Jó pokus trestného činu vraždy! Jak malinkatá to může být prkotina, pokud máte tu správnou věc mezi nohama. Ponořme se do hlubin české justiční žumpy a trochu se ji pokusme vykydat.
V Nýřanech na Plzeňsku se odehrál manželský konflikt. Manželka Iva Petrášová a manžel František Petráš si nerozuměli. Jádro a hloubku sporu se z médií nedozvíme, ale lze s úspěchem předpokládat, že vzájemné manželské soužití vyústilo do obvyklého pekla, které se nazývá „asymetrický“ rodinný rozvrat. Soudružka manželka, jak jsme si vysvětlili v kapitole o ženském solipsismu, kvůli svým nenaplněným abundantním očekáváním (v tomto případě především ve finanční oblasti) trpěla ve svazku manželském, svoji podle feministek naprosto opodstatněnou frustraci řešila na účet manžela a na to konto manžela odvrhla od stolu i od lože, tedy nevařila mu a nešukala s ním, což je obvyklý a dle justice zcela legitimní modus operandi, který statisticky doprovází trvale asi 31 % trvajících manželství.
Na druhé straně ovšem prachy od manžela pořád chtěla. Protože – a to si dobře pamatujme: pro feministky platí, že „my body my choice“, ale co se týče chlapovy peněženky, tam už to dámy jak ve Vaší posteli tak na úředních postech, tak jednoznačně nevidí. Je přece správné odpoutat se od hnusáka manžela, ponižovat ho a neposkytovat mu nic, na druhé straně z něj však přes bolševicko-feministickou justiční verbež paraziticky tahat prachy.
A peníze, které měl manžel své nárokové manželce podle jejího názoru poslušně odevzdat bez ohledu na její přístup k jeho potřebám a právům, jak se zdá, byly i bezprostředním důvodem, proč se Iva Petrášová svého manžela pokusila zavraždit.
Vražedný incident se odehrál dle jejího tvrzení při výpovědi u soudu následovně: „Pohádali jsme se kvůli penězům, když jsem manžela slušně požádala, aby mi přispěl na jídlo. Začal na mě křičet, že mi nic nedá, že jsem blázen a jdu se léčit. Pak odešel do pracovny v patře a nechal mě stát na chodbě jako něco méněcenného.“ Pak v ní „bouchly saze“. Řekla: „Nejdříve jsem praštila hrncem do dveří a šla za ním. Chytil mě za ruku a řekl, abych vypadla. Měla jsem pocit, že mě chce shodit se schodů. Vysmekla jsem se mu a začala na něj křičet.“
Se slovy „Tak ty si myslíš, že tě nezabiju“ strhla ze zdi dýku a bodla svého tehdejšího manžela do ruky: „Chtěla jsem mu způsobit bolest, aby se mnou začal jednat jako s člověkem,“ vypovídala žena.
Podle jejích slov takový útok manžel nečekal „Nikdy předtím jsem žádnou agresivitu nevyvíjela. Po první ráně ucukl dozadu. Myslela jsem si, že jsem ho nezasáhla, tak jsem ho bodla podruhé. To už jsem viděla, že krvácí.“
Zraněný manžel před běsnící Petrášovou utekl a zavolal mobilem policii. Petrášová jeho počínání u soudu komentovala následovně: „Byl úplně hysterický. Řval do toho telefonu, že jsem ho chtěla zavraždit. Já jsem mu říkala, že jsem ho zabít nechtěla, aby se uklidnil“. U soudu také řekla, že ji manžel dlouhodobě psychicky týral „Říkal mi, že jsem k ničemu, že nic nedělám dobře. Neměla jsem odvahu od něj odejít“. „Tím útokem to tak nějak všechno vygradovalo“, vypověděla obžalovaná vražedkyně.
Jak to bylo doopravdy? To „slušné požádání“ si uprostřed probíhajícího partnerského konfliktu dokážeme jistě barvitě představit. Nicméně, my si nemusíme nic představovat. V době, kdy Petrášová vražedně útočila na svého tehdejšího manžela dýkou, běžel v pokoji zapnutý diktafon, který tam pan manžel na základě předchozích negativních zkušeností nastražil – podotýkám, že zcela zákonně a oprávněně. Petrášová na zvukovém záznamu dost nevybíravým způsobem a drze vyžaduje od manžela peníze a hrozí mu advokátem a dalšími postihy, muž odpovídá submisivně, něco v tom smyslu, že peníze žádá neoprávněně a že pokud bude pokračovat ve svém neurvalém chování, zavolá policii. Samozřejmě, jeho jednání není autentické, neboť je zkresleno tím, že on o nahrávacím zařízení věděl, kdežto jeho budoucí exmanželka nikoli. Na druhou stranu si ovšem Petrášová žádné viditelné změny v jeho chování nevšimla. Po tomto vyjádření budoucího exmanžela došlo na straně exmanželky k eskalaci požadavku. Začala kvičet jak smyslů zbavená, což bylo způsobeno poznatkem, že žádné prachy nebudou. Slušné požádání doprovodila slovy: „ty kurvo, ty svině, ty čůráku, ty hovado!“, čímž paní Petrášová zřejmě chtěla zdůraznit naléhavost své potřeby finančních prostředků a přinést další argumenty do debaty, které měly přesvědčit pana Petráše, že její nárok je více než oprávněný. Aby svůj požadavek na vyplacení peněz za nic ještě více argumentačně podpořila, vzala do rukou kastról a začala jím mlátit kolem sebe, přičemž rozbila skleněnou výplň dveří.
