstku vítězů, nevolenou elitu, co tahá za nitky, je výhodnější nepřátelství, než partnerství. Platí to jak v politice mezinárodní, tak v politice domácí. Američané po konci studené války racionálně odmítli partnerství s Ruskem, protože z pohledu vojensko-průmyslového komplexu je výhodnější mít Rusko za nepřítele. Rovněž tak pro Rusko je USA se svými vazaly užitečným nepřítelem. Existence vnějšího nepřítele tmelí různorodou mnohonárodnostní společnost, je legitimní záminkou k eliminaci páté kolony, sympatizující s nepřítelem. Nepřátelství s kolektivním Západem je mimochodem také argumentem k umravnění vlastních oligarchů, pro které je pobídka k vlastenectví a patriotismu onou mafiánskou nabídkou, kterou ve válce nelze odmítnout.
Z amerického nepřátelství těží také Čína. Západní sankce jsou impulzem technologického rozvoje. Bez pořádného nepřítele by se nenašly peníze na vědu, nevzkvétalo by školství, nezvyšovala by se vzdělanost, a s tím i čínská soběstačnost a konkurenceschopnost. Ve chvíli, kdy unipolární světový řád založený na (amerických) hodnotách narazil na svůj strop, stává se přízrak velkých válek mezi globálními politickými bloky vítanou byznysovou příležitostí, jak ždímat a držet pod kontrolou miliardy lidí, kteří by za mírových podmínek roupy nevěděli, co dělat a co chtít.
V malých domácích rybnících pak má potřeba nepřítele různorodý lokální kolorit. V zemích, kde moc nad původním obyvatelstvem začínají přebírat příchozí muslimové, se příkop hloubí proti tak zvaným pravicovým radikálům, nebo také „rasistům“, co se drze domnívají, že jsou ve své zemi doma. U nás se politici momentálně vymezují vůči Rusku, a vnitřním nepřítelem je ten, kdo si Rusy neoškliví. Absence nenávisti se nálepkuje jako přitakání zlu. S rozdělením společnosti má ovšem u nás militantní menšina, lidově označovaná „pražskou kavárnou“, docela problém. Je těžké přimět občany, aby se bavili o politice. Ta je lidem obecně ukradená, a tak příkop především odděluje normální lidi od progresivní hrstky militantů, genderových deviantů či ekologických teroristů.
Potřeba nepřítele roste s prohlubujícím se úpadkem. Nepodaří-li se politikům u moci nabídnout lidem pořádného nepřítele, stanou se takovým nepřítelem sami. Totéž mimochodem platí i o servilních novinářích, angažovaných umělcích či aktivistech politických neziskovek. Dopadnou-li pro ně volby špatně, stanou se z nich zahraniční agenti, které budou naštvaní občané vinit za své potíže. Proto ta vášnivá strategická komunikace s občany, které je třeba postavit proti sobě, aby se nespojili proti elitářům, prominentům a vrchnosti.
Pořádného nepřítele potřebuje samozřejmě také opozice. Neschopné loutkové vlády, které jdou na ruku oligarchům, profitují z všeobecné lhostejnosti. Nepřítel, kterého si veřejnost nevšímá, je opozici k ničemu. Jedině pořádný nepřítel, který škodí, kudy chodí, je příslibem úspěšné revolty. V tomto smyslu česká vláda, coby veřejný nepřítel, jehož počínání nese znaky organizovaného zločinu a vlastizrady, vypadá slibně. Konečně jsme se dočkali pořádného nepřítele lidu!