Jelikož ani to manžela nepřesvědčilo, že má Petrášová pravdu, vstoupila Petrášová ve fyzický kontakt s ním. Ten jí chytl ruce, což způsobilo vypadnutí kastrólu, a když měl dojem, že trochu vychladla, tak je pustil. To neměl dělat. Petrášová ladným pohybem strhla ze zdi starožitnou dýku, která tam visela, vytáhla ji z pouzdra, nepříčetně ji mávala a následně položila manželovi otázku: „Ty kurvo, ty si myslíš, že Tě nezabiju?“ Poté, co tuto otázku zopakovala podruhé, bodla směrem do krku.
Manžel měl dvojnásobné štěstí. Za prvé, Petrášová nebyla zdatná rváčka a s nožem to neuměla, a tudíž se jemu podařilo útok vykrýt levou horní končetinou, do které se nůž zaryl. Ostatní feministické soudružky tuhle záležitost většinou řeší použitím státního násilí a falešným obviněním ze sexuálně motivovaného trestného činu nebo domácího násilí a týrání. Obvykle se nepouštějí do soubojů, které nemohou vyhrát a když už, tak s vědomím, že jakékoli násilí spáchané na nich bude účelovým důvodem k zapojení státního násilí.
Druhá okolnost, kde se štěstí přetočilo na jeho stranu, bylo, že si Petrášová v afektu vybrala nedokonalou vražednou zbraň. Dýka byla památeční, stará a tupá jako poleno. Což vedlo převážně k tupému poranění na paži, kdy i přes velmi silné (a opakované) vedení útoku došlo jen k malé penetraci vražedného nástroje do měkkých tkání horní končetiny, převážná část poranění byla zhmožďující, kdy se panu manželovi na paži rozvinul značný podkožní a svalový hematom okupující téměř celou paži, který jako jediný proporcionálně reprezentoval divokost a sílu celého vražedného útoku.
Po dvou bodnutích Petrášová zjistila, že tupou dýkou a kvůli své nízké obratnosti zamýšlený čin asi nedokoná. Adrenalin rovněž klesl a manžel silně krvácel. Podařilo se mu utéct před běsnící Petrášovou do vedlejšího pokoje a zavolal fízly, a když Petrášová viděla, že se blíží fízlové a všechno tak nějak spěje k tomu, že může nést právní důsledky svého feministického běsnění, hodila zpátečku a přepnula na damage control.
K této fázi skutkového děje Petrášová uvedla: „Byl úplně hysterický. Řval do telefonu, že jsem ho chtěla zabít, ačkoli já mu vysvětlovala, že nikoli.“
Pan František putoval do špitálu a pak byl z místa společného bydliště vykázán, pro jeho vyšší dobro. Kupodivu, bolševicko-feministická justice mu prokázala aspoň tu službu, že ho s tou jeho vražedkyní rychle rozvedla. Děti se naštěstí neřešily. Rozjelo se i trestní stíhání feministické soudružky manželky.
Pohled subjektivní psychologicko-psychiatrický poučeného laika
Z psychologického pohledu je v popisu výpovědi úplně vše, co by člověk celkem jednoznačně očekával u patologicky narcistní psychopatky. Jako kdybyste listovali učebnicí psychiatrie. Posuďte sami.
Narcistní psychopatie je postavena na nevývratném jádrovém přesvědčení o své vlastní výjimečnosti, grandiozitě a brilantnosti. V opozici podvědomí ovšem převažuje dobře skrytý pocit méněcennosti, který je důvodem agresivity narcistního psychopata pokaždé, když někdo vyzve jeho ego, aby svoji brilantnost prokázal. Dá se říci, že o vlastní věštší důležitosti je přesvědčený každý člověk, z čehož vyplývá i přísloví, že „z cizího krev neteče“, ale u narcistního psychopata jeho představa výjimečnosti nabourává zdravý a společensky přijatelný systém hodnot, jeho morální kompas, je nepřiměřená, maže smysl pro empatii a reciprocitu, čímž dojde dříve či později k nežádoucí a destruktivní interakci s okolím.
Průserem je, když je takový člověk na pozici šéfa, premiéra, ministra vnitra, libovolného soudce a fízla nebo koordinátora pro strategickou komunikaci vlády ČR. Nebo zákonité manželky.
Podle kompenzační strategie, která v tomto případě souvisí i s tím, zda je narcistní psychopat primárně extrovert či introvert, se narcistní psychopati dělí na tzv. tlustokožce, který svůj primární podvědomý pocit méněcennosti řeší agresivitou navenek a kritikou okolí a v případě, že má moc, i otevřenou a systematickou mstivostí s tendencí vytvářet si sbor hulibrků, a dále na tzv. tenkokožce, kteří se naopak snaží neustále s někým srovnávat, snaží se zákulisně lidem v okolí kazit jejich úspěchy, patologicky závidí a nenávidí. Obvykle se projevují zákeřností, taktikou dýky a pláště a bonzáctvím. Čím větší je kognitivní disonance mezi percipovanou představou o sobě samém a skutkovou realitou, tím je narcistní psychopat agresivnější nebo zákeřnější.
Tak zde máme příklady patologického narcisismu z výpovědi Petrášové:
- …nechal mě tam stát, jako něco méněcenného. Pan Petráš se po zkušenostech s agresivním vyštěkáváním, kvičením, ječením a urážkami prostě rozhodl pro ignore mode. To je v tomto případě zcela legitimní a jedině správné a vlastně i jedině možné rozhodnutí. Pouze narcistní psychopat okamžitě toto jednání vztahuje k vlastnímu pocitu méněcennosti a interpretuje ho jako povyšování, což je de facto pouze projekce vlastního já do jednání cizí osoby, což vyvolá okamžitý záchvat agresivity. A nejinak tomu bylo i u Petrášové: „Tak on si myslí, že je lepší než já, ale ve skutečnosti je to naopak.“ To vyvolalo tak masivní emocionální odpověď, že vyústila až ve vražedné jednání, což tedy je, dle mého názoru, jasná patologie. „No, co si to ten hnusák, zmetek a hajzl dovoluje, když já tak trpím a jsem tak výjimečná!“
- Ty kurvo, ty svině, ty čůráku, ty hovado, ty si myslíš, že Tě nezabiju? Ukázka eskalace kognitivní disonance. Rozpor mezi skutkovou realitou (když se otočí a odejde, nemůžu nic dělat, protože jsem slabší, zas tady zůstanu frustrovaná a budu se vařit ve vlastní šťávě) a představou dokonalosti a grandiozity (…ale já mu ukážu, že to si jenom myslí, že mu nedokážu ublížit. Jsem grandiózní, jsem všemocná. Já ho zabiju!)
- …choval se úplně hystericky, řval do telefonu… Ponižování oběti po útoku před zraky soudkyně (sic!), kterážto kráva na rozdíl od kauzy Feri nehla brvou. Naprostá absence náhledu na skutek po činu, absence lítosti, prezentace pocitu, že je v právu.
- …chtěla jsem mu způsobit bolest, aby se mnou jednal, jako s člověkem. Jinými slovy: on mě neadoruje, nedělá stojku a nedává prachy, neposlouchá na slovo, má svoji vlastní hlavu, já se mu za to pomstím, protože na to mám právo. Copak asi bude Petrášová ve vztahu reciprokovat? Přece nic. Ona je výjimečná, ona nemusí.
Během trestního řízení došlo také na forenzní psychologické a psychiatrické vyšetření bolševicko-feministickou soudružkou znalkyní. Byla jí jistá MUDr. Pavla Bittnerová, lékařka z PL Dobřany, mimo jiné se subspecializací na sexuologii. Posudek zadávali už fízlové v přípravném řízení a není jasné, kde na tuhle dámu natrefili, asi místní kamarádšofty. Té sekundoval jistý Mgr. David Kožík, veselý znalec, psycholog ze stejné léčebny, absentující v seznamu znalců.
Závěr posudku je pro Čekoprasečák celkem typický: Petrášová sice je za čin odpovědná (absentovaly psychotické příznaky a u narcistního psychopata ani nemůžete očekávat, že by se je pokusil simulovat, protože on je výjimečný a je v právu) ale také je (podle všech narativů feministického chudáctví) trpící žena, a proto nejeví žádné (disociální) známky poruchy osobnosti. Za to však trpí tzv. somatoformní poruchou. Prognóza resocializace je prý příznivá a znalci nenavrhují ochranný dohled.
Tak nějak nevím, co je vedlo k tomu, aby se zaměřili se při svém zkoumání na (u žen méně frekventní) disociální poruchu osobnosti. Takovému Kevinu Dalghrenovi, který disociální rovněž nebyl, narcistní psychopatie úplně stačila na to, aby zabil 4 lidi. Bittnerová vlastně soudu podsouvá, že z hlediska poruch osobnosti je jedinou nebezpečnou disociální (tzv. pravá) psychopatie. To zároveň znamená, že si jako zkušená psychiatryně musela být nutně vědoma, že tam velmi pravděpodobně jiné poruchy budou, ale z nějakého důvodu to soudu zatajila, přičemž šlo o významnou a důležitou okolnost případu. Někdy si řekneme něco o jeho posudku a o té (s odpuštěním) krávě, která psala posudek na Dalghrena, to je taky docela výživná story. Někdy je posudek bolševicko-feministické soudružky psychiatryně nutné posuzovat ne dle toho, co tam je ale i dle toho co tam není. To je ve skutečnosti mnohdy podstatně důležitější.
A propos – somatoformní porucha. Jestlipak víte, co to je? Ona je to vlastně rodina nemocí. Když pomineme dysmorfofobii, stojí v popředí chorobná hypochondrie a somatizační porucha. Je to stav, kdy člověk patologicky obráží zdravotnická zařízení s různými polymorfními zdravotními problémy. Vždy je to něco neměřitelného: bolesti, únava a podobně. Nikdy se nic pozitivního nenajde. Existuje tzv. pravá somatizační porucha, jejíž diagnostické kritérium podle DSM-4 (DSM-5 je nepoužitelný, protože se v něm katastrofálně propsal neomarxismus) je, že s příznaky musí obrážet aspoň 2 roky a subjektivní utrpení má mít za následek depresi nebo jiný psychický následek. Feministická psychiatrička se ale ani nepodivila nad tím, že Petrášová žádnou depresí netrpěla. Představte si to, taková bolest a únava, několik let nepřetržitého (sice subjektivního ale zcela reálného) utrpení, to přece musí zanechat na organismu nějakou stopu, třeba reaktivní neurotické změny nebo deprese. To je hodně zajímavé a jde o velmi významnou vnitřní nekonzistenci posudku. Že by snad Petrášová to celé simulovala?
Petrášová na to snad dokonce měla mít invalidní důchod (sic!) od roku 2012. Mimochodem, dle statistik dostalo na somatoformní poruchu za posledních 10 let ČID asi 95 % žen a 5 % mužů. Nesmírně zajímavé.
Inu, ono je to tak: když je někdo patologicky narcistní, pak nejenže nevychází s manželem, ale také ani s lidmi v práci. Navíc je výjimečná, tak co by pracovala, že. Na to má přece hnusáka picmouse manžela, aby ta „kurva, čůrák a svině“ vydělal a dodal prachy. Takže si představte, co dělá takový narcistní psychopat, když pracuje jako barmanka, má mít dlouhé šichty na nohou, nechce se jí pracovat, nesnese se s hosty, nesnese se s dalším personálem a odevšad ji vyhodí? No hádejte.
Pracovat začala Petrášová až s hrozbou blížícího se rozsudku (což jí zřejmě poradil advokát). Najednou jí kupodivu únava nevadila a otáčela se, holka, jako čamrda.
Pohled jurisprudenta amatéra
A nyní stručný exkurz do klikatých paragrafů trestního práva. Zvlášť závažný zločin vraždy je trestný i v případě pokusu, přičemž trestní sazba je stejná jako pro čin dokonaný (§ 21 odst. 2 TrZ). Trestní sazba za spáchání vraždy je 10-18 let (§ 140 odst. 1) v případě, že se nejedná o vraždu úkladnou (předem plánovanou nebo za vraždu s dalšími přitěžujícími okolnostmi – mučivé útrapy, několikanásobná vražda, oběť je těhotná a dítě, fízl, zavrženíhodná pohnutka atd.). Ze zjištěných skutkových reálií tohoto případu lze stěží uvažovat o liberačních důvodech nižšího trestu.
Pojmovým znakem vraždy je úmyslné jednání vedoucí k usmrcení osoby, přičemž je zároveň nutné prokázat kauzální nexus s případnými následky takového jednání, jehož objektivní povahu definuje zákon. Kromě objektivního jednání musí skutek naplňovat subjektivní stránku trestného činu, tedy úmysl, který v případě vraždy může být buď přímý nebo nepřímý. V případě vyšetřování trestného činu, jehož dolní hranice je 10 let, se automaticky navrhuje a schvaluje útěková vazba.
Vražda manželského partnera za použití bodného nástroje, většinou kuchyňského nože, patří k absolutně nejčastějšímu vražednému jednání u žen (70 % vražedného jednání žen dle literárních forenzně-medicínských údajů). V případě obětí ženských vražedkyň je cca v 50 % obětí manžel/partner dotyčné (v 80 % se jedná o osoby v příbuzenském okruhu dotyčné včetně dětí). Jde o typický modus operandi.
Opakované použití dýky jako bodného nástroje proti tělu protivníka rozhodně splňuje veškerá náležitá kritéria pokusu o vraždu. Útok byl veden s intenzitou, která byla způsobilá napadené oběti přivodit smrt. To, že pachatelka chtěla v úmyslu přímém svému manželovi způsobit smrt, lze prokázat z opakované pohrůžky oběti. Pachatelka zcela explicitně a verbálně dávala najevo úmysl svoji oběť usmrtit slovy: „tak ty si myslíš, že tě nezabiju“. Že to bylo v náhlém pohnutí mysli, pouze kvalifikuje pokus trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1 TrZ. Z výpovědi obžalované u soudu vyplynulo, že Petrášová se bez adekvátní příčiny uvedla do stavu emocionální rozlady, přičemž jako příčinu její emocionální rozlady bezdůvodně identifikovala poškozeného manžela. Aby si svůj emocionální stav vykompenzovala (k čemuž ji dle mého názoru přivedla preexistující osobnostní porucha, bez které by takové jednání nebylo možné), rozhodla se dotyčného zabít. Svůj úmysl realizovala okamžitě, když se slovy „ty si myslíš, že tě nezabiju“ strhla dýku ze zdi a bodla. Svůj útok vedla na krk dotyčného, což dále potvrzuje přímý úmysl vražedného jednání. Útok byl dostatečně intenzivní na to, aby Petrášová svůj úmysl usmrtit manžela dokonala. Ve svém útoku po prvním bodnutí dále pokračovala. Teprve poté, co manžel svůj útok vykryl a Petrášová ukončila útok z toho důvodu neefektivity, protože nebyla schopná vraždu dokonat a poškozený od ní utekl a začal volat policii v mylné představě, že mu fízlové nějak pomohou, což se tedy úplně přepočítal. Petrášová si pouze „omylem“ vybrala nevyhovující zbraň a přecenila své schopnosti, neboť kognitivní disonance mezi jejími schopnostmi a vnitřním jádrovým přesvědčením, že je grandiózní a všemocná, zví velikosti oceánu. Tedy i když útok ve finále smrtící nebyl, Petrášová jednala v pozitivním skutkovém omylu kauzálního průběhu (dolus generalis) a tento by měl být vždy posuzován jako pokus trestného činu vraždy.
Případ smrděl feministickým sprosťáctvím již od samého počátku, protože jej nejprve do jurisdikce dostal Okresní soud Plzeň-sever. To sice bylo v souladu s jeho místní příslušností (§ 18 TrŘ), ale nikoli s příslušností věcnou, neboť vraždy se soudí vždy na soudu krajském a druhým stupněm je soud vrchní. Fizlíci totiž evidentně a bez předchozího dokazování a s ohledem na skutkové okolnosti minimálně na základě hrubé nedbalosti ale spíše úmyslně právně „podkvalifikovali“ jednání vražedkyně naprosto nesprávně, když jej kvalifikovali jako úmyslné těžké ublížení na zdraví s výrazně nižší trestní sazbou (3-10 let), čili se případ dostal do jurisdikce okresního soudu. Fizlíci a dohlížející soudružka státní zástupkyně tak hrubým způsobem porušili zákon a zároveň způsobili, že vražedkyně nebyla stíhána vazebně, neboť v případě podezření z trestného činu vraždy s minimální trestní sazbou 10 let, což by jí v případě pokusu o vraždu hrozilo) se vždy aplikuje zásada útěkové vazby (§ 67 písm. a) TrŘ). Docela by mě zajímalo, jak si ta sprostá fízlí verbež, která v případě mužských pachatelů nemá vůbec žádný problém držet pachatele ve vazbě celá léta, přestože nic nespáchal, může dovolit takové porušení služebních povinností.
Výsledkem byla podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody (na 1 rok s podmíněným odkladem na 3 roky) nikoli za vraždu ale za úmyslné těžké ublížení na zdraví pro Petrášovou v prvním stupni řízení. Feministická soudkyně tak vlastně uložila trest v ještě nižší trestní sazbě, než jí vůbec umožňuje trestní sazba a použila maximální zákonnou mitigaci trestu. Soudružka soudkyně tak použila zcela nesprávně liberační důvody, když vyhodnotila, že pro feministickou soudružku ve zbrani proti mužským utlačovatelům by byl trest 3 let nepřiměřeně přísný (§ 58 odst. 1 TrZ). Docela by mě zajímalo, kde se v trestním zákoníku vzal tenhle gumový paragraf umožňující korupci soudců, která je tam jen a pouze z tohoto důvodu. Důvodem prý bylo, že Petrášová prý vedla řádný život a její náprava by mohla být dosažena i trestem nižším, což je zcela nepřezkoumatelné tvrzení soudružky soudkyně. Dokonce ani Nejvyšší soud nejudikuje žádné sjednocující vodítko, které přiměřenost trestu nějakým způsobem charakterizovalo a nechává tento aspekt v jurisdikci nižších soudů. A tak vedle sebe mohou existovat justiční zprasky typu šestiletého nepodmíněného trestu pro kecy na fecebooku pro pana Tomáše Čermáka, zatímco vražedkyně odchází s ročním trestem a podmínkou.
Petrášová dostala vůbec nejnižší trest, jaký jí podle zákona šlo uložit.
To znamená nejen mitigace trestného jednání nezákonným podkvalifikováním skutku, ale zároveň i další mitigace již tak sníženého trestu nesprávnou aplikací polehčujících okolností.
Zítkové zprasek byl pochopitelně v naprosté kontradikci se skutkovými zjištěními. Petrášová od roku 2012 střídavě nepracovala a nechávala se vydržovat manželem. Dále bylo ze záznamů patrné, že Petrášová byla výlučným viníkem manželské krize již z toho důvodu, že v manželství alespoň poslední léta nic nereciprokovala a měla na manžela abundantní požadavky. A především – Petrášová neprojevila žádnou účinnou lítost, nesnažila se napravit následky svého činu a odškodnit bývalého manžela – naopak Petrášová manžela i během soudního procesu jej ponižovala („choval se hystericky, řval do telefonu…“) a snažila se svůj čin zcela nepřístojně bagatelizovat, účelově lhala o týrání, což soudružku soudkyni opět nechala úplne chladnou. Absence náhledu na trestný čin je nikoli okolnost polehčující, nýbrž okolnost přitěžující, neboť zde ani do budoucna není jistota, že pachatelka trestný čin příště nezopakuje a nedokoná – dokonce bych řekl, že toxická Petrášová je vysoce náchylná k tomu, aby tento čin opakovala, takže pánové, paní je volná, máte šanci!
Jedinou polehčující okolností kauzy mohla být její neschopnost, která měla za následek nesprávný výběr vražedného nástroje a s tím související malý následek spáchaného činu, tedy zhmoždění horní končetiny s malým penetrujícím poraněním. V této souvislost je k pobavení, že dalším trestem pro Petrášovou bylo zabavení památeční dýky po tetičce, čímž soudružka soudkyně spíše chtěla stopit důkazy, které by mohly hovořit o její podjatosti vůči poškozenému. Zajímalo by mě, kde je památeční dýka teď.
Soudružka soudkyně Zítková prý také zohlednila dosavadní bezúhonný život obžalované a také to, že se (považte, už 2 měsíce) osvědčila v práci. Zato s obětí pokusu o vraždu neměla soudružka žádné slitování. Pan manžel si nechal od znalce vypracovat znalecký posudek za 75 000 Kč, který soudružka soudkyně šmahem ohodnotila jako drahý, a trpící feministická soudružka přece nic takového platit nemůže. Za bolestné požadoval kolem 5000 Kč, za ztížení společenského uplatnění asi 120 000 Kč a za psychické útrapy asi 150 000. To soudružka soudkyně ohodnotila, že se tím nebude zabývat a adhezním řízením se taky nezabývala. Proč taky, to je moc práce. Ať si vobčanskej ksindl sepíše poníženou supliku, zaplatí advokáta a soudní poplatek (dohromady tak 200 klacků) a pak, možná tak za 10 let se dočká kopance do prdele.
Docela by mě zajímalo, jak by justiční prasnice rozhodovala, kdyby pachatelem útoku byl chlap a obětí jeho žena. Inu, určité srovnání zde máme díky kauze černého neomarxisty. Odhlédněme od toho, jestli je obvinění Feriho pravdivé nebo ne. Za údajné vymetení vagíny bez soudružčina souhlasu poslaneckým pérem dostala jedna poškozená oběť jako chudák všech chudáků přisouzeno 300 000,- Kč již v adhezním řízení. Za pokus vraždy manžela soudy ovšem nic zásadně nepřiznávají. Hnusák, zmetek a hajzl manžel, co se na něj nevztahují feministické narativy útlaku a chudáctví, přece musí něco vydržet.
Zdálo by se, že se kolem Petrášové slétly všechny zamindrákované feministické baby jagy z celého plzeňského soudu a postavily dvojitou hráz proti jakémukoli řádnému odsouzení, manžel ostrouhal, jak měl a čest feminismu byla zachráněna. Petrášová mohla být vděčná, že dostala podmínku a šla by si po svých. Nicméně případ měl nečekané pokračování.
Soudružka Petrášová se totiž odvolala! Ona je přece výjimečná, a byla taky velký chudák, celá utýraná až na půdu a k napadení došlo z omluvitelné pohnutky a zejména proto, že poškozený manžel konflikt záměrně vyvolal tím, že si její hysterické kvičení nahrál. To asi způsobilo telepatické hnutí mysli u Petrášové a k následnému útoku (a hnutí mysli u zamindrákované feministické soudružky soudkyně). Ten její advokát musí být dáreček. Absolutně mi není jasné, čeho chtěl ten gaunýrek při odvolání dosáhnout a proč jí tak, jak mu etika jeho profese určuje, nevysvětlil, že dostala úplně nejmíň co mohla a že by to mohlo být horší. Inu co, klient řekne píčovinu, já ji napíšu do odvolání a vezmu si za to aspoň 15 litrů, ačkoli vím, že odvolání bude neúčinné, kdo nekrade, okrádá přece rodinu, no ni?
Odvolala se i prokurátorská prasnice, které sice vůbec nevadilo, že tím ukáže, že je blbá jako tágo, protože za podkvalifikaci trestného jednání je primárně odpovědná hlavně ona. Že její obžalovanou soudí nesprávný soud za nesprávně kvalifikovaný skutek je prkotina, ale přece měla dostat o něco víc, protože to by prokurátorské prasnici přineslo více prestiže.
Odvolal se i pan manžel, kvůli tomu, že mu bylo líto utracených peněz, ale na něho úplně sere Bílej tesák.
Soudce krajského soudu, jistý pan Pokorný, se při čtení výplodu feministky Zítkové rozpačitě tahal za vousy a šoupal nohama a práce jeho okresní kolegyně se mu pranic nelíbila. Seděl ve své pracovně, škrabal se na koulích a přemýšlel: no.. normálně by to jako přikryl a ten zprasek potvrdil, protože to, co platí pro fízly, totiž že se ta násilná sprostá mafie navzájem kryje a ruka ruku myje, to o mafii v taláru platí desetinásobně.
Tady se ale u kolem toho motala média a já vám nevím, pane kolego – když pachatel činu volá já tě zabiju, vezme kudlu se stěny a bodá do krku, to asi úplně nebude trestný čin úmyslného ublížení na zdraví, že ne. To je vražda, to ví i cikán se čtyřma třídama základky, to jen ta blbá Zítková to neví. No on ten manžel už utratil stovky tisíc, najal si advokáta, znalce, to on tak nenechá, radši si pojistím prdel.
A tak soudruh soudce zrušil původní rozsudek a odeslal spis na Vrchní soud k rozhodnutí, zda se teda má soudit vražda nebo úmyslné ublížení na zdraví.
Vrchní soud odpověděl celkem promptně a jeho názor byl celkem jasný: „Vzhledem k doprovodným slovním projevům, rozbíjení zařízení bytu, výběru druhu zbraně, vedení útoku, který byl způsobilý oběť usmrtit, se domníváme, že obžalovaná musela být od začátku útoku srozuměna s tím, že poškozeného usmrtí.“ Obžalobu tedy musí projednat soud krajský, který je zákonem určen jako prvostupňový orgán k souzení vražedkyně. Ale zase na druhou stranu, soudruzi, my vlastně říkáme, že je to vražda, ale již neříkáme, že jsme oprávněni to kvalifikovat v prvním stupni, to jak to soud kvalifikuje, je jen na něm, protože je independent a empowered ještě víc než soudružky feministky. Takže My Vrchní soud České republiky se do vašich místních šolíchů se nepleteme, náš byznys se nekříží s vaším, padrino.
Situace se pro paní Petrášovou vůbec nevyvíjela dobře, když Vrchní soud ve svém rozhodnutí nezohlednil všechny ty feministické narativy a šel takzvaně k jádru věci. Ale štěstí se, ta mrška vrtkavá, nakonec přece jen obrátilo na stranu vražedkyně. Došlo k resetu řízení a řízení začalo úplně od znovu a s novým soudruhem soudcem. Inu a hádejte, komu nakonec připadlo věc vyřešit? Jistému JUDr. Janu Špetovi, bývalému členu KSČ a agentu StB (registrační číslo 22403). Soudruh Špeta je významným slouhou každého režimu podobně jako soudruh Fremr, ale jinak je úplně a jasně nezávislej. Proto musí soudruh Špeta držet lajnu, co se týče všech nenávistných feministických narativů, které naší vládnoucí třídě přinášejí tolik benefitů!
Špeta byl samozřejmě v tomto kontextu muž na svém místě. Sice jsem v soudní síni nebyl, ale mohlo to tam vypadat asi takhle: „no tak se holky jako dohodněte, jak to bude, a já vám na to hodím berana. Dyť ženy trpí, to je jasné. Ale zase na druhou stranu, víte, udělejte to tak, abych z toho já nevyšel jako podjatý debil a někdo mě někdy ještě nechytal za slovo, třeba kdyby se změnil režim“.
To se samozřejmě líbilo soudružce státní zástupkyni:
„No .. ehm .. moje řeč, soudru.. tedy pane soudce. Moje řeč. Dyť my ženy musíme držet při sobě. Ženy přece nelžou a taky se v žádném případě nemohou dopustit trestného činu vraždy, protože trpí. I kdyby hnusáka, zmetka a hajzla manžela zabila, furt to bude nutná obrana, protože tady soudružka a sestra ve zbrani je přece týraná. To každý pozná. Ale vocamcad pocamcaď. Nemůže si dovolit všechno, tak jsme to tak jako mitigovali na to ublížení. Kromě toho to už musí bejt ublížení, protože já už tak vypadám jako kráva, když mi to ten vrchní soud jako hodil na hlavu no a kdyby se ted u soudu potvrdilo, že nevím, jakej je rozdíl mezi vraždou a ublížením, tak to bych byla dvojnásobná feministická kráva. A to je vlastně druh ponižování a týrání žen, to si žádný soud o ženě nesmí dovolit říct. To jako že nepoznám vraždu? To jako že nepoznám, kam mám poslat ze státního zastupitelství papíry? No samozřejmě, že poznám. Vraždu páchají výhradně muži na týraných ženách. Už tak je ten trest za ublížení na zdraví hraniční. Heleďte, já navrhuji trest 3 roky podmíněně na 3 a půl roku zkušební doby, to je úplně spodek trestní sazby bez liberace, paní se tady osvědčí, trest jí po třech a půl letech zahladí a každej si půjdeme po svých. Kam bychom my týrané ženy přišly, kdybychom si doma nemohly ani pořádně na chlapa zakvičet a dát mu sem tam facana a dostat ho do těch mezí, kam patří, že ano. No to bodnutí kudlou, to už bylo trochu přes čáru, to by se nám ti hnusáci, zmetci a hajzlové mohli taky bouřit, kdybychom to jako úplně odpískali, protože oni za tohle dostávaj palety desítky let natvrdo, kdyby si to dovolili vůči nám, ženám, takže stopit to jako úplně nejde. A taky víte, ono je to všechno už v těch papírech a já bych to musela předělávat, a to víte, za to těch 160 tisíc čistého měsíčně, co beru, je hrozně málo.“
A co vy paní obžalovaná?
„Víte, já si myslím, že je to celé omyl. Ale radši tedy přistoupím na návrh tady paní státní zástupkyně. Sice jsem se odvolávala, protože co si mě má ta kurva, čůrák, svině a hovado jako tajně nahrávat, abych o tom nevěděla, a tím mě provokovat, ale teď když vidím, že bych mohla jít sedět za vraždu, tak to já to odvolání beru zpět se všemi jeho důvody. Protože soudy jsou v naší zemi sice spravedlivé ale přetížené a já vám jako nechci přidělávat práci jako ta kurva, čůrák, svině a hovado můj bývalý manžel. Když ve mně vybuchly saze ani jsem netušila, že by mohl zavolat policii. Taková škoda těch prostředků policie, které by se jinak mohly vynaložit třeba na chytání silničních pirátů, dávání botiček nebo honění dezolátů, a mužských pachatelů domácího násilí, jako, kteří nesouhlasí s naším demokratickým zřízením a neřídí se evropskými hodnotami a Instanbulskou úmluvou a jsou to čůráci a svině jako tady můj bývalý manžel.“
Takže se soudruzi pod vedením soudruha soudce Špety hezky dohodli. Týraná soudružka Petrášová dostala 3 roky na 3,5 let podmíněného odkladu, uzavřela dohodu o vině a trestu s feministickou soudružkou státní zástupkyní a odcházela od soudu šťastná jako blecha. Bývalý manžel raději zaplatil znalce a advokáta sám a příště už bude vědět, že v tomto kontextu je výdaj za advokáta ztráta peněz.
Tak co, done Pablo, nepodáš stížnost pro porušení zákona? Nebo ho snad podáváš jenom, když to po tobě chce za sdružení feministek soudružka Nejedlová? Muži nemají práva?
Dobrá věc se podařila, feminiska zvítězila!
Přílohy:
Rozsudek OS Plzeň-sever č.j. 22 T 141/2017 – 631,
Usnesení KS č.j. 50 To 431/2018 – 72 pana Pokorného,
Rozhodnutí VS č.j. 7 NTD 20/2018-1 k předání místní příslušnosti,
Závěrečné finále KS soudruha StB Špety č.j. 2 T 1/2019 – 736
19. 8. 2024 Challenger
